nahoru

Vědmy, nebo badatelky?

Michal Komárek3. listopadu 2005 • 07:32

Ženy pracující ve vědě prý nemají rády, když se jim říká vědkyně, a dávají přednost termínu badatelky. Vědkyně totiž může připomínat vědmu, odkud není daleko k čarodějce, a zdánlivě nevinné slovo tak může naznačovat, že žena ve vědě je nadále cosi nepřirozeného, iracionálního. Tak křehce vnímají ženy své postavení v tradičně mužské racionální oblasti.

O tom, že ženy ve vědě mají k obavám důvod, badatelky diskutovaly na konferenci, která nedávno proběhla v jednom z parlamentních sálů. Účastnilo se přibližně sto osmdesát badatelek a čtyři muži, z nichž jsem byl jedním já. Odpůrce feministek by se mohl nad těmito počty hned zaradovat: vida, ženy vydávají své problémy za problémy kulturní a celospolečenské, ale řeší si je jen mezi sebou a přizvou jen několik spřízněných feministů. Pravý opak je ovšem pravdou: muži byli pozvánkou obesláni v přibližně stejném počtu jako ženy a jen prokázali svůj nezájem.
Konference sama o sobě navíc nijak radikálně feministicky laděná nebyla. Řečnice i účastnice byly názorově a pocitově

rozloženy v poměrně širokém spektru od potřeby prosté konstatace, že žen je ve vědě málo, přes chuť se touto otázkou zabývat jako výzkumným úkolem, snahu řešit praktické problémy života ženy-matky až po výzvu k akci či obecnou teorii feministické kritiky vědy a genderového obrazu světa. Některé řečnice smířlivě a ze své zkušenosti tvrdily, že ženy ve vědě diskriminovány nejsou, jiné požadovaly pozitivní akci a povinné kvóty pro zastoupení žen v rozhodovacích funkcích vědeckých institucí a grantových agentur.

KAM SE ZTRÁCEJÍ?


Absolventek vysokých škol je o něco málo více než absolventů. Badatelek s vysokými vědeckými tituly a funkcemi je několikanásobně méně než obdobně úspěšných a postavených vědců. V rozhodujících pozicích v grantových agenturách či vládní radě nebývá žena zpravidla žádná. Neboli: mezi ukončením vysoké školy a rozvinutím vědecké kariéry zeje jakási propast, v níž zmizí vysoké procento žen.
Konkrétní příklad uvedla jedna z nejúspěšnějších českých badatelek a zároveň ředitelka jednoho z akademických ústavů Blanka Říhová: v jejím ústavu pracuje 255 odborných pracovníků, dělení na muže a ženy je ještě téměř půl na půl, mužů je 132. Mezi vědeckými pracovníky, tj. těmi, kdo v kariéře postoupili už o nějaký ten krůček či titul dál, je mužů dvojnásobek - 76 proti 37 ženám. A ze 26 vedoucích pracovníků ústavu jsou jenom čtyři ženy včetně ředitelky. Kam se ženy ztrácejí? A je jejich úbytek směrem ke kariérním vrcholům důsledkem diskriminace?
Helena Illnerová, donedávna předsedkyně Akademie věd, se domnívá, že o diskriminaci nejde a že je to vlastně docela přirozená věc -žena vždy bude mít silnější vztah k rodině. Nikdy se nebude chtít prosadit ve vrcholné kariéře tak velké procento žen jako mužů. Jistě, jsou tu směšné věci, jistě, někteří muži se chovají nekulturně: "Když jsem se stala předsedkyní Akademie, říkali mi někteří kolegové: Prosím tě, že to máš zapotřebí, jsi babička, mohla by ses věnovat vnoučatům, mít klid. Nedovedu si představit, že by v obdobném případě někdo třeba mému manželovi říkal: No, člověče, neblázni, vždyť jsi dědeček." Nicméně, podle Illnerové je nesmyslný cíl požadovat po společnosti, aby zajistila vyrovnaný počet žen na vrcholných stupních kariérových žebříčků, zavádět kvóty: "Když zavedeme kvóty a budeme ženy nutit, aby jim dostály, aby je naplňovaly, tak je uštveme. Pojďme na to jinak: pomáhejme těm, které tu kariéru opravdu dělat chtějí."
Pomáhat lze rozumnějším nastavením grantové politiky, jež dosud nepočítá s mateřstvím jako s něčím, co není chybou příslušné badatelky, důsledným vyžadováním nediskriminačního přístupu k žadatelkám o práci, které jsou téměř vždy buď potenciálními, nebo aktuálními matkami apod. V něčem podstatném si žena musí samozřejmě pomoci sama - tj. vybrat si takového partnera, jenž bude za normální považovat dělbu péče o domácnost a případně i výchovu dětí.
Některé badatelky ovšem s Illnerovou nesouhlasí - sféru vědy považují za sféru boje o moc, v níž se muži snaží udržet svou tradiční nadvládu a ženy mezi sebe nevpouštějí. Logiku pak má i požadavek povinných kvót rovného zastoupení žen. Zastánkyní tohoto přístupu je například i organizátorka konference a představitelka mladší, radikálnější generace Marcela Linková ze Sociologického ústavu Akademie věd.

KARTEZIÁNKY?


Jen okrajově, ale přece došlo na konferenci i na moje nejoblíbenější téma - na feministickou kritiku vědy. Je věda poznamenána tím, že její moderní základy položili muži? Vypadala by ženská věda jinak? Jsou tradiční kategorie objektivity a racionality spojeny s mužským pohledem na svět? Je prostě pohled moderní vědy na svět zkreslený a jednostranný, protože příliš mužský?
Za jednoho ze zakladatelů moderní vědy je považován Descartes, proslulý svým myšlenkovým experimentem, v němž chtěl dospět k nezpochybnitelnému východisku pevného vědění. Odmýšlel všechno nejisté, nedokazatelné poznání, odmýšlel vlastní smyslové přeludy, odmýšlel tělo a dospěl k legendárnímu cogito ergo sum neboli myslím, (tedy) jsem. Je důležité, zda odmyslel, že je muž? Mohla by žena v obdobné situaci dospět k jinému závěru, který by moderní vědu moderoval jiným způsobem? Třeba - vnímám, tedy jsem. Nebo cítím, tedy jsem. Vypadá to absurdně a jako ironie. Ale nezapomeňme na to, že jiný ze zakladatelů moderní vědy, Blaise Pascal, rozvíjející se vědu kritizoval za to, že je jednostranně racionální, že jí chybí cit, srdce ...Není tu někde založena technologická odcizenost moderního světa, technokratické způsoby vládnutí, drancování přírody, mechanizace vztahů...?

KVÓTY? KVÓTY!


Badatelky, jež znám, nejsou ani tak ambiciózní, ani tak nesebekritické, aby chtěly vědu přepisovat ze ženského úhlu pohledu. Mají spíše za to, že ženský pohled může vnést do horizontu vědy akcent na nová témata.
A nejenom že mi jejich kritika vědy připadá jako zajímavý intelektuální podnik - neděsí mě ani kvóty. Říkám to rovnou - jsem zastáncem pozitivní akce, kvót. Představa, že tato společnost, tato kultura, prostoupená patriarchálními předsudky, zvyky a tradicemi, dospějí samy o sobě k novým, tolerantnějším způsobům, totiž není příliš pravděpodobná. Proč očekávat jakýkoliv kulturní počin od společenství, kde se snad každý třetí dívá pravidelně na reality show? Myslím, že trocha toho pozitivního osvícenského diktátu rozhodně nemůže škodit. Navíc to není nijak nebezpečný experiment - když se po čase zjistí, že ženy kvóty naplňují jen neochotně či s přepětím sil, kvóty samy odumřou.

Mohou kvóty a pozitivní diskriminace pomoci ženám-badatelkám?

Michal Komárek


Kurzy měn
25,760
21,870
28,960
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře