Reakce Zdenky Ulmannové: Vlci vyjí, karavana jede dál..., aneb potrefený kačer se vždycky ozve | Reflex.cz
reklama
nahoru

Reakce Zdenky Ulmannové: Vlci vyjí, karavana jede dál..., aneb potrefený kačer se vždycky ozve

Zdenka Ulmannová30. května 2007 • 10:52
Reakce Zdenky Ulmannové: Vlci vyjí, karavana jede dál..., aneb potrefený kačer se vždycky ozve

Když se na televizní obrazovce jednou za desítky let ocitne formát, který je věnován čistě ženským tématům, resp. tématům, která ženy pálí a s nimiž se identifikují, vzedme se v mužských bojovných šicích vždy obrovská vlna touhy po odvetě. Hrr na ně! vyzývá jakoby shovívavý hlas, z něhož však čouhá jak sláma z bot spíš zapškle polekaný, ironický tón Tomáše Feřteka v článku Potížistky samy sobě.

reklama


Jisté je, že profilový pořad o ženách režisérky Věry Chytilové, a to ať již konkrétních, jmenovitých, anebo „bezejmenných“, které si dovolily moc – totiž zorganizovat se rovněž v ženostranu na stejném principu, na jakém zcela běžně fungují mužostrany typu „chlapi sobě“, vydráždí příznivce falokracie jako rudý hadr býka. Naše doba je prostě divná. Vždyť se v ní vyskytují takové anomálie, jako třeba fialové krávy „Milky“ či modří ptáci, bůh suď proč s přívlastkem „občanští“, ačkoli valná část z nich ještě docela nedávno hnízdila v totalitním pelechu, a protože ptačí lídři byli dobře zapsaní u diktátorských bossů, tak mohli i za nejhlubší totality nejen cestovat a studovat v západním zahraničí, ale po sametovém převratu dál uplatňovat své vojensky totalitní manýry s rutinou, za kterou by se nemusel stydět ani c. a k. fízl či agent KGB.
Fakt, že jsou muži již dávno sdruženi ať již ve skutečných armádách, např. za účelem vysloveně zločinných spolčení, anebo v pseudoarmádách, vedených a podporovaných namnoze přímo vrcholnými politickými chlapíky za státní prostředky, a ve svých pivních gambrinus-staropramen extraligách, jimž všechna televizní i tištěná média věnují pozornost nejen každý den, ale každou půlhodinu v rámci každých zpráv, jaksi samozřejmě pomíjí. Pomíjí i skutečnost, že na ligové bojové výpravy jezdí – místo na tancích a miliardových „otéčkách“ – v autobusech, a ještě chtějí být div ne blahořečeni, když se nepobijí na život a na smrt, ale jen tu a tam pěstmi či půllitrem do hlavy. Tomu se pak v řeči úřední nastoleného pětitisíciletého patriarchátu říká „podpora sportu a zdravého ducha“, který je prý fair play.
Že kritikovi „Potížistek“ připadal pořad jako stranická agitka? A co na tom? Ženám naopak připadají jako stranická agitka nejen každé zprávy, ale také všechny různé tzv. nezávislé publicistické televizní pořady i novinová publicistika, která se s četností den co den, týden co týden infiltruje do příbytků nejen voličů, ale i nevoliček.
Možná ženy-„potížistky“ nevědí do všech detailů, jak funguje – či spíše nefunguje – státní moc a její aparát, a raději to ani nechtějí vědět; ale o kompromisech vědí své. Co o kompromisech?! O nucené submisivní podřízenosti žen mužům, a to na všech úrovních. Vědí, že se ze státních prostředků – po té hokejové aréně – zase chystá výstavba národního fotbalového stadiónu za peníze daňových poplatnic, vědí, že týden co týden na stovkách malých i velkých trávníků vartují desítky policajtů rovněž za prostředky daňových poplatnic, ačkoli ženy tyto bojové hry – až na výjimky – vůbec nezajímají. Kéž by tak byla v každých zprávách pětiminutovka věnovaná ženským zájmům a koníčkům!
A co stát? Nefunguje snad vůči ženám jako obří „pasák“, který jim jakoby poskytuje za astronomické částky jakoby obranu? Ale před kým, vlastně? To je ta otázka! Otázka, zda vůbec obranu? Ale ženy vědí své; z jejich pohledu je jisté, že onu obranu muži páchají za ženské peníze před muži samými. Před vlastními partnery, otci, bratry, syny, bohužel. Protože ženy se rvát nepotřebují. Mají zcela opačné zájmy. Vychovat, pečovat a ochraňovat děti, a nikoli je – jen co dorostou do vojenské výšky – navléct do mundurů a motivovat je metálem za takzvanou statečnost při takzvané obraně. Čeho však? Jakých hodnot? A před kým ? A proč vlastně? Nestačilo by, kdyby se prostě jen nepodporoval ten neustálý bojový výcvik, aby se nemuselo bojovat? Těch ženských otazníků – zvláště těch ještě nevyřčených – je zkrátka mnoho, než aby na ně stačila odpověď v kratičkých padesáti minutách jediného televizního pořadu. Vždyť nasčítáme-li počet minut, které stěžejní média věnují zcela „legitimně“ parlamentním mužostranám, jejich ligám a klubům, mužským politikům, mužským koníčkům, zábavičkám a hrám, tak zcela prostinkou matematickou nerovnicí zjistíme, že i kdyby televize odvysílala dalších padesát podobných pořadů, věnovaných „potížistkám“, pořád ještě starý dluh nebude vyrovnán.
Pokud si toto ostře řezaní kritici neuvědomují, pak prokazují medvědí službu mužským šikům. Protože čas pro ženy zkrátka nastal, ať se to mužům líbí, či nikoliv. Avšak „potížistky“ zcela shovívavě chápou, že si muži budou své vedoucí stranické pozice i vedoucí úlohu jejich stran zuby nehty bránit, ač je to nejen šílené, kuriózní, ale ve své archaické dinosauří zkostnatělosti přímo obskurní. Tím spíš se však ženy podle toho zařídí. Vždyť schovávání žen pod burku může mít celou řadu variací a skrytých podob i v takzvané civilizované západní kultuře.
Zdenka Ulmannová
autorka je spisovatelka, novinářka, předsedkyně ženské formace Strana rovnost šancí

Zdenka Ulmannová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama