Co přinesl den (sobota 14. listopadu) | Reflex.cz
reklama
nahoru

Co přinesl den (sobota 14. listopadu)

Bohumil Doležal16. listopadu 2009 • 10:29
Co přinesl den (sobota 14. listopadu)

Podle agentury STEM považuje listopadový převrat z&#160roku 1989 celých 69% lidí za nejvýznamnější událost našich novodobých dějin. 31% je jiného názoru. Formulace „nejvýznamnější událost“ je lehce zavádějící...

reklama



Když někdo do značné míry z vlastní blbosti spadne do vody, ačkoli neumí plavat, a za čtyřicet let se z té vody vyškrábe (většina vody už totiž vyschla), je těžké toto vyškrábání považovat za největší událost dějin. Kdyby se mne ptali, označil bych to za nejpozitivnější událost, která se odehrála během mého života (konec druhé světové války jsem plně nevnímal, bylo mi pět let, je to pro mne historie). Zklamání lidí z toho, co následovalo potom, je pochopitelné. Listopad 1989 byl obdobím velké naděje, a ta bývá vždycky více či méně zklamána. Přesto opakuji znovu to, co říkám pořád: nikdy ve svých novodobých dějinách jsme se netěšili takové míře občanských práv a svobod, jaké požíváme (pořád ještě) nyní.

Komunisté to vidí jinak: „Dvacet let slibů a lhaní všech polistopadových vlád a politických stran, které se na nich podílely, vrcholí v současné hospodářské krizi. ODS a ČSSD společně se svými politickými satelity nejsou schopny řešit současné sociální a hospodářské problémy ve společnosti“, praví se v prohlášení strany. Na stanoviscích KSČM je zajímavá geometrickou řadou rostoucí míra drzosti a arogance. Zřejmě se cítí silní v kramflecích. Moc by mne zajímalo, jak je Paroubek přiměje, aby mu dělali křoví po jeho volebním vítězství. Jejich sebevědomí roste, a asi ne jen tak pro nic za nic. Přitom komunisté jsou jediná opravdu nebezpečná extremistická strana u nás. Mají mohutnou členskou základnu, desetiletí politické praxe, skoro dvacetiprocentní veřejnou podporu doma a vlivné přátele v „blízkém“ zahraničí.

Odboráři z DP Praha se dohodli s vedením podniku a města, že stávka MHD nebude. Je velmi těžké se vyhnout dojmu, že ve střetnutí managementu a politiků s odboráři projevili politici a management mírně řečeno slabost. Vůbec přitom nelze vyloučit, že část (nebo snad dokonce většina) odborářských požadavků byly oprávněné. Jenže signál, který vyslali jejich protivníci, zní: když si na nás tvrdě došlápnete, nejsme schopni vzdorovat, ustoupíme. Přesněji řečeno, nejsme schopni se chovat jako partneři a jako partneři se s vámi taky přetlačovat, nemáme na to. Připadá mi to neblahé.

Mirek Topolánek v rozhovoru pro Právo vysvětluje to, že označil výrok svého stranického partnera Sobotky za hloupý blábol, jako nešťastné nedopatření. Prý si myslel, že to neřekl Sobotka Přemysl, ale Sobotka Bohuslav. Na tomto vysvětlení je nejděsivější, že bude nejspíš pravdivé. Pan Topolánek přinesl přesvědčivý důkaz toho, jak se v praktické politice slušnost vyplácí (respektive neslušnost nevyplácí, což je totéž).

Amerika má Případ: policistka, o níž se věřilo, že zneškodnila na vojenské základně Fort Hood zešílevšího vraždícího psychiatra, prý tuto zásluhu nemá. Byla v přestřelce zraněna a upadla, takže rozhodující výstřely vypálil pak její kolega. Celá příležitost hrozí přerůst do saturninovské demýtizace dějin, které naše postmoderní doba tak miluje (Ježíš byl počat při sexuálních hrátkách své matky s římským vojákem, nebyl ukřižován, nýbrž se oženil s Marií z Magdaly a měli spoustu dětí; panna Orleánská nebyla panna a nebyla upálena). Z výpovědí obou policistů vyplývá, že si ani jeden z nich není jistý tím, kdo vlastně toho šílence zasáhl, protože situace byla, jak je to v podobných případech pravidlem, totálně „nepřehledná“. To nemůžou vystoupit s nějakým takovým společným prohlášením a poslat tak samozvané demystifikátory do … ?

Příloha Práva k listopadu 1989 je velmi pěkně a přehledně zpracována. Z&#160toho, co se tam píše, vyplývá úděsná nepřipravenost Havlovy skupiny na dění, do něhož byla vržena (dát se na politiku je donutil Marián Čalfa, vysvětlil jim, jak se to dělá, a držel nad nimi ochrannou ruku) a OF byl projekt zároveň utopický a nestydatý. Naše sametová revoluce byla dílem komunistického aparátčíka, který poznal, že s jeho soudruhy je konec, a&#160přeběhl na druhou stranu barikády. Je to poměrně hodně směšné (tím nechci říci, že celý listopadový převrat byla šaškárna, jen že měl tohle nedůstojné a směšné vyznění). Pokud jde o Čalfovu roli, potvrzení najdeme i v rozhovoru s Pavlem Rychetským v příloze LN Orientace.

Lidové noviny přinesly exkluzivní reportáž „z politického zákulisí“ o&#160tom, jak se v noci z 9. na 10. listopadu 2009 vybíral eurokomisař. Je pozoruhodné, nakolik připomíná nejrůznější reportáže o tom, jak probíhal listopadový převrat v roce 1989. Zdá se, že se dnes šťastně setkává historie s přítomností a v těchto dvou mysteriózních příbězích si podávají přes dvacetiletou propast ruku.

V ODS neustále kvasí odpor proti Topolánkovi. Zdá se, že v tuto chvíli už jde skoro o dvě strany, silnější je ta, co vyhraje, jen se ještě neví, která to je. K úsilí o únorový volební kongres prohlásil Petr Nečas: „To považuji za tlak, který je za hranicí politické odpovědnosti.“ Je to marné volání na politické poušti. Úpornost, s jakou si političtí lídři nejsilnější české strany dělají z vlastní partaje kůlničku na dříví, je groteskní a zároveň tak trochu hrůzná, protože bude mít pro naši politickou scénu a pro naši bezprostřední budoucnost, jak říkával stařičký generál Svoboda, „nedozírné následky“.

Poradce premiéra Fischera Vladimír Mlynář (který prý zároveň radí i&#160Karlu Schwarzenbergovi, to nedává tušit nic dobrého, protože pan Mlynář je, jak se zdá, profesionálním poradcem přechodných vlád) mluví o&#160„paranoidních představách o tom, že premiér je spiknutý s TOP09 a&#160Václavem Klausem“. Jako nositele této zvrhlé ideje jmenuje předsedu Strany zelených Lišku a „některé sociální demokraty“. Musím se přiznat, že ideu náruživě sdílím. Toto přesvědčení ve mně posiluje fakt, že s ním rozhovor dělal hradní novinář Kaiser a že tam pan Mlynář chválí Zemana a&#160Klause za to, že v jejich době se ještě odehrávaly „ideové a politické souboje“. Nemluvil bych o spiknutí (to je příliš vznešené slovo), ale o&#160okamžitém souručenství zájmů. Spojnicí mezi vládou a TOP09 může být zrovna pan Mlynář. Pan Mlynář je dále osobou kompetentní k tomu, aby vystavoval politická rozhřešení: „Jako bývalý disident mám morální právo říct, že Jan Fischer se se svým členstvím v KSČ vyrovnal obdivuhodným způsobem.“ Člověk nemusí být zrovna bývalým disidentem, aby měl právo mluvit o tom, jak se kdo vyrovnal se svým členstvím v KSČ.

Je listopadový převrat z roku 1989 nejvýznamnější událostí našich novodobých dějin? Hlasujte v anketě na konci článku.









AUTOR JE POLITOLOG



Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama