Ráno začalo docela nadějně. Dokázala jsem se vyhnout svému oblíbenému bezdomovci, aniž by mě zahlíd. David Prachař na mě číhá snad všude. Ale já se nedám. Zařekla jsem se, že Nový prostor nebudu kupovat, když mám sama v peněžence 30 kč. Prostě nebudu. A dokázala jsem to. Jsem silná a krutá. Výborně.
Oběd byl dost hrozný. Šlo nás do hospody z práce devět. Nejdříve se všichni chtěli nacpat k jednomu stolu, což bylo ale dost nemožné. Když se to povedlo a zpocený číšník nám podával jídelní lístek, zjistili jsme, že se tam nesmí kouřit. Polovina z nás tedy vstala a začala bloumat jinými místnostmi, aby se nakonec usadili k cizím lidem jako vyhnanci po dvojičkách. Byli ztracení, ale v čikovém království šťastní. Užuž jsem si objednala smažák, když mi začal v tašce vrnět mobil. Jako na smrt jsem zapomněla, že mám udělat telefonát .
Čtyřikrát denně volám do jednoho rádia různě zbytečné informace o muzice a showbyznyse. Zapomněla jsem, omlouvám se moderátorovi na druhé straně, ale je nekompromisní. Beru papíry a běžím na záchod. Zavřená v neskutečném smradu čekám, až mi zavolá zpátky. Někdo klepe na dveře. Přemýšlím, co udělat. Nakonec otevírám nějaké staré paní a omlouvám se, že musím udělat velmi důležitý hovor a proto jsem se kvůli němu zavřela na záchod. Vůbec nejde poznat, co si myslí, ale teď už je stejně pozdě předstírat že nejsem chorá. Když vyleze, telefon zvoní. Zavírám se znovu na záchodě a v puchu mluvím o tom, že U2 nepojedou na letní turné po Evropě.
Když se vracím ke stolu, sedí tam Sagvan Tofi. Ne, žádná halucinace. To se mi při mé práci někdy stává, že zakopávám o podobné skřítky. Nechtěl pro náš časopis hodnotit prsa českých hereček (čemuž smz rozumím), a tak vyřvával před celou hospodou (čemuž nerozumím): Zavolejte Hůlkovi, ten to udělá určitě rád. Já ty ženský všechny móc dobře znám, do toho fakt nejdu. Když už o něm všichni věděli, objednal si pečené kuře, smaženého kapra, šopský salát a vaječnou omeletu se špenátem. Že prý drží dietu.
Boty jsem zapomněla v práci. Schválně. Mám totiž strach. Bojím se. Přímo se třesu strachem být asertivní.
Večer měla přijít Bára s Radkem podívat se na Českého lva na videu, ale nějak nedorazili.
Otevřela jsem si cinzano a zavolala Martinovi. Byl zrovna v Tatrách. Říkal, že cesta vlakem byla šílená. Seděl jsem v kupé sám s nějakou babkou. Když jsme vyjeli, začala plést čepici a když jsem vystupoval, měla ji hotovou. A pak nadšeně pokračuje, jak přešel přes zmrzlé Štrbské pleso, a že Tatry jsou nejvíc. Zrovna hrajou Sklepáci, já začnu hrát v deset. Jenom je škoda, že tu nemám nějakou roštěnku. Mám fakt luxusní pokoj s obrovskou postelí. Povzbuzuju ho, že zase dostane 5000 za to, že bude tři hoďky hrát z cédéček, a že nemůže chtít všechno a jestli jo, že je rozmazlený fakan, což se mu stejně brzo vymstí. Pak mi ale dojde, že volám na SLovensko, a tak se bryskně loučím. Jseš strašnej škrob, nadává mi, což je mi úplně fuk. Až pak mi dojde, že to vlastně všechno bude platit on, což mu rychle zavolám zpátky. Obšírně se loučím, dokud po mně nechce přes sluchátko hodit flašku.
V noci mě vzbudí Filip. V sobotu přijede. Ptám se, co jí řekne. Nelam si s tím hlavu, miláčku. Ale já si s tím musím lámat hlavu. Ještě, že jsou dvě ráno a já omdlívám.
