Málokdy kolují kvůli pomníkům petice. Pokud ovšem nestojí V BÝVALÝCH SUDETECH a nejsou na nich vyrytá jména sudetských Němců. Zarputilý boj proti jednomu takovému kameni nyní hýbe městem Nový Bor. Odpůrce dokonce podpořil i aktivní důchodce Miloš Zeman. Jedná se prý o pomník nacistům.
Přerušované sněhové pruhy padají při lednovém nedělním ránu mezi hřbitovními jehličnany a zmrzlá bílá matérie bez selekce zasypává hrob vojáka Rudé armády s pečlivě vymalovaným srpem a kladivem i několik metrů vzdálený pamětní kámen ve tvaru kříže s vytesanými německými jmény a stručnou informací: „2. června 1945 bylo proti vůli místního národního výboru zastřeleno před radnicí osm obyvatel Nového Boru, Sloupu a Janova. Tito občané byli pohřbeni do hromadného hrobu za tímto hřbitovem. Následujícího dne přišel o život MUDr. Alfred Träger na neznámém místě.“ Jako jediný ze zdejších náhrobků dokázal obyvatele města rozvášnit a rozdělit.
Před čtyřmi lety požádali novoborskou radnici o vztyčení pamětního kamene na zdejším lesním hřbitově sourozenci Trägerovi, před válkou narození v Novém Boru, po válce odsunutí do Německa. Jejich otec je od prvních poválečných dnů nezvěstný. A podobně jako dalších osm po válce zabitých německých civilistů tedy nemá nikde oficiální hrob. Zastupitelstvo na návrh těsnou většinou kývlo. „Chápali jsme to skutečně jako takový vstřícný krok vůči Němcům, s nimiž žijeme v těsném sousedství,“ říká místostarosta Stanislav Valdman.
Jenže loni na podzim se proti pomníku znenadání zvedl odhodlaný odpor. Skupina zdejších občanů a zastupitelů v archívech iniciativně vypátrala, že některé osoby uvedené na pamětní desce byly pravděpodobně členy Hitlerovy Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). A onen otec sourozenců Trägerových byl příslušníkem SS. Pokus o usmíření v Novém Boru vystřídal boj.
VEČERNÍ ZPRÁVY
Pro pochopení celého sporu o kámen na novoborském lesním hřbitově je třeba vrátit se o šedesát pět let nazpět. Nový Bor byl tehdy ještě známý pod svým německým názvem Haida, naprostou většinu obyvatel tvořili Němci. S příchodem Rudé armády vyfasovali bílé pásky, aby byli na ulici rozpoznatelní a vojáci je měli pod kontrolou. Následovala nedobrovolná družba, známá z dalších koutů Československa, osvobozených sovětskými vojáky. „Sebrali kdejakou ženskou, tahali si je i do kostela na náměstí,“ vybavuje si zdejší obyvatelka, paní Stadlerová, které v té době bylo patnáct. Výrazný zlom nastal ale až na konci května s příchodem pluku československé armády generála Ludvíka Svobody pod velením podplukovníka Sekáče.
Bylo vyhlášeno stanné právo a všichni obyvatelé města museli odevzdat zbraně a rádia. „Nedodržení tohoto provolání bude co nejpřísněji trestáno,“ psalo se v armádním provolání. S dodatkem, že budou provedeny „přísné domovní prohlídky“. Československá armáda se do nich pustila společně s Revolučními gardami dne 2. června 1945.
„Bylo okolo poledne, seděli jsme zrovna v našem obývacím pokoji s výhledem na zahradu a viděli jsme přicházet otce oblečeného jen v košili, doprovázeného skupinou vojáků,“ vybavuje si v telefonickém rozhovoru iniciátor pomníku Walter Träger. Domovní prohlídka trvala hodinu a půl. A byla úspěšná. Podle záznamů nalezli vojáci v domě rádio. A tak byl otec sourozenců Trägerových, v té době primář zdejší nemocnice, zatčen a odveden. Zbytek rodiny se odvážil vykročit z domu až večer. „Tehdy jsme zaslechli na ulici první zprávy o tom, že zatčení lidé jsou drženi na náměstí. A jsou hrozným způsobem mučeni,“ vybavuje si Walter Träger.
SHOW MUST GO ON!
Českoslovenští vojáci se rozhodli na náměstí uspořádat exemplární odstrašující show. Z asi třicítky Němců z Nového Boru, u nichž také provedli vojáci úspěšnou domovní prohlídku, byli někteří před radnicí ostříháni dohola. Po dnešním dni mělo být všem v okolí jasné, kdo tuhle válku prohrál.
„Sousedi říkali, že jsou na náměstí lidi, u kterých se našly zbraně,“ vybavuje si paní Stadlerová. Se sestrou se šla přesvědčit na vlastní oči. A spatřila nezapomenutelný výjev. Mezi českými vojáky stáli u radnice polonazí lidé (včetně dvou žen a dvou osmdesátiletých starců), před nimi na půl žerdi stažená nacistická vlajka, nalezená na půdě jednoho ze zadržených. „Vojáci je nutili trhat tu vlajku zuby a při tom je neustále bili. Na zemi byla spousta knofl íků, jak z nich strhali šaty,“ říká. „Mezi nimi pak chodil jeden voják a típal o ně cigarety.“ Primář Träger dostal do ruky bičík a musel se k mlácení přidat. Když mlátil málo, sám dostal nakládačku, až dvakrát omdlel. Vojáci ho ale znovu vzkřísili kýblem vody a vítězný spektákl československých ozbrojenců mohl pokračovat.
Vyvrcholil za pozdního odpoledne. Bylo vybráno sedm až osm zadržených. A ti byli odvedeni na popravu před radnicí, aniž by s nimi předtím proběhl soud. Paní Stadlerová několik z nich znala. „Jeden z bratrů Rachmanů, který měl ve městě fabriku, kde se vyráběly za války zbrojní součástky, se asi nechtěl dívat, jak mu popravují bratra,“ říká. Dal se na zběsilý útěk, ale skosila ho dávka ze samopalu. Z představení uniknout nešlo.
„Provinilci budou zastřeleni na náměstí a pro výstrahu zůstanou na náměstí 24 hodin,“ říká dobový armádní rozkaz ze dne popravy. „Druhý den večer jsme se šli na místo podívat znovu, pořád tam těla ležela. Pak je naházeli dva muži na valník a odvezli je někam za hřbitov. Dodnes se neví, kde je pohřbili,“ říká paní Stadlerová. Stejně jako se s jistotou neví, zda u zadržených zbraně vojáci skutečně našli, nebo šlo o pouhou záminku ke kolektivnímu trestu za druhou světovou válku.
ŽÁDNÉ ZPRÁVY
„Události v Novém Boru byly ostře krytisovány,“ píše se v zápisu národního výboru z 5. června 1945. „Jednání některých důstojníků neodpovídá dnešní době. Vojsko musí se říditi podle hlasu lidu a nemůže bez vědomí národního výboru zakročovati anebo rozhodovati. Dále oznámil pan předseda, že rozsudek na náměstí byl proveden z rozkazu podplukovníka Sekáče a bez slyšení národního výboru. Ruský velitel ve Cvikově neuznal veřejné trýznění německých provinilců na náměstí za správné a chce o tom podati hlášení nadřízeným velitelům.“ Mučení a poprava ovšem nakonec nikdy vyšetřovány nebyly. Dekret prezidenta Edvarda Beneše z následujícího roku totiž veškeré excesy během takzvaného divokého odsunu prohlásil za beztrestné.
Stejně jako nebylo nikdy vyšetřeno a objasněno zmizení primáře Alfreda Trägera. Na popravu určen nebyl. „Oné noci nám vojáci oznámili, že si máme rychle sbalit věci, a odvedli nás na radnici do cely, kde byli další Němci,“ říká Helmut Träger. Byli mezi prvními obyvateli Nového Boru, určenými k odsunu do sovětské okupační zóny v Německu. „Okolo druhé ráno nás naložili na náklaďák, za nímž byl přistavený autobus, kam postupně vedli další zadržené. Jako poslední šel otec, boty svázané tkaničkou a hozené přes rameno. Jak jsme se později dozvěděli, měl nohy tak oteklé, že si boty nemohl obout,“ říká Helmut Träger. Bylo to naposledy, kdy otce viděl.
Náklaďák se rozjel směrem na sever a zastavil za rozbřesku za hranicí se Saskem. „Vojáci nás nechali vystoupit, namířili na nás zbraně a řekli, ať utíkáme, jak nejrychleji můžeme.“
O osudu primáře Trägera se rodina snažila získat jakékoli informace po několik let. „Sdělujeme, že pátrání zůstalo bez výsledku a o hledaném nepodařilo se nám získati žádných zpráv. Jméno a příjmení není mezi zajatci a nepřichází ani v seznamu padlých a zemřelých,“ sdělil rodině v roce 1947 Červený kříž s dodatkem: „Byl dne 3. 6. 1945 dopraven do sovětského pásma Německa.“ Dnes se jeho potomci na základě nepřímých svědectví domnívají, že byl cestou do Německa doprovázejícími vojáky zastřelen.
DĚKUJEME VŠEM
V Novém Boru se o události z června roku 1945 dlouhá léta mlčelo. Za komunismu se o výstřelcích českých ozbrojenců na německém obyvatelstvu nemluvilo vůbec, v devadesátých letech se o popravě stručně zmínil ve zdejším periodiku novoborský kronikář. Jeho článku si všiml zdejší občan, bývalý programátor a dnes amatérský historik v důchodu Jan Tichý. Začal se o věc zajímat a sbírat svědectví. „Brzo jsem přišel na to, že je to tady takové tabu,“ říká. „Projevovalo se to už v tom, že mi všichni svědkové kladli na srdce, ať je, proboha, nikde neuvádím jménem.“ Poválečnou historii města začal dávat dohromady a před několika lety svoje zjištění psal do zdejšího Novoborského měsíčníku. Následně se spřátelil s rodinou Trägerových a pomohl jim stavbu pomníku zrealizovat.
Aktivity bývalého programátora ale bedlivě sledoval jeho dnešní úhlavní rival, bývalý sklář, dnes také amatérský historik Josef Doškář. „V jednom z jeho článků jsem se dočetl, že je to vina našich otců a dědů, a to mě pobouřilo,“ říká pan Doškář. „Mého otce sebralo gestapo, když mi byl rok, strýc byl popravený v koncentračním táboře v Mauthausenu a bratranec zahynul během Pražského povstání,“ říká. Rozjel se do archívů a našel dokumenty dokazující zřejmě členství čtyř popravených v NSDAP a příslušnost primáře Trägera k SS. „Od té doby jej nazývám nacistou a esesákem,“ říká.
Na svou stranu získal mimo jiné předsedu Občanského sdružení Lidice a také Miloše Zemana. Společně začátkem ledna pomník navštívili. A předseda Strany práv občanů jej okomentoval. „Při setkání s panem starostou jsem prohlásil, že není dobré bourat památníky, ale že je dobré změnit jejich určení, protože původní návrh zahrnoval mimo jiné osoby, jež byly v SS, NSDAP, které dokonce údajně prováděly pokusy na politických vězních, a těm bychom památník opravdu budovat neměli,“ uvedl před novináři.
Posílení odpůrci přešli do protiútoku. Na prvním lednovém zasedání zastupitelstva bylo hlasováno o revokaci rozhodnutí o umístění pomníku. Což zastupitelé pro tentokrát neodhlasovali. Odpůrci jsou ale rozhodnuti vytrvat až do konečného vítězství. „Pokud vyčerpáme všechny demokratické prostředky, pak v souladu s Listinou lidských práv pomník odstraníme sami,“ prohlásil na zasedání zastupitelstva majitel zdejší sklárny Robert Uksa. Jeho lidé z fabriky v sále rozvinuli transparent „Děkujeme všem, co se nesklonili před nacisty“.
AŤ HODÍ KAMENEM
Starosta Nového Boru Jindřich Mareš je z nastalé situace bezradný (dokonce si vyžádal vyjádření ze dvou historických ústavů, aby ve věci udělaly jasno). Při setkání opakuje, že stavba pomníku byla soukromá iniciativa, kterou město pouze odsouhlasilo. „My sami bychom to nikdy neudělali. Nikdy bychom nikomu nestavěli podobný pomník,“ říká. Tlustá čára za minulostí tak v Novém Boru opět začala nabírat na objemu. Tak jako dřív. A město váhá na rozcestí.
Bylo by jistě vysoce perverzní vztyčovat pamětní kameny k uctívání nacistů. Jenže pamětní kámen na lesním hřbitově očividně nebyl vztyčen proto, aby oslavoval nacisty, příslušnost několika popravených k nacistické straně nebo esesáctví pana Trägera. Ten navíc u jednotek SS nesloužil, většinu války strávil jako vojenský lékař ve Wehrmachtu na východní frontě, poté byl primářem ve Frýdlantu a v Novém Boru– a nejsou důkazy o tom, že by dělal pokusy na lidech.
Pamětní kámen zde stojí podle všeho proto, aby připomněl okolnosti jejich násilné smrti. A odčinil to, že popravení lidé přes šedesát let neměli vlastní hrob. Za tím se tlustá čára dělá opravdu těžko. Není v pořádku zabíjet civilisty bez soudu a mučit je, ke všemu měsíc po válce.
Není v pořádku ani to, že to autorům podobného zvěrstva prošlo. Což je naopak občas vhodné si připomínat.
