Patří k lékařským špičkám „přes páteř“, staví lidi zpátky na nohy. Jeden z nejmladších profesorů v zemi, vynikající chirurg Jan Štulík (49), o sobě říká, že je laskavý diktátor a byl by šťastný, kdyby jeho kolegové byli bohatí. Ti, co odcházejí do ciziny, by však měli své vzdělání aspoň částečně uhradit.
Pane profesore, o vás lékařích teď slýcháme hlavně v souvislosti s penězi a odchody do zahraničí. Lékaři si stěžují, že peněz je málo a odchodů příliš. Je to správný pohled?
Jestli se ptáte na peníze pro lékaře, tak u nás na klinice nikdo nebrečí. Oproti kolegům v leckteré malé nemocnici si žijeme jako v bavlnce. A kdo chce, může si přivydělat bokem, ve svých soukromých ambulancích. Ale já to nemám rád. Jasně, že bych chtěl, aby mí kolegové dostali ještě víc peněz. Byl bych šťastný, kdyby každý dobrý lékař byl bohatý a chodil do práce hlavně pro radost. Nesnáším lidi, kteří řeknou „až vyhraju ve sportce, tak už zítra nepřijdu“. Kdybych já vyhrál dvacet milionů, zítra přijdu zase a budu pracovat ještě raději a ještě víc.
Takže požadavek lékařské komory na každoroční desetiprocentní zvýšení lékařských příjmů podporujete…
Znáte snad někoho, kdo by nechtěl víc?! Ale s plošným zvyšováním platů zásadně nesouhlasím. To je blbost. Nikoho nemotivuje. Mělo by se výrazně přidat těm, kteří jsou lepší než ostatní. Jinak to prostě nemůže fungovat. Jak chcete stimulovat člověka k lepšímu výkonu v jakémkoliv oboru, když dostane svoji platovou tabulku a je to vyřešený. Přece nejsou všichni stejně dobří, stejně pracovití. Kdo říká, že jsou, tak lže. Dávat každému stejně, to je socialismus.
Vy byste tedy do zahraničí za lepším nešel?
A co je to „lepší“? My přece nemůžeme soutěžit s nejvyspělejšími ekonomikami. Uvědomme si, kde žijeme, kde jsme byli před čtvrt stoletím a kde jsme teď. Náš vzestup je enormní. V některých ohledech se řada pracovišť bohatě vyrovná těm švýcarským a německým. Jistě, pokud bych chtěl mít i stejný plat jako německý či švýcarský profesor, mám svobodnou volbu, můžu jít. Pro tento stát jsem za skoro pětadvacet let práce udělal dost, už si tam mohu jít vydělávat, vzali by mě hned. Jenže já nechci.
Vy máte svůj profesní život už zakotvený tady. Ale váš nejstarší syn studuje medicínu, chtěl by i on jako řada jeho kolegů odejít?
Mladí bývají vždy nespokojení. Já byl také. Oni teď mají možnost sebrat se a jít, tak jí zkrátka využívají. Trošku mi však vadí, že se seberou už krátce po škole a odejdou bez jakýchkoliv pravidel. Společnost by se měla chovat více jako hospodář.
Co tím myslíte? Že by měli zaplatit svá studia?
Nějaké revanšování by mělo být. Říkám to i svému synovi. Vy jako daňový poplatník, který jejich studia zaplatil, byste měla chtít, aby vás léčili špičkoví doktoři tady. Do Německa za nimi přece nepojedete. Rozhodně to neznamená, že jsem proti zahraničním stážím, já byl také ve Švýcarsku. Ale nějaký kompromis by se měl najít. Ne aby odcházející lékaři zaplatili celá studia, to jsou řádově miliony, tenhle nápad jsem už zavrhl. Jsem však pro, aby nějaká spoluúčast byla. Když nikam neodjedeš, nic platit nemusíš, když pojedeš do Německa, tak tu spoluúčast uhraď z německých peněz. Teď jen plácnu, třeba 100 000 korun za rok, což při německých platech není zas tak moc. Připadalo by mi to fér vůči daňovým poplatníkům.
Celý rozhovor s profesorem Štulíkem, který vede Kliniku spondylochirurgie 1. lékařské fakulty UK v pražské Fakultní nemocnici Motol, si můžete přečíst v týdeníku Reflex, který vyšel 27. října.
