„Obyčejní“ Němci mají strach. S Otou Filipem o Angele Merkelové a uprchlících | Reflex.cz
nahoru

„Obyčejní“ Němci mají strach. S Otou Filipem o Angele Merkelové a uprchlících

Marek Stoniš25. srpna 2016 • 12:00
„Obyčejní“ Němci mají strach. S Otou Filipem o Angele Merkelové a uprchlících
Angela Merkelová
• foto: 
fotomontáž Jan Ignác Říha

Úvodník aktuálního Reflexu má poněkud netradiční formu – je založen na dialogu jeho šéfredaktora Marka Stoniše s česko-německým spisovatelem a publicistou Otou Filipem. Přinášíme jeho nezkrácenou verzi, rozšířenou především o Filipovu vizi, jak muslimové změní v budoucnu Německo.

Milý Oto, Angela Merkelová dnes navštíví na pár hodin Prahu. Chápe, proč Češi nesouhlasí s její uprchlickou politikou, především pak s „přerozdělovacími“ kvótami?

Nemohu vědět, nebo aspoň uhádnout, co Angela Merkelová chápe. Proto jen stručně vylíčím, co kancléřka podle mého zřejmě buď opravdu nechápe, nebo pochopit nechce, a přesto tvrdohlavě prosazuje. (A běda tomu, kdo s ní nesouhlasí.) Když začal pochod a nápor uprchlíků z Afriky a ze Středního východu do „země zaslíbené“, tedy blahobytného Německa, Angela Merkelová v záchvatu nového druhu německého moralizování otevřela hranice Spolkové republiky a prohlásila: „Wir schaffen das“ – „My to dokážeme, zvládneme.“ Tehdy jsem připustil možnost, že Německo uživí, ubytuje a zachrání před islámskými teroristy a vrahouny několik set tisíc migrantů. Později jsem si však položil otázku: Co a koho měla vlastně na mysli, když použila to množné číslo? Německo, nebo celou sjednocenou Evropu, aniž by se ovšem někoho ve sjednocené Evropě ptala? Dnes jsem přesvědčen o tom, že Angela Merkelová si tehdy přivlastnila právo tím množným číslem oslovit všechny sjednocené evropské státy a vydat příkaz, že ony statisíce migrantů musíme my, sjednocení Evropané, tedy i Češi, přivítat. V této souvislosti si po více než čtyřiceti letech života v Německu uvědomuji fakt, který mě znepokojuje: Nic nepovzbudí pošramocené sebevědomí úzké vrstvy německých intelektuálů, starších pánů v mocenských funkcích i médiích, ještě v roce 1968 revolucionářů maoistického ražení, když se dnes mohou světu prezentovat jako majitelé všeobecné morálky, občanské statečnosti a zarputilí obhájci lidských práv. Mezi nimi a občany se v otázce integrace více než miliónu migrantů do evropského života každým dnem prohlubuje propast. Média si povětšině pochvalují prý nadějný přínos migrantů pro naši společnost a kulturu, přitom téměř polovina z běženců je negramotných. Ale obyčejný lid má z migrantů a z budoucího soužití s nimi docela obyčejný strach.

Jak vlastně změní příliv muslimských migrantů v budoucnu Německo?

Příliv současných migrantů věřících v Alláha, ať už gramotných, nebo negramotných, Německo změní. Novodobé stěhování národů ostatně změní tvář celé Evropy.

Německé úřady příslušné pro začleňování migrantů islámského vyznání trpí ještě dnes iluzí, že se jim v dohledných letech podaří migranty z Afriky a ze Středního východu integrovat. Na německé straně nechybí dobrá vůle — a ani peníze — zařadit milión utečenců do zdejšího života, problém však spočívá v tom, že tito lidé bez domova se integrovat do naší společnosti nehodlají. Prozatím, doufám, že prozatím, zvyšují četní migranti v Německu jen počet loupeží a znásilnění. Ale Němci tyto lidi „uživí“, poskytnou jim ubytování, lékařskou péči i sociální zabezpečení, ale otázka zní: Jak dlouho ještě a co se stane ve chvíli, kdy by i Německo zabředlo do evropské krize? Dnes tady střízlivým odhadem žijí asi čtyři milióny věřících vyznavačů Alláha (do konce roku 2016 jich má být pět miliónů), jimž německá demokracie musí dříve nebo později přinejmenším povolit stavby nových mešit (dnes jich tady máme už asi čtyři stovky), výuku v jejich rodných jazycích, ženám povolit burky a tolerovat jejich tradiční, nám Evropanům dosud cizí zvyky a způsob života, který jim v koránu předepsal jejich prorok Mohamed.

V této souvislosti připomínám zánik římského impéria. Když někdy v pátém století vtrhli do říše římské hladoví barbaři, nebyl dekadentní a v blahobytu zpohodlněný Řím schopen se bránit. Přiznám se, že mám obavy, nerad se o nich zmiňuji, že skončíme tak jako starý Řím před asi 1600 lety. 

Už před lety jsem tvrdil, že ne všichni Turci a Arabové jsou teroristé, nýbrž řádní občané toho nebo onoho evropského státu, ale že náš dnešní neřešitelný problém spočívá ve faktu, že všichni islámští teroristé vraždí ve jménu Alláha nejen křesťany, ale i své občany. 

Když mají Němci ze soužití s muslimskými migranty strach, proč mnozí z nich budou i v příštích volbách Angelu Merkelovou znovu volit?

Mám dojem, že se mi nepodaří vám tuto „záhadu“ přesvědčivě vysvětlit. Když na ni hledám odpověď, vnucuje se mi jich hned několik, ale ani jedna z nich mě neuspokojuje.

Mohl bych odpovědět třeba argumentem, že v dnešní době, kdy sjednocenou Evropu postihuje jedna hospodářská a politická krize za druhou, je Spolková republika Německo stabilní a patří i pod Merkelovou k ekonomickým velmocím. Takže paní Angela si tento úspěch může vykládat jako svůj, což samozřejmě i činí. A na německý lid, znepokojený vývojem ve zbytku hospodářsky i politicky rozkolísané Evropy, působí tento fakt podobně jako uklidňující prášky: Raději sneseme Merkelovou u kormidla než riskovat v blízké povolební situaci změny, o nichž nevíme nic, případně povedou podobně jako krize ve zbytku sjednocené Evropy k horšímu. A velmi často přehlíženou roli v příštích celoněmeckých volbách sehraje i fakt, že převážně evangelicky orientovaní voliči v severním Německu, i když jistě ne všichni věřící, početně převyšují voliče na jihu Německa a nezvolí za kancléře nebo kancléřku třeba katolíka z Bavorska, ale se zaťatými zuby raději zase Angelu Merkelovou. Německo, i když po zániku NDR sjednoceno, je totiž od konce třicetileté války rozděleno na severní, evangelické Německo a na jižní, hlavně tedy katolické Bavorsko. Pro Bavoráky je zbytek Německa vlastně jen Pruskem, zalidněným někdy až nesnesitelnými Prušáky, s nimiž na Francii orientovaní Bavoři nechtěli po třicetileté válce mít nic společného. Pro Prušáky je zase Bavorsko dnes cosi jako folklórem zatížená, zaostalá zem, kde si majetní Prušáci stavějí na důchod v Alpách domy nebo kupují v atraktivních obcích nikoliv laciné byty.

Angela Merkelová je již přes deset let v čele Německa. Jaké osobní vlastnosti ji k tomuto výkonu vlastně předurčují?

Kdykoliv promluví kancléřka Angela Merkelová v televizi nebo jinde, tak mě, ať řekne, co řekne, přepadne nejprve několik zlomyslností. Třeba se mi mladá Angela, dcera evangelického faráře z Hamburku, který se ze Spolkové republiky Německo přestěhoval do „pokrokového států dělníků a rolníků“, vybaví coby uvědomělá funkcionářka enderáckého Svobodné německé mládeže (FDJ), kterou Honeckerův režim poslal studovat do Moskvy. Ale povětšině se mi podaří zlomyslnost vůči Angele (česky Anděle) Merkelové poněkud potlačit a s těžce definovatelným negativním obdivem musím konstatovat, že všichni kancléři Spolkové republiky před ní byli ve srovnání s ní úplní žabaři. Se svými schopnostmi intrikovat, odstavovat schopné a jí nebezpečné politické osobnosti a konkurenty do ústraní, obklopovat se poslušnými byrokraty, prezentovat se v cizině jako nejmocnější žena na planetě, mlčet ve chvíli, kdy by měla jasně a bez frází promluvit, nemá Angela Merkelová v současném Německu žádnou konkurenci.

K Angele Merkelové tedy neexistuje alternativa?

S pokrčením ramen odpovídám, že nevím. Jen doufám, že se nám zjeví.

Návštěve Angely Merkelové v Praze se obsáhle věnujeme v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 25. srpna.

Reflex 34/2016




Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější