Své posluchače rozhodně nešetří, a to ani v rozhovoru pro nový Reflex. Scenárista a spisovatel Vladimír Körner (76) mluví otevřeně o všem, co v životě zažil a viděl - a že to často byly události, z nichž by se člověk mohl lehce zbláznit. Volí slova, která nehladí. I ve svých filmech - například Adelheid, Údolí včel, Zánik samoty Berhof, Svědek umírajícího času nebo Anděl milosrdenství - nezavíral oči před tím, co ostatní raději neviděli. Podobně nekompromisní je i ukázka rozhovoru, který uvádíme na Reflex.cz.
Pamatujete si, jak vás za války zkoumali, zda se hodíte k poněmčení?
Vybavím si rentgenový přístroj. Hlavní úřad rasový a osidlovací SS pod záminkou prevence tuberkulózy prováděl plošný výzkum českých dětí, zjišťoval, kdo odpovídá nacistické představě o čisté rase. Zrentgenovali mě a podle tabulek zhodnotili barvu očí, vlasů a kůže. Maminka byla Hanačka, byl jsem světlý po ní, tmavovlasý tatínek pocházel z Dolních Studének u Šumperka, jemu se zase podobal bratr.
Váš otec padl 7. května 1945.
Přinesli ho domů. Už nedýchal. Mám před očima jeho hodinky zalité krví, cár košile. Byl celý bílý a můj svět se zatměl. Při přestřelce s Němci v lukách u Řičic utrpěl průstřel plic. Doktor nám říkal, že to není špatná smrt, ale nepřijde hned a jste při vědomí. Už je to sedmdesát let. Na místo, kde tatínka zastřelili, jsem letos na jaře vzal své vnučky.
Jak jste se s jeho smrtí vyrovnal?
Přestal jsem mluvit. S životním optimismem byl konec. Čím jsem starší, tím víc se mi vybavují vzpomínky z války. Bombardování mi připomínalo ohňostroj. V pěti letech jsem spadl do zákopu a z prochladnutí dostal zápal plic. Nemocnici v Kroměříži zabral Wehrmacht, dětské oddělení přesunuli do blázince. Rozhoukaly se sirény, začal nálet, nazí blázni řvali v klecích a já mezi nimi bloudil.
Neviděl jste v odsunu Němců spravedlivou odplatu za otcovu smrt?
Ne. Viděl jsem ustrašené spolužáky Astrid a Jürgena, kteří druhý den ve škole hlásili, že se jmenují Anežka a Jiří. Mezi odsunutými Němci převažovali starci, ženy a děti. Nevím, jestli za to může otcova smrt, ale ani jako dítě jsem nepodléhal dobové atmosféře. Ubrečená učitelka mě v září 1948 vyvedla ze třídy, protože jsem neuronil slzu za Beneše, ve třiapadesátém se situace opakovala, jenže to se povinně oplakával Stalin.
Tragickými událostmi se zabýváte celý život. Napsal jste někdy něco, co skončilo dobře?
Ale všecko. Potůčky dál tečou, tráva rychle roste…
Světlo naděje je vlastně ve filmovém zpracování Pramene života. Grétka se setkává s dítětem, jež zachránila.
Optimistický konec prosadil režisér. Podle mě udělal chybu. Film jinak mohl jít do hlavní soutěže Berlinale.
A jak to tedy mělo skončit?
Normálně. Depresívně. Grétka se vrátí, domov pryč a na hřbitově kříž.
Už vás přebolelo vyhození z Barrandova na začátku devadesátých let?
Při čistkách v sedmdesátém roce ústřední barrandovský dramaturg Ludvík Toman aspoň řekl, co proti člověku má. Václav Marhoul se jenom smál. Konec roku osmdesát devět byl ale na Barrandově zajímavý. Ve stávce se tam angažoval i Miloš Zeman ve svém kostkovaném saku.
Co by dělal Miloš Zeman na Barrandově?
Psal s Věrou Chytilovou scénář. Říkala mi to, představovala nás.
V uplynulých dvaceti letech jste několikrát mluvil o tom, že Evropu ohrozí islámský element.
Nostradamus předpověděl válku kříže s půlměsícem v místech, kde se nyní shlukuje nejvíc uprchlíků. V islámském světě je nastřádaná strašlivá krutost, to se projevuje i v jejich vztahu k ženám a dětem. Obrovskou nenávist davu vidíte při kamenování satana v Mekce. Evropská demokracie je bezbranná a bezradná jako vždy.
