„Tohle je můj první rozhovor. Ještě nejsem úplně v pohodě, kdybych se přebreptnul, tak sorry…“ Michal Hrůza (43) se už za tři neděle, devatenáctého března, postaví s kytarou před publikum. Bude to první veřejné vystoupení od loňského července, kdy byl brutálně napaden dvěma mladíky. V umělém spánku poté strávil dvanáct dní.
Za tři týdny začnete takřka po roce pauzy znovu koncertovat. Máte z toho obavu?
Už ne. Strašně se těším. Ten návrat je něco, k čemu se upínám a čím vytěsňuju všechno špatné, co se mi stalo. A taky mám radost kvůli klukům v kapele. Ani oni to neměli lehké.
Když se vás teď zeptám na ostravskou epizodu, budete s tím mít problém, nebo už jste za tím?
Ty emoce jsou značně protichůdné. Je mi nepříjemné o tom mluvit taky proto, že vlastně nevím, o čem vyprávět – všechno mi zpětně vyprávěla moje žena. Každopádně cítím velký vděk vůči všem lékařům, co mi pomohli. A ten pocit je tím intenzívnější, že si je vesměs nepamatuju. Primáře neurochirurgie Mariana Starého, jenž mě prý po převozu do městské nemocnice operoval a prakticky mi zachránil život, dodnes znám jenom z fotografie.
Co si vlastně pamatujete naposled?
Pamatuju si koncert v rekonstruovaném Trojhalí v Ostravě v rámci akce Festival v ulicích. Měl skvělou atmosféru, byly tam tak dva tisíce lidí. Druhý den jsme měli vystoupit na Colours, takže jsme museli přespat ve městě. Ale to už nevím.
Říkal jste, že vám všechno vyprávěla vaše žena…
V dubnu se nám narodila druhá holčička. Manželka za mnou do Ostravy přijela hned, jak se dozvěděla, co se mi stalo. Ubytovala se s tříměsíční dcerou v hotelu, aby mě mohla denně navštěvovat. Nabídli jí příznivou cenu, věděli, co se nám stalo. Vůbec nevím, jak všem poděkovat.
Takže když jste se probudil...
... znovu jsem objevil, že se mi ta holčička narodila. Byl jsem nepopsaný papír. Jako malé dítě.
