Kterým stranám fandí ministři? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kterým stranám fandí ministři?

Bohumil Doležal17. května 2010 • 09:40
Kterým stranám fandí ministři?
Martin Pecina a Eduard Janota
• foto: 
ČTK

Ministr Janota dal v rozhovoru v Právu najevo, že „fandí programu TOP 09“ a že by neměl problém tuto stranu volit. Sympatie a důvěra jsou oboustranné (TOP 09 byla jedinou stranou, jež byla ochotna si od ministra-odborníka nechat spočítat, nakolik by přišly stát její reformně hospodářské návrhy). Přesto mám problém s tím, že ministři prozatímní vlády tímhle způsobem propagují strany kandidující ve volbách. Je pravda, že pan Janota zdaleka nedosáhl kvalit svého kolegy, ministra vnitra Peciny, který „své“ straně dokonce dělá v Praze volebního lídra (vzhledem k jeho resortu je to zvlášť půvabné), ale stejně to není ani od pana Janoty žádný moc velký příklad politické zdrženlivosti. Vláda by měla podle tohoto modelu skončit tím, že všichni ministři těsně před volbami nalezou do nejrůznějších existujících stran, aby nebyly pochybnosti o nestranickosti naší nejpopulárnější vlády od dob Karla Kramáře (nebo dokonce Karla IV.?).

reklama

 

Podle generálního hejtmana ČR Michala Haška odpovídají výsledky „voleb nanečisto“ mediální hysterii proti sociální demokracii, jež provázela průběh akce. Nestydatost sociálně demokratických papalášů se dotýká oblak, největší podíl na výsledcích měl jejich humpolácký pokus volby zakázat. I když šlo jen o volby virtuální, mělo to na „voliče“ přesně tentýž účinek, jako mívají všude na světě v relativně svobodných zemích pokusy papalášů zakazovat volby.

 

Nevím proč, ale právě jsem si vzpomněl na publikaci, kterou bych chtěl čtenářům doporučit. Jmenuje se Dost bylo kokotů, vydal ji někdy v devadesátém roce minulého století americký autor podepisující se MUDr. Xavier Crement, český překlad vyšel letos již v druhém vydání v nakladatelství Československý spisovatel. Tato skutečnost mi připadá zvlášť zábavná, v nakladatelství Československý spisovatel jsem v létě 1964 zahájil svou životní kariéru zaměstnance. Pracoval jsem tam v oddělení literární vědy, kam by žánrově zmíněná publikace nejspíš patřila (vycházelo tam tehdy i to, čemu se tenkrát ne zcela právem říkalo „literatura faktu“), výběr titulů byl ovšem tenkrát podstatně jednobarevnější. Čtenář by se neměl nechat zmást obálkou knížky, je zcela zavádějící, vzbuzuje dojem, jako by se kniha týkala politiky a politiků nebo jen politiky a politiků, a to českých, navíc výběr vyobrazených je nereprezentativní a sporný, já bych patrně tolik neakcentoval pana Topolánka, zejména poté, co se stal obětí bytostí, o nichž kniha pojednává, a asi ani pana Kalouska, čímž by se zvolnila místa pro další adepty, kteří se člověku přímo vnucují (někdo by tam dokonce možná rád viděl oba naše polistopadové pany prezidenty). Knížka nepatří ani tak do oboru politologie, jako spíše individuální psychologie, rozebírá osobní deformace (podle autora léčitelné), jež se vyskytují v USA (pro naše poměry by ji bylo zapotřebí doplnit některými specifickými jevy, jaké zjevně v USA neznají, budu se v tom ohledu snažit), i když s chorobopisy z oblasti politiky se tu rovněž setkáme. Dílko je nejen diagnózou choroby, ale i jakýmsi návodem na individuální terapii, závěrečných několik volných linkovaných listů je vyčleněno pro individuální seznam kokotů, který si má čtenář doplnit sám — z hlediska našich specifických českých potřeb shledal jsem tuto část knihy příliš útlou. Knížka je zajímavá spíš jako podnět: v čem a jak se odlišuje český kokotismus od toho amerického a v čem naopak se oba shodují? Další problém je, nakolik sám termín „kokot“ odpovídá požadavkům genderové korektnosti. To je možná problém překladatele. Originál zní „asshole“. Překladatel uvádí pro ženské oběti choroby termín „kokotice“, což by mohlo být považováno za projev agresívního samčího sexismu, protože lze přece použít pěkného českého výrazu, jenž je nezpochybnitelné femininum (uvádět ho nemusím, laskavý čtenář se dovtípí), a navíc má tu výhodu, že je srozumitelný skoro ve všech středoevropských jazycích (např. i v maďarštině). Nicméně jako úvod do oboru kokotologie, s jehož základní znalostí se dnes už ve své životní praxi neobejdeme, kniha plní svou funkci.

 

Následující odstavec nenavazuje nijak bytostně na předchozí, i když by se to třeba mohlo nepozornému čtenáři zdát. Lídr ODS Nečas dostal od pana prezidenta domácí úkol být důkladnější v obnově ODS a ve vymetání topolánkovského sajrajtu. Členové Nečasova antikonfliktního – nebo jak se to jmenuje – týmu mají mít zakázánu účast v orgánech soukromých, státních či obecních firem. Týká se to mj. pánů Vodrážky, Drobila a Kocourka. Ozývá se lehké brblání. Zároveň se konala schůzka jakýchsi čtyřiceti kádrových důvěrníků, kde chyběl rovněž Bendl s Vodrážkou (jistě, odříznutím Topolánka není Vodrážky zapotřebí, Bém bude sekat dobrotu, zvlášť když bude v PS pod kontrolou). Pokus o zásadní restrukturalizaci strany ve finiši volební kampaně mi připadá dost odvážný. Klaus by to při své technické šikovnosti možná zvládl. Jeho možnosti přímých zásahů jsou však nyní asi tak omezené jako v případě loutkovodiče (nevím, proč se mi pořád vnucuje dvojice Skupa–Spejbl, asi je to špatně, Skupa Spejbla možná jen mluvil). O „tvořivých tazích“, které mohou ve volebním finiši vyjít, mám trochu jinou představu než paní Zlámalová v dnešních LN. Otázka zní spíš: podaří se tandemu Klaus–Nečas udělat z ODS kůlničku na dříví už před volbami, nebo až potom?

 

„O čem jiném mluvit v kampani než o domnělých útocích na paní Paroubkovou či o tom, kdo komu ukradl děti z billboardu, když ta podstatná rozhodnutí se stejně přijmou jinde“ (rozuměj v Bruselu, nebo dokonce u našich odvěkých německých nepřátel, bd), píše dnes v LN Martin Weiss. Rád bych pana Weisse uklidnil, pokud vyhraje Paroubek, budou se za nějaký čas podstatná rozhodnutí přijímat někde úplně jinde.

 

Ivan Langer má prý ze dvou zdrojů neověřenou informaci o tom, že v závěru volební kampaně hodlají blíže neurčení provokatéři zaútočit na paní Paroubkovou, případně dokonce i na samotného jejího chotě. Rozhodl se informaci zveřejnit, pevně věří, že by v Lidovém domě nemohl nikdo nic podobného naplánovat. Očividně podrážděný Paroubek vyslovil přesvědčení, zda Langer předem informoval policii a že prohlášení učinil po dohodě s ní, aby nemohlo dojít k maření vyšetřování. K tématu, velmi podnětnému (volební kampaň musí mít přece nějaké překvapivé vyvrcholení!!), se vrátíme.

 

Jedno vyvrcholení je ovšem už připraveno, a sice velký předvolební virvál v PS. Mimořádná schůze nebude, vše se odehraje na té řádné, protože důležité věci (protikorupční balíček, přímou volbu prezidenta a zákon o lobbingu) si ČSSD prosadila do jejího programu. „Předvolební mítink“ na schůzi očekávají s jistým znechucením dokonce i komunisté.

 

MfD zveřejnila s předstihem definitivní výsledky „voleb nanečisto“. MfD i ČSSD mluví o „studentech“, ve skutečnosti jde o středoškoláky od 15 do 19 let. Výpovědní hodnota výsledků, pokud jde o preference stran, je skoro nulová, k mimořádně nízkým procentům ČSSD (taktak přelezla pět procent) mohutně přispěla indolentní akce sociálních demokratů, především Paroubka a Ratha, kteří se pokusili středoškolákům volby zakázat, přičemž se ukázalo, že k tomu nemají dost sil. Kdyby tuto akci nebyli podnikli, mohli dostat minimálně o pět procent víc. Žádný z meditujících v dnešní MfD tuhletu skutečnost nevzal v úvahu. Sociální demokraté nejprve vzali akci, která měla být jakousi pedagogickou výchovou k zájmu o politiku, jako opravdové volby, pak se je pokusili brutálně zakázat a jejich pokus zkrachoval. Jaký mohli čekat výsledek?

 

Brutálnímu nátlaku ze strany politických protivníků i médií byly podrobeny i Věci veřejné kvůli „hlídkám VV“. Udělaly tedy to, co strana, jež si zakládá na referendu, zpravidla dělá: totiž referendum, a to rozhodlo, že hlídky nebudou. To taky není zrovna triumfální úspěch volební kampaně.

 

Pokud Maďarsko udělí maďarské občanství i Maďarům žijícím v sousedních zemích (ti byli dosud z možnosti mít dvojí občanství vyloučeni), odebere jim slovenská vláda slovenské občanství. To je svým způsobem inovace Benešova ústavního dekretu 33/1945 Sb. Následovat by měl „odsun“, přičemž Brusel by vyslal komisi, která by dohlížela na to, aby probíhal humánně (slovenští Maďaři by taky jistě měli mít povoleno vzít si s sebou dejme tomu o dvacet kilo víc než kdysi sudetští Němci z českých zemí). „Pokud si Slováci a Maďaři neřeknou, že jsou Evropané, občané společné Evropské unie, a není se proto oč přít, bude zle,“ píše v LN Luboš Palata. To si ale zatím v Evropě nikdo z malých zamindrákovaných národů neřekl, zvlášť ne tam, kde je problém (říkají si to např. zrovna teď Řekové?), Slováci jsou Slováci a Maďaři jsou Maďaři, Slováky a Maďary zůstanou, to není folklórní, ale politická záležitost a organizovat soužití na „evropském“ základě je iluze. Nevím, co se s tím dá dělat, ale syntetické evropanství nic nevyřeší, v tom má Klaus pravdu, spontánně a samozřejmě zatím bohužel neexistuje, a aby mohlo existovat, musí se napřed vyřešit problémy, jako je ten slovensko-maďarský.

 

Místopředseda Věcí veřejných Jaroslav Škárka prohlásil na svém blogu: „Do tramvaje nastoupím jenom tehdy, když není zbytí, protože špinavé sedačky, upatlaná madla, ukrajinští dělníci ve špinavých montérkách, kteří se na mě lepí ze všech stran, a smradlaví spící bezdomovci nejsou pro mne lákadla.“ Závidím pan Škárkovi jeho movitost (pokud místo toho jezdí autem) nebo jeho fyzickou kondici (pokud místo toho chodí pěšky). Mám taky dojem, že přehání, protože ji musím používat, má pro mne mj. i tu výhodu, že když si sednu, mohu v ní pracovat (zpracovávat si denní tisk), a mám tedy své zkušenosti. Pan Škárka byl ovšem v souvislosti s tím výrokem prohlášen málem za rasistu, a to mi zase nesedí: pokud jde o sedačky, madla a ukrajinské dělníky, je to přeexponované hodně, pokud jde o spící a neuvěřitelně smrdící bezdomovce, je to přeexponované taky, ale daleko méně. Aby mi bylo rozuměno: nemám nic proti tomu, když se někdo svobodně rozhodne smrdět jako skunk, ale prosím, aby při tom respektoval mé právo ten smrad nečuchat.

 

Bohumil Doležal, bohumildolezal.lidovky.cz



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama