Konečně se stalo, co se mělo stát už před několika měsíci: premiér Petr Nečas odvolal ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Jak bývá jeho dobrým zvykem, je na všem jedinou důvěryhodnou věcí zcela nedůvěryhodná hanba, s níž to provedl.
Pospíšil měl padnout už před časem. Plán sice krachl, tehdy ale Nečas aspoň vytvořil v médiích situaci, že Pospíšil padne. Nyní na to šel nezvykle přímočaře, aspoň na něj: rovnou vytvořil situaci, že Pospíšil už padl. Tiskovka, kde premiér vše oznámil, určitě vstoupí do skript herectví coby kapitola: „Jak lhát, když chcete, aby divák věděl, že lžete, a přesto se bavil a neodešel z divadla.“
Nečas, bídný veřejný řečník, jako by se v přímém TV přenosu sám styděl za chatrnou konstrukci, s níž před novináře předstoupil. Nervózním projevem s hysterickým podtónem zdůvodnil Pospíšilovo odvolání nedodržením resortního rozpočtu, což je zhruba stejně mazané jako zdůvodnit náhlé uškrcení manželky tím, že není blondýna.
Nečas o sobě rád říká, jak skvělý má smysl pro humor – talent známý především jemu. Tentokrát to trochu přehnal: směju se ještě teď, zatímco píšu tenhle komentář. Pospíšilův resortní rozpočet premiér samozřejmě znal, navíc kvůli tomu se ministři přes noc nikdy neodvolávají. Ve skutečnosti Pospíšil padl kvůli vyšetřování – či spíš nevyšetřování — korupce.
Pospíšil jistě není svatý: je politickým dítětem plzeňského kmotra ODS Romana Jurečka. Z lidských zdrojů ODS však patří k tomu lepšímu, tedy srovnáme-li jej s kádry typu Petra Bendla, Martina Kuby či Tomáše Chalupy, partajními ministerskými titány. Coby ministr navíc provedl důležité reformy, výjimečně dokonce k lepšímu.
Posledním hřebíkem do jeho politické rakve má být jeho záměr jmenovat do funkce pražské vrchní státní zástupkyně Lenku Bradáčovou – ambiciózní ženu, kterou nemá moc rád David Rath. Ani ta jistě není svatá: až moc dlouho sedí na Ústecku, v nejzkorumpovanějším kraji, aniž by do díry poslala i někoho jiného než středočeského hejtmana. Řekněme nějakého sumce ze severu, a že jich tam je plný rybník!
Přesto se jí pražská politická garnitura, včetně lidí kolem Nečase, například i Jany Nagyové, jež zázračně zbohatla, bojí. Případ Rath totiž ukázal, že pokud státní zástupce nebojuje proti policii, ale sem tam ji nechá i dělat svou práci, může ve vazbě skončit také ryba velikosti Ratha. Pospíšil měl navíc spolupracovat mimo jiné s ministrem vnitra Janem Kubicem, jehož se mnozí taky bojí.
Nečas samozřejmě nepadl, coby premiér pokračuje dál. Padl však znovu metaforicky, reputačně. Ivan Langer, jenž nyní v ODS šéfuje partajní kasu, tedy i celou stranu, jej kdysi v hrůze z vlastního politického konce strčil před sebe coby „pana Čistého“, co i po dvaceti letech v politice jezdí ve fabii. Nečas ve skutečnosti žádný čistič není, jak dokazuje i přeskupení a moc partajních kmotrů.
Po Pospíšilově odvolání se objevily spekulace, že by se ministrem spravedlnosti mohl stát nešťastník Marek Benda, doktor práv z Plzně, jenž trochu podváděl s rigorózní prací. To radši rovnou Milana Kindla, ostatně ten mu slavnou práci dozoroval.
