Měsíčník ČT 24 Fokus Václava Moravce, který si můžete kdykoli pustit na iVysílání, si v úterý vybral téma ne veřejnoprávní, ale superveřejnoprávní. Bavit se o střetu generací plné dvě hodiny by jednoho utahalo, ale hosté (alespoň tedy někteří) fokus na stáří povýšili na podívanou zdravě tragikomickou – a napínavou minimálně tak, že jste neměli chuť vypnout ji už po pěti minutách.
Psychiatr Cyril Höschl a sociolog Jan Keller se v části Propast se prohlubuje nejdřív bavili, což bylo to zajímavé, o tom, proč česká sociologie střet generací vůbec neřeší a vlastně o tom (na rozdíl do Německa a Francie, třeba) ani nepíše. Vysvětlovali si to tak, že díky společnému nepříteli za totality nedocházelo k tak ostrým generačním střetům, jaké zažíváme dnes.
S gerontoložkou Ivou Holmerovou se Václav Moravec bavil (v části Volání o pomoc) taky o tom, jak jsou všude v reklamách staří lidé znevýhodňováni (pořád je něco bolí, prý aspoň že plynatost je mezigenerační), Miss World Taťána Kuchařová se zase rozpovídala o tom, že bychom se neměli dělit na „nás mladé“ a „je staré“, protože nás senioři můžou hodně naučit — jen jim dát šanci.
Jenže pak už nebylo zbytí a na řadu přišlo stáří v číslech — mimo jiné o tom, že mezi lety 1980–2005 se délka života v České republice prodloužila u mužů i žen o šest let, takže zatímco před pár desítkami let umírali muži v klidu kolem šedesátky na infarkt a o pár let později kolem sedmdesátky na rakovinu, dnes geometrickou řadou přibývá těžké stařecké demence a problémů s Alzheimerovou chorobou osmdesátiletých.
A taky: nejvíc jsou chudobou ohroženy staré ženy-vdovy, podle údajů z roku 2014 má penzista průměrný důchod 11 000 Kč a po zaplacení ubytování mu zbývá 40 korun na den...
A co teprve budoucnost – populace stárne, neumíme se rozmnožovat tak, jak bychom měli, v roce 2040 připadne na dvě české děti pět penzistů...
A tak na konci nezbylo než shrnout (mezitím tam byly ještě socioložka Jiřina Šiklová, režisérka Šmejdů Silvie Dymáková, lidé z Domova pro seniory v Chodově a gymnazisté z Opatova), že nemá cenu si cokoli nalhávat. Pětašedesátiletý psychiatr Cyril Höschl, který má mimochodem sedmaosmdesátiletou sekretářku, jež mu prý na internetu běžně rezervuje lety po celém světě, tak učinil s nonšalancí sobě vlastní: stáří je složité a jisté je jen jedno — bude hůř. A zatímco si sociolog Keller představuje stáří jako „Babičku od Boženy Němcové“ (což je absurdní, protože té bylo jen lehce přes padesát, přece), Höschl si při slově stáří vybaví „pytlík s močí, tříselnou kýlu a bolesti kloubů“.
Za nás diváky mohu říct, že jsem si ty dvě hodiny užila, ale oficiálně oznamuji, že svoje předsevzetí o přestávání kouření ještě o pár let oddaluji. Umřít mladší se po úterním večeru jeví jako docela dobrý nápad.
