Filmový svět dokazuje, že označovat homosexuály za čtyřprocentní menšinu je mýtus.
Je jich mnohem víc.
V aktuálním Reflexu 12/2009 (vyšel ve čtvrtek 19. března) čtěte téma BÝT TEPLÝ JE IN.
Reflex online k němu nabízí ‘předfilm‘:
„Vy komoušský, buzerantský parchanti, tohle jsem od vás nečekal. Vím, jak pro vás muselo být těžké dát mi tu cenu,“ vzkázal před pár týdny při předávání Oscarů herec Sean Penn členům Americké filmové akademie, přičemž poukazoval na fakt, že současná kalifornská politická reprezentace skrze kalifornský Nejvyšší soud letos v lednu zrušila zákon o sňatcích homosexuálních párů, který byl platný od roku 2004, a sňatky dle něho uzavřené jsou též neplatné. Trofej Penn totiž získal za titulní postavu ve filmu Milk, kde hrál Harveyho Milka, prvního amerického politika, který se otevřeně hlásil k homosexualitě a skončil tragicky. Film o slavném gayovi natočil také homosexuál, respektovaný režisér Gus Van Sant. Jeho film rozvířil mnoho debat, stal se také nástrojem politického nátlaku během voleb v Kalifornii (neúspěšně, jak bylo naznačeno) a mimo jiné připomněl, kolik bylo a je mezi homosexuály talentovaných a pozoruhodných filmařů.
Zdaleka ne každý filmový tvůrce se ke své vyhraněné sexuální orientaci hlásí tak otevřeně prostřednictvím svých filmů jako Gus Van Sant, nebo dokonce s provokativním gustem jako Španěl Pedro Almodóvar (Vše o mé matce, Špatná výchova ...), který „nálepku“ gay nosí s hrdostí a každému na očích. Jejich předchůdci zejména v první polovině minulého století svou homosexualitu častokrát úzkostlivě tajili. Nic jiného jim nezbývalo. V mnoha zemích byla jiná než heterosexuální orientace trestná ještě do sedmdesátých let, a to včetně mnoha států USA (! – homosexualita zde ve všech padesáti státech přestala být trestná až v roce 2003; v mnoha zemích světa, zvláště islámských, je trestná dosud, v Íránu, ve Spojených arabských emirátech, v Saúdské Arábii a
v Jemenu dokonce i pod hrozbou trestu smrti – detailněji viz ZDE; trestnost homosexuality v Československu byla zrušena zákonem v roce 1962).
Např. klasik německého expresionismu Friedrich Wilhelm Murnau emigroval před perzekucí do Ameriky, do druhdy více než liberální Kalifornie (sic!). Doma, v Německu, však stihl natočit svůj nejlepší film, Upíra Nosferatu (1922), kde je jeho potlačovaná sexualita dobře čitelná. Oč snazší situaci měl v Hollywoodu slavný George Cukor, tvůrce půvabných komediálně laděných filmů, v nichž prokázal velké pochopení pro ženské postavy a jejich představitelky (Příběh z Filadelfie, Adamovo žebro, My Fair Lady). Snadno dešifrovatelná je tvorba vynikajících Italů Luchina Viscontiho (Smrt v Benátkách), Franka Zeffirelliho (Romeo a Julie) nebo levicového bouřliváka Piera Paola Pasoliniho (Evangelium sv. Matouše), který byl zavražděn krátce po dokončení svého opusu Saló aneb 120 dnů Sodomy (1975).
Známá je spolupráce francouzského klasika Jeana Cocteaua s hercem Jeanem Maraisem, společně natočili surreálně laděné snímky Kráska a zvíře nebo Orfeus. Méně prvoplánový byl jejich krajan Marcel Carné (Děti ráje, Země, odkud přicházím) nebo Brit John Schlesinger (Půlnoční kovboj, Den kobylek, Maratónec). Německý talent Reiner Werner Fassbinder (Effi Briestová, Strach jíst duše) svá traumata léčil kokainem, což se mu stalo v sedmatřiceti letech osudným. To Američan James Ivory vytvořil úspěšný tandem se svým přítelem, producentem a příležitostně též režisérem indického původu Ismailem Merchantem, a společně ve své firmě Merchant Ivory Productions přivedli na svět kostýmní snímky, jako Pokoj s vyhlídkou, Soumrak dne nebo Rodinné sídlo. Pokud bychom to hodně zjednodušili, tak lze říci, že jedna skupina homosexuálních filmařů se zaměřuje na silně emocionální tituly nebo příběhy ženských hrdinek, jako François Ozon (8 žen, Bazén) či Stephen Daldry (Hodiny, Billy Elliot, Předčítač). Nebo se naopak realizují v drsnějších filmech s akcentem na silné mužské hrdiny – Roland Emmerich (Den nezávislosti, Godzilla, Patriot, Den poté) nebo Bryan Singer (X-Men, Superman se vrací, Valkýra).
To v českém rybníce není situace zdaleka tak hezky přehledná. Ví se o spolupráci režiséra Václava Kršky s Eduardem Cupákem. Ke své orientaci se hlásí například režiséři Zdeněk Troška nebo Radim Špaček, ale hledat v jejich filmech jakoukoli souvislost by bylo docela bláhové. Sama homosexualita ještě nezakládá důvod pro příbuzný pohled na svět. Navíc se v zemi, kde se společnost učí jakékoliv toleranci teprve dvacet let, má stále spousta lidí na pozoru a není zdaleka tak otevřená jako třeba právě režisér Gus Van Sant. Pro něj se stalo hledání sexuální identity jedním z klíčových témat tvorby a jeho snímek Milk lze považovat za svého druhu filmový manifest homosexuála – jenž je ovšem nesmírně zajímavý pro kohokoli, ať už je na kluky, na holky nebo, na obojí.
GUS VAN SANT(24. 7. 1952) – zaujal diváky i kritiku už svým debutem Mala Noche (1985), kterým se vyprofiloval jako autor nezávislých projektů, jenž je ochoten riskovat. Svůj talent potvrdil dalšími filmy: Mé soukromé Idaho (My Own Private Idaho,1991), Dobrý Will Hunting (Good Will Hunting, 1997), Osudové setkání (Finding Forrester, 2000), Slon (Elephant, 2003) – ten mu vynesl hlavní cenu na festivalu v Cannes. Za Dobrého Willa Huntinga získal nominaci na Oscara. Van Sant má na kontě rovněž množství hudebních klipů – například pro Davida Bowieho, Tracy Chapmanovou, Eltona Johna, Chrise Isaaka, Stone Temple Pilots nebo Red Hot Chili Peppers. V roce 1995 vydal také kolekci fotografií 108 Portraits, jeho debutový román Pink (1997) je vydařenou satirou na filmový průmysl. Jeho zatím poslední, aktuální film Milk (2008) o prvním americkém politikovi jenž se veřejně hlásil k homosexuální orientaci slaví velký úspěch.
Jak se na homosexualitu díváte vy?
Diskutujte (ZDE) na hlavní téma aktuálního Reflexu 12/2009 (vyšel 19. března)
BÝT TEPLÝ JE IN:
ČESKÁ GAY MAFIE?, zpověď mezinárodně uznávaného fotografa Roberta Vana, jak ji zaznamenala Kateřina Kadlecová
VŽDYCKY JDE O SEX, původní rozhovor Dariny Křivánkové s Gusem Van Santem, režisérem filmů Dobrý Will Hunting, Osudové setkání, Slon a Milk
Další související článek:MUČEDNÍK-HOMOSEXUÁL, recenze filmu Guse Van Santa MILK (Reflex 7/2009)
