Do kin se chystá 7. října nový film Juraje Herze Habermannův mlýn. Příběh vrcholící poválečným lynčováním německých obyvatel zcela určitě vyvolá emoce a diskuse.
Habermannův mlýn se sotva začal točit a už se ozývali potrefení, že je to lež. Skutečnou pravdu ale nikdo nezná. A podle toho s ní také Herz ve svém filmu nakládá. Scénář se opírá o stejnojmennou knihu Josefa Urbana, která zpracovává události z obce Bludov, z níž na konci války zmizel mlynář Habermann. Němec, který mluvil česky, Čechy zaměstnával a leckterému z nich i pomohl. Koneckonců – jak líčila jedna z pamětnic po projekci filmu – už jen tím, že udržel svou živnost v provozu, vykonal pro tamní obyvatele službu k nezaplacení.
Film si půjčuje mnoho motivů z bloudovské tragédie, ale protože se nelze dobrat toho, jak to opravdu bylo, fabuluje. V kinematografii je to běžná praxe, jde jen o to, jestli umělecká licence příběh zkreslí, pokřiví a vytvoří o jeho aktérech mylnou představu (jako třeba v případě Kajínka), nebo zda ho posune do obecnější roviny. To se podařilo v případě Habermannova mlýna: vznikl silný modelový příběh, zachycující vývoj válečných událostí v maloměstském mikrosvětě, v němž vedle sebe žili Češi a Němci. Krok za krokem tu můžeme sledovat převlékání kabátů, probouzení německého nacionalismu, prospěchářskou kolaboraci, nacistickou brutalitu, krutou poválečnou českou odvetu, ale i přetrvávající česko-německá přátelství. Je to silný příběh, který výborně ilustruje chování lidí za války. Měl by bezpochyby stejnou intenzitu, i kdyby žádný dobrák Habermann nikdy nežil a tvůrci si to celé vymysleli. Podobných případů se stalo množství, tvářit se, že za ně nikdo nenese vinu, je amorální.
Jenže hrdinové tohoto příběhu mají svá jména, byť pozměněná, o tom, komu patřila, nebude pochyb. Byli to ale skutečně vrazi? Etika „příběhů natočených podle skutečných událostí“ je ošemetná věc. Takřka vždy se tu někomu křivdí. Jenže natočit dokonale přesný film je nemožné. Jedinou šancí je osvobodit se od porovnávání se skutečností, extrahovat z ní podstatu a s tou pak naložit podle nejčistšího svědomí. Osobně by mě velmi mrzelo, kdyby Habermannův mlýn nevznikl. Češi takovýhle film potřebují jako sůl.
