Když jsem se blížil na začátku června k Paříži, říkal jsem si, jak to tady asi skončí: Bouchne někde na stadiónu nebo kdekoliv ve městě bomba? Ukáže se nějaký magor střelec? Dá se podobná událost v dnešním, pološíleném světě vůbec z bezpečnostního hlediska zvládnout? Strach před šampionátem vládl, je nesmysl tvrdit, že ne. Jenže Francouzi dokázali zajistit hladký průběh celého turnaje. Také strach ze zmatků a dlouhých kontrol se ukázal být až na maličké výjimky neoprávněný.
Jednu výtku bych přesto měl. Já vím, zní to už v případě Francouzů jako klišé. Ale možná by zdejší autority mohly začít uvažovat o tom, že by se při očekávaném přívalu cizinců, z nichž mluví francouzsky nemnozí, mohla na turisticky atraktivních místech nebo třeba ve vlacích TGV používat daleko více angličtina, aby mnozí netápali a nemuseli se ptát všech okolo, jestli už mají vystoupit, nebo jestli reproduktor nabízel bagety v jídelním voze.
Pokud jde o fotbal, nebyl to letos žádný velký karneval. Alespoň ne z pohledu ofenzívy a nastřílených gólů. Většina trenérů připravila své týmy na taktiku safety first, útočit můžete až potom. I tak ale turnaj nabídl hodně pozitivních překvapení. Wales, Island, Irsko i Severní Irsko, Maďarsko – s těmito týmy nikdo nepočítal. A jaká to byla jízda.
„Ti malí“ ukázali světu, co to znamená dát do hry srdce, vášeň, být hrdý na to, že reprezentuji. Přivítání velšských i islandských fotbalistů doma ukázalo, jak silné může být pouto mezi fotbalisty a jejich fanoušky. Jen jim musíte nabídnout maximum ze sebe samých.
Česká reprezentace radost neudělala asi nikomu, možná kromě sázkařů, kteří sázeli proti. Zadřené mužstvo bez jiskry nepředvedlo nic, proč by se na jeho působení na turnaji mělo vzpomínat. Snad to za dva roky v Rusku na mistrovství světa bude veselejší příběh. To se tam ale nejprve musí Karel Jarolím se svým ansámblem kvalifikovat.
Co se týče samotného finále, Francouzi měli k výhře určitě blíž. Šance měl výborný Cissoko, a hlavně střídající Gignac. V posledních vteřinách trefil po krásné kličce tyč! Mohlo být hotovo a Francie by se koupala ve vítězné rozkoši. Nebylo přáno. Zase se šlo do prodloužení. V něm rozhodl střídající Portugalec Éder.
Portugalci se tak dočkali titulu v turnaji, v němž vyhráli jediný zápas v devadesáti minutách. Jednou šli dál na penalty, dvakrát slavili po prodloužení. Je to spravedlivé? Zbytečná otázka. Fotbal se nehraje na spravedlnost nebo zásluhy. Prostě dali o jeden gól víc než soupeř a berou titul.
Samostatnou kapitolou je to, co předváděl na lavičce Ronaldo.
Dorazil na ni až na prodloužení. Rázem se ale pasoval do hlavní role. Vybíhal skoro až na plochu, neustále gestikuloval, stavěl se před trenéra Santose, strhával na sebe pozornost, jako by on přivedl tým blízko k titulu. Dobře věděl, co budou zabírat kamery. Někdy mi přijde až nemocný touhou být vidět a zářit ve světle reflektorů. A přitom už to vůbec nemá zapotřebí. Tohle se prostě nedělá, je to výraz neúcty k trenérovi a jeho štábu. Vím, už zítra se bude v Portugalsku mluvit o tom, že chtěl pomoci týmu, být prodlouženou rukou trenéra a podobné kecy. Přitom se choval, jako by žádný trenér na lavičce nebyl. Ano, šlo o hodně, o jeho první a možná poslední titul s Portugalskem. Ale to se týkalo i ostatních spoluhráčů a nikdo z nich takhle nevyváděl. Zkrátka, jako fotbalista génius a nadsvětová třída, jako člověk vážně občas mimo oblast normálního uvažování.
