Komentáře
Fotogalerie
Historie

Číhošťský zázrak a „důkazy“ StB. Josef Toufar žije v nás

27. února 201611:00
Číhošťský zázrak a „důkazy“ StB. Josef Toufar žije v nás
foto: ČTK

Kněz, jejž StB zabila, ale nezničila. Co si vlastně máme pamatovat o číhošťském páterovi? Jeho život? Nebo jeho mučednickou smrt? Může páter, kterého umučili před 66 lety komunisté, stále žít?

Tyto i další otázky vyvstávají v posledních dnech díky výročí smrti pátera Josefa Toufara, jenž zemřel 25. února 1950 po výslechu komunistické StB. Téměř na den přesně od tohoto výročí se podařilo publicistovi Miloši Doležalovi objevit v Národním filmovém archívu film, který zachycuje pátera v jeho posledních okamžicích. Snímek, jejž v číhošťském kostelíku zinscenovala tajně StB, měl sloužit k propagandistickým účelům. Měl vysvětlit, že nevysvětlitelný (a dosud nevysvětlený) pohyb kříže na oltáři během jedné ze svých bohoslužeb Toufar zinscenoval sám pomocí zvláštního mechanismu. Toufarova smrt způsobená krutými výslechy se StB nehodila – chtěla s ním monstrproces.

 

Proč komunisté zabili číhošťského faráře Toufara

Josef Toufar vypadá na nově objevených snímcích jako vyděšená loutka komunistů: předvádí to, co nikdy neudělal. Záběry jsou zřejmě nejsilnějším důkazem Toufarova utrpení. Jeho strnulý a vyděšený výraz, trhané pohyby a opuchlý obličej zrcadlí víc než cokoli jiného utrpení, které musel u výslechu prožít. Na filmu je dokonce patrné, že jej zřejmě někdo z estébáků musel podpírat, aby neupadl. Je důležité tyto záběry znát. Neméně důležité je ale uvědomit si, jaký Josef Toufar byl, jak žil a co přinesl svému okolí.

 

Mrtvolu kněze Toufara „sprovodili ze světa“ jen dočasně, jak dokazují kamery dokumentaristů

Stejně jako před třemi lety, kdy jsem jela do Číhoště na autorské čtení knihy Miloše Doležala o Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli, začalo cestou sněžit. Přeplněný barokní reflektář v Jilské ulici v centru Prahy, kde se konalo čtení jeho další knihy o Toufarovi, mě nijak nepřekvapil. Řádové sestry, rodina pátera Toufara, autoři a spolupracovníci nové Doležalovy knihy… a koneckonců ti, jimž osud kněze stále promlouvá do duše.

Umučený páter Josef Toufar bude blahořečen. Už se ví, kde ho komunisté pohřbili
 

Po krátké úvodní řeči předstoupil před sál Petr Pithart. Je třeba vůbec jej představovat? Můj den začal právě s ním — v učebně na právnické fakultě v Praze hovořil o handicapech českého národa. O politice, o kořenech jejích nešvarů, o tendenci k neústavním krokům. A večer vlastně navázal — rozebral podrobně události únorového puče a zdůraznil, že se nejednalo o ústavní záležitost. Že to bylo protiústavní, že Beneš měl Gottwaldovi říct po demisi dalších dvou sociálně demokratických ministrů, že má smůlu. Zmínil i výsledky voleb v roce 1946, jež spojil v souvislost právě s Toufarem. V jeho řeči zazněly i obdivné hlasy směrem k Doležalovi. Právem — díky soustavné a usilovné činnosti tohoto publicisty je Toufarův příběh stále živý, protože to byl právě on, kdo inicioval a zrealizoval rozsáhlé bádání ve věci případu číhošťského zázraku.

Mnohokrát mě během večera napadlo, co jsem tenkrát cítila v číhošťském kostelíku Nanebevzetí Panny Marie. Že Toufar byl přece mnohem víc než jen mučedník — že jeho život byl stejně významný, ne-li významnější než jeho mučednická smrt. Byl to výjimečný, dobrosrdečný a barevný člověk. Rozdával se pro druhé, sám neměl téměř nic. Pod jeho rukama vzkvétala farnost nejen číhošťská, ale také ta zahrádecká, z níž byl přemístěn. Jeho kázání přitáhla do kostela všechny generace, jak zaznělo na včerejším čtení z nové knihy Krok do tmavé noci. Bylo zásluhou Toufarovou, že děti odcházely ze školy poučené, nikoliv znuděné a zahálčivé, a bylo i jeho zásluhou, že se na kostele prováděly neustále opravy. Byl to neobyčejný a výjimečný farář, oblíbený a milovaný svými farníky.

Jen máloco zarezonuje v člověku silnějším zážitkem než návštěva vesničky Číhoště, pár hodin strávených s místními obyvateli anebo se současným číhošťským farářem, otcem Markem. Odkaz Toufara v těchto lidech žije dál. Jeho příkladný a usměvavý obličej je to, co si z něj místní pamatují a co si odnese i každý, kdo ucítí číhošťský zázračný genius loci.

A stejně bolestný musel být i okamžik, když tento muž najednou beze stopy zmizel. Na tyto okamžiky vzpomínala pamětnice zázračného křížku Helena Marjanovičová. „Už si nepamatuji, zda byl kříž na čtvercovém, nebo oválném podstavci. Ale byl nakřivo. Napevno nakřivo. A bylo to divné,“ popsala. Podle ní se z usměvavého a srdečného kněze stal po číhošťském zázraku jiný člověk. „Nemohl vědět, co přijde. Ale bál se,“ dodala.

„Hospodin smiloval se nad lidem svým,“ psal Toufar po konci druhé světové války a nacistické okupace. „Skončena je hrůzovláda a zase můžeme volně mluvit a dýchat,“ cituje dále Miloš Doležal Toufara ve své publikaci Jako bychom dnes zemřít měli. Očekávání však nebyla vyslyšena. K moci se dostala komunistická strana, která po volbách v roce 1946 směřovala k mocenskému monopolu. Toufar očekával od dění po válce zlepšení, místo toho jej nový režim zavraždil. Naštěstí — jak hlásají mnohé náhrobky —, kdo žije v srdci, neumírá. To je případ i Toufarův.

 

Klíčová slova:

Diskuse ke článku


 
reklama
Nejčtenější články
DesktopMobile