Putinova snaha učinit z vojenské přítomnosti Ruska v Sýrii trvalý faktor blízkovýchodní politiky je vcelku srozumitelná a je nesena v duchu tradiční imperiální představy o tom, že Rusko je všude, kam došlápne holínka ruského vojáka. Západní státníci reagují na postup Moskvy značně pohoršlivě, aniž by sami nabídli vlastní konceptuální přístup k problematice Blízkého východu. Tak jako v mnoha jiných případech i tady zaráží nebetyčná bezradnost západních vůdců a jejich neschopnost aspoň pochopit směřování vývoje, natož se pokusit ho ovlivnit. Nadále mluví v přežitých pojmech a používají lokální topografii, která již dávno neplatí.
Potíž není jenom v nesprávném hodnocení tzv. „arabského jara“ a ve zhroucení s ním spojených demokratických očekávání. Z podstaty věci se nemůže Západ smířit s myšlenkou, že některé národní organizmy nepřijímají demokratický implantát a nacházejí rovnováhu a klid jen v podmínkách barbarské krutovlády. K praktice dosazování diktátorů se Západ nemůže vrátit, aniž by popřel sám sebe. Ovšem prosazování jakékoli smysluplné politiky musí předcházet jasné pochopení situace – a to je právě to, co nyní zoufale chybí.
Věhlasné mozkové trusty se oddávají iluzi, že stačí nějak vygumovat z mapy Islámský stát, a bude možné zachránit starý dobrý design blízkovýchodního regionu zhruba ve stejných obrysech, jak byly narýsovány ve 20. století. Iluze je to proto, že staré státní a politické uspořádání regionu se stalo neudržitelným a ve světě není síla, která by ho mohla v dřívější podobě obnovit. Územím nikoho, kde panují nesrozumitelné poměry a protínají se nepoznané siločáry, se stal nejenom neuchopitelný IS, nýbrž značná část Blízkého východu. Nelze s jistotou říct, jaká je dnešní podoba Iráku a Sýrie, kdo a jak vládne v Jemenu, v Libyi, Súdánu a dokonce v Libanonu. Ozbrojené konflikty jsou tak mnohovrstevnaté a propletené, že nejpřiléhavějším označením situace je „válka všech proti všem“. Asadovi vojáci válčí proti radikálním islamistům a umírněné opozici, každý z nich – proti Asadovi a sobě navzájem. Suniti proti šiitům a všichni spolu proti alávitům. A to nemluvíme o Kurdech, kteří sledují vlastní agendu a snaží se pod rouškou boje proti IS vyřešit otázku vlastního národního sebeurčení, ani o Turcích, kteří zasahují do vřavy ve snaze jim v tom zabránit.
Předpokládat, že z tohoto vojensko-politického zmatku může vzejít nějaké rozumné řešení a všeobecné usmíření, navíc v podobě starých, povýtce umělých státních útvarů, znamená lhát si do kapsy. Žádný diplomatický proces, byť jakkoli intenzívní, tu nepomůže – i kdyby existovala nějaká ujednocená pozice světových mocností, jako že není. V úvahu nepřichází ani vytvoření koaliční vlády zahrnující rozmanité strany konfliktu – příklad sousedního Iráku ukazuje, že tam, kde se hroutí všechny pilíře starého řádu, koalice nefungují. Je třeba důsledně vycházet z pochopení toho, že obšírné území arabského Východu nyní opět představuje jakousi „prahmotu“, která si vyžaduje překreslení hranic a nový design – tak, jak tomu bylo v době rozpadu koloniálních říší. Nelze za každou cenu lpět na překonaném statusu quo a není možné ani počítat s úplným vítězstvím jedné z válčících stran.
Ani Rusko ani Západ nejspíš nevěří v totální porážku islamistů a v jejich vytlačení z regionu. Sotva někdo sází na obnovu syrského státu ve starých hranicích účinně kontrolovaného z Damašku. Moskva se patrně snaží o něco jiného – o udržení Damašku, o vytvoření jakéhosi alávitského útvaru v obhajitelných hranicích, s přístupem ke Středozemnímu moři. Čekal by na něj dlouhý a vysilující zápas o přežití, což by dávalo Rusku šanci proměnit alávitskou enklávu v nepotopitelnou mateřskou loď, ve strategickou protiváhu Izraele a zajistilo mu trvalou mocenskou přítomnost v této části světa.
Hodně bude záležet na tom, zda se podaří zabránit vstupu islamistů do Damašku. Takový zvrat by měl nejen mohutný propagandistický účinek. Syrské hlavní město totiž není jen jedním z kulturně-historických sídel arabského světa, nýbrž také součástí evropského civilizačního dědictví. Pád Damašku pod náporem islámských radikálů by byl symbolem nevratného ústupu modernosti z Blízkého východu. Statisíce uprchlíků, kteří zaplavili Evropu jak velká voda, to pochopili: budoucnost v barvách Islámského státu – toť černá budoucnost, nepřijatelná pro trochu vzdělanější a na světský život orientované obyvatelstvo.
Na rozdíl od Ruska Západ nemá s regionem žádné konkrétní úmysly, ať už by byly lépe či hůře proveditelné. To je tragická slaboduchost, vzhledem k tomu, že se jedná o zdroj neklidu vyzařovaného do širokého okolí. Je načase vytipovat konkrétní vojensko-politické cíle: seskupit území do nových udržitelných celků podle náboženských a etnických siločar, vybavit je vojensky a personálně, připravit schopné lídry. Pokud se na to nezmůžeme, budeme útrpně přihlížet, jak se roli strůjce našeho osudu ujímá někdo jiný. Není v tom ani špetka sociálního inženýrství – je to osudová volba, prostá jak facka: buďto s tím něco uděláme, nebo to něco udělá s námi.
