MIROSLAVA NĚMCOVÁ: Uprchlíci - co je ztraceno, co ještě zbývá | Reflex.cz
nahoru

MIROSLAVA NĚMCOVÁ: Uprchlíci - co je ztraceno, co ještě zbývá

Miroslava Němcová28. srpna 2015 • 07:00
MIROSLAVA NĚMCOVÁ: Uprchlíci - co je ztraceno, co ještě zbývá
Uprchlíci - co je ztraceno, co ještě zbývá
• foto: 
Profimedia.cz

Každý den se valí další lidé do Evropy. Každý den vyjdou v Evropě stovky komentářů a uskuteční se desítky televizních přenosů z nejkritičtějších míst. Diskutujeme, organizují se mezistátní setkání. Nic z toho nepřináší řešení. Není nikdo, kdo by rozumné návrhy prosadil na celoevropské úrovni. Ukazuje se, že jednotná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie je od počátku utopií. Vidíme to na fatální neschopnosti zabezpečit vnější hranice Schengenu. Pokusy s ploty v Maďarsku či zákroky policie v Makedonii jsou kritizovány jako nefunkční a nehumanistické. Společnosti v evropských zemích se radikalizují. Co tedy dělat?

Hrozí obnova hranic

První etapu Exodu jsme nezvládli a nedá se to napravit. Slova o tom, že je nutno zadržet lidi doma, posílit humanitární pomoc v uprchlických táborech a chránit vnější hranice Schengenu nebyla převedena v činy. Uprchlíci jsou již v miliónových počtech tady a další jsou na cestě. Kombinace války, chudoby, děravých hranic a štědrého sociálního systému bohatých zemí povzbudí k imigraci nové vlny lidí. Jen v Německu očekávají letos příliv až 800 tisíc uprchlíků, čtyřikrát víc než loni. Některé odhady předpovídají, že do Evropy budou v nejbližších letech směřovat milióny dalších běženců, což nabývá charakteru stěhování civilizací.

Ještě před pár měsíci bylo možno hájit Evropu bez hranic, dnes se zdá, že je to ztracená věc, a je pouze otázkou času, kdy se hranice uzavřou. Andrej Babiš to nyní navrhuje, po půl roce mlčení se ozval. Dosud jsem žádnou jeho aktivitu v této otázce nezaznamenala. Nyní už ví, že nic neriskuje. Populisticky vykrádá názory jiných a veze se na vlně odporu k migrantům, kterou svou nečinností spoluvytvořil.

Austrálie to zvládla, Evropa si neví rady

O tom, jak situaci vyřešila Austrálie, jsem zmiňovala naposledy v květnu. Ve stručnosti: nelegální běženci se vrací domů nebo žijí v uprchlických táborech a v detenčních centrech na přilehlých ostrovech či v Kambodži, s níž uzavřela Austrálie příslušné dohody. Nelegální migrace v Austrálii vymizela. Česká vláda i „Brusel“ nemohou dělat, že vzor neexistuje. Ano, Evropa je ve složitější situaci, protože přicházejí lidé z válečných zón, a týká se jich právo na azyl. Ale pokud jde o ekonomické migranty, příklad Austrálie platí.

Je tu také španělský model, který byl představen v červnu na summitu zemí EU. Dokument popisuje, jak se Španělsko vypořádalo s nelegální migrací na Kanárské ostrovy v letech 2006-2008. „Bez diskusí nejefektivnější opatření, jak se vypořádat s nelegální migrací, byla okamžitá systematická repatriace těch, kteří na Kanárské ostrovy dorazili. Nemilosrdné vracení ekonomických migrantů pak mezi lidmi rozšířilo povědomí, že nemá smysl se o cestu na Kanárské ostrovy vůbec pokoušet.,“ uvedli diplomaté.

Tento přístup by měl být důsledně uplatněn zejména v těch zemích, které se nejvíce potýkají s náporem uprchlíků: balkánská cesta, Itálie, Řecko. Austrálie ani Španělsko nejsou xenofobní společnosti. Pouze se drží vymáhání práva a ochrany bezpečí svých obyvatel.

Vyřadit ekonomické migranty

Je třeba v EU zřídit imigrační kontaktní centra. Těmi musí projít všichni příchozí. Není jiné cesty než individuální přezkum a oddělení ekonomických migrantů. Tento první úkon musí proběhnout za podmínek, že země EU mají situaci pod kontrolou. To znamená, že nemohou imigranti přecházet ze země do země, aniž by byli řádně zaregistrováni, a bylo rozhodnuto o jejich dalších možnostech. Kdo se dostane do Německa bez registrace, má být okamžitě vrácen do rodné země. Přece se nesnesl z nebe, odněkud musel přijít, někde překročil hranice a utekl, aby se povinné registraci vyhnul. Není možné na takové jednání brát ohled. Příchozí musí být informováni o tom, že ti bez práva na azyl budou okamžitě vraceni. Musí se dozvědět, že jsou obětí překupníků a že Evropa jim není schopna zajistit budoucnost, o které snili. Mluvil o tom Lubomír Zaorálek se svým francouzským protějškem Laurentem Fabiusem, ale zase: jenom slova, skutky nikde.

Rozpad EU, nové rozdělení sfér vlivu

Podlehneme-li názoru, že si to „časem nějak sedne“, a integrace všech příchozích je naší povinností, Evropská unie se rozpadne. Pokud se okamžitě evropské instituce nevzchopí, budou Britové první, kteří v referendu rozhodnou o odchodu své země z disfunkčního systému. Po pádu EU dojde k nové definici zón vlivu, k novému rozdělení na západ a východ. Francouzský prezident Hollande čerstvě přichází s požadavkem na faktický zrod federace eurozóny s vlastním parlamentem. Je socialista a tudíž umí roztáčet veřejné peníze. Že by však chtěl vedle evropského parlamentu, „vlády a prezidenta“ zavést další, paralelní struktury pro eurozónu, to se mi přece jenom zdá mimořádně nereálné. Tudíž zbývá zúžení EU na země eurozóny, to je možný záložní plán. A že Rusko nespí, bychom si právě my měli velmi dobře uvědomovat.

Seškrtat sociální systém

Každá země si musí sama rozhodnout, které profese potřebuje a vybrat si z uprchlíků s právem azylu tolik osob, kterým bude schopna nabídnout perspektivu a včlenit je do své společnosti. Mnoho jich nebude. Pokud však nebudeme důslední a přeceníme své možnosti v integraci, musíme najisto počítat s tím, že ti, kteří zde zůstanou a neuplatní se, obrátí svou frustraci proti naší společnosti, nikoli proti těm, kvůli nimž ze svého domova uprchli. Multikulturalismus selhal a o nepovedené integraci máme dost výmluvných dokladů ze stockholmských, pařížských a jiných předměstí, z mnoha zemí EU. Pokud jde o naléhavou pomoc, musí mít přednost ženy, děti, staří lidé.

Základem je změna sociálních systémů. Jestliže v Dánsku či v Itálii dostávají běženci měsíčně více peněz, než kolik činí průměrná mzda v ČR a v jiných zemích, je to neakceptovatelné morálně. Jisté také je, že peníze Evropě brzy dojdou. Co bude potom? Itálie na jaře odhadovala, že ji letos bude stát péče o nelegální přistěhovalce rekordních 27 miliard korun, téměř dvakrát více než loni. Pravděpodobně to bude víc. Německo odhaduje náklady na uprchlíky ve výši 270 miliard korun, rozpočty spolkových zemí posílí Berlín o dalších 15 miliard korun. V praxi to znamená denní náklady Německa ve výši tři čtvrtě miliardy korun… A kde je Skandinávie, Francie, Británie... Úplně stranou nechávám nyní zadlužení Itálie, Francie a dalších zemí, kam uprchlíci míří, je zde však přímá souvislost. Jde o to, jak zdravé budou tyto země po ekonomické stránce již za pár měsíců. Víme, že zadlužení některých zemí EU je vážné až kritické.

Na řeči je pozdě, je třeba jednat

Čas letí. 12. února jsem ve Sněmovně prosadila usnesení k uprchlíkům, které dávalo naší vládě mandát k jednání na evropské půdě. Je tam požadavek na zvýšení humanitární pomoci uprchlíkům v utečeneckých táborech v Jordánsku, Turecku a dalších zemích, kam masově prchají lidé ze Sýrie. Smyslem bylo pomoci „nárazníkovým“ zemím a přispět k tomu, aby se běženci zastavili a nepokračovali v cestě do Evropy.

Děsí mě, že od diskuse ve sněmovně uběhlo půl roku a teprve v těchto dnech říká předseda vlády, že o pomoci v táborech mimo EU chce začít jednat v souvislosti s přípravou státního rozpočtu pro rok 2016. To je zatraceně pozdě! Měl prosadit změnu letošního rozpočtu, nebylo na co čekat! Sněmovna dále odmítla povinné kvóty pro přijímání uprchlíků a požaduje, aby vláda důsledně věnovala pozornost zprávám BIS o financování islámského fundamentalismu v naší zemi. Vláda dostala také za úkol posílit bezpečnostní prvky migračního procesu.

Parlament svůj úkol beze zbytku splnil. Velkou většinou toto usnesení přijal a vytvořil vládě potřebné podmínky k nutným krokům. Avšak vláda se spolehla na to, že veřejnost zákonodárce moc v přízni nemá, formálně si věc odškrtla a nastalo ticho. Uprchlické krizi se více věnuje až nyní, kdy všem již přerůstá přes hlavu. Je to nepochopitelná liknavost.

Už to bude jenom horší

Kdyby evropské instituce ihned reagovaly a prosadily změnu unijního rozpočtu na významné posílení pomoci uprchlíkům v táborech a na ochranu schengenské vnější hranice, situace by musela být jiná. Neviděli bychom pravděpodobně útoky uprchlíků na kamióny v Calais, prostříhané drátěné zátarasy v Maďarsku, bitvy s policií v Makedonii, nečetli bychom každý den o tisících lidí na moři. Uprchlická krize by vyřešena nebyla, tak snadné to není. Ale nemuseli bychom si přiznat, že první fáze je ztracena a teď už to bude jenom horší, lidsky i finančně. Vím: kdyby, jsou chyby. Ale chci upozornit na to, že čas na řadu kroků byl a zůstal nevyužit.

Na závěr poznámku osobní: mám obavy z dalšího vývoje. Nevím, co čeká mé děti a vnuky. Nechci rezignovat, nejsem xenofob ani extremista. Podobné úvahy slyším od většiny našich občanů. Chci, aby vláda na mezinárodní scéně byla mnohem aktivnější. Požaduji, aby otevřeně mluvila s českou veřejností o tom, co nás pravděpodobně čeká. Ne, že bude jednat s lidmi stejně jako s poslanci v červnu, kdy zablokovala jednání mimořádné schůze o uprchlících jenom proto, že se jí nechtělo odpovídat na nepříjemné otázky. Takovým přístupem je cesta k radikalizaci společnosti otevřená.

 Autorkou textu je Miroslava Němcová (ODS), předsedkyně mandátového a imunitního výboru PS.

 


Klíčová slova:
uprchlíciMiroslava Němcová


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější