Už tři roky jsou dva synové odebrané paní Evě Michalákové v pěstounských rodinách v Norsku. Jejich matka usiluje o vrácení dětí do rodiny. „Děti by se měly vrátit bezpodmínečně a co nejrychleji,“ říká právník Pavel Hasenkopf, který se případem zabývá.
Dnes v Praze demonstrovaly desítky lidí na podporu vrácení českých dětí. Také jste zahájili petiční akci, co je jejím cílem?
Spouštěcím momentem bylo, že ministerstvo práce a sociálních věcí odmítlo účast pana Pavelky, dědečka odebraných dětí, na konferenci k 25. výročí Úmluvy o právech dítěte. Cílem petice je upozornit veřejnost na to, co se děje, a přimět politiky, aby přestali mluvit a začali konat. Konečným cílem je dosáhnout návratu bratrů Michalákových do České republiky, a to bezpodmínečně a co nejrychleji.
Co se vlastně v Norsku stalo? Proč Michalákovým úřady odebraly syny Denise a Davida?
Děti chodily v Norsku do školky. Denis měl od malička zažívací potíže. Ve školce, kam oba kluci chodili, to věděli, ale ignorovali to, dietu, kterou měl mít, nedodržovaly. Výsledkem byly bolestivé zácpy. Bolesti si ale ve školce vyložili po svém jako znaky pohlavního zneužití otcem a uvědomili o tom úřady. David se zas pravidelně vracel ze školky s rozbitými brýlemi. Matka si stěžovala a tak začala školce vadit.
Norská policie ale podezření vyvrátila. Děti přesto zůstávají v náhradní péči.
Přestože to podezření bylo vyvráceno norskou policií, obě děti zůstávají od března 2011 v pěstounské péči, každé v jiné rodině, v jiném městě. Otec, se kterým se matka nakonec rozvedla, se s dětmi nesmí stýkat vůbec, matka pouze dvakrát dvě hodiny ročně, pod dozorem sociálních pracovnic. Matka má výslovně zakázáno mluvit na své děti česky. Má zakázáno děti obejmout či jim říct, že je má ráda. To vše by bylo podle Norů špatně.
Jestliže je norské úřady rodičům odebraly, neměly jít děti spíš k tetě a dědovi než k cizím lidem?
Jedna věc jsou krásná slova norského zákona o dítěti, údajně nejlepšího na světě, úplně jiná věc je realita. Pěstouni jsou v Norsku profesionálové na plný úvazek, to znamená, že mít svěřené děti do výchovy pro ně znamená mít dobrou práci a stálý příjem. Být bez dítěte pro pěstouna znamená být bez práce. Děti nemohly jít k tetě ani k dědovi proto, že pak by nemohly jít k pěstounům, a dále proto, že teta a děda jsou cizinci a navíc nežijí v Norsku. Znamenalo by to poslat děti kamsi do východní Evropy, což pro řadovou norskou sociální pracovnici v Horní Dolní znamená totéž, jako poslat je kamsi mezi divochy.
Kdo o odebírání děti rozhoduje?
Rozhodují to místní samosprávné úřady. Ty strašně nerady přiznávají chybu. Kvůli údajné ochraně dětí se nesmí tyto případy medializovat a vznikl tak systém, který nemají pod kontrolou ani norské ústřední orgány. Cizinci jsou jako všude na světě nejzranitelnější skupinou. Norsko se sice navenek staví jako velmi tolerantní společnost, ve skutečnosti tam ale spousta lidí cizincům ani trochu nefandí, a nás tam házejí do jednoho pytle s Poláky a Rusy. Paní Michaláková třeba měla u soudu přiděleného tlumočníka z polštiny, což je podle Norů v pořádku.
Odebrané děti měly norské či české občanství?
Děti mají výhradně české občanství, stejně jako jejich rodiče. Proto také norská sociálka neustále vyhrožuje matce dětí, že pokud jim nenechá vystavit na české ambasádě české pasy a neodevzdá jim je, zbaví ji rodičovských práv. Proto ji stále ještě potřebují - norské pasy jim totiž vystavit nemohou, požádat o české pasy přímo české úřady se bojí. Mohlo by dojít k odmítnutí a mezistátní spor by byl na světě.
Kdo z oficiálních představitelů v České republice se tímto případem zabývá?
Zatím se všichni předhánějí v tom, aby vysvětlili, proč se tím zabývat nemohou. Je to v ostrém kontrastu s přístupem představitelů Slovenska, Indie či Lotyšska, kde se za "své" děti bijí, v případě Indie a Slovenska úspěšně, v případě Lotyšska zatím bez rozuzlení. Situace se snad začíná měnit poté, co se do věci vložila poslankyně Chalánková, sama profesí pediatrička, skromná a nenápadná, ale přitom rázná a pevná paní, která byla šokována, když na případ náhodou narazila. Ta podala celou sérii interpelací v této věci, a jak ji tak pozoruji, hodlá tímto způsobem trápit ministry i jejich úředníky i nadále, dokud namísto vysvětlování, proč nemohou nic dělat, nezačnou hledat cesty, jak dostat bratry Michalákovy zpět do České republiky.
Problém se aktuálně vyostřuje tím, že matce dětí údajně chtějí vzít její poslední rodičovská práva. Jak je to možné?
Norská sociálka ani na vteřinu nepočítala s tím, že by děti vrátila, jinak by neházela matce pod nohy jeden klacek za druhým. To vše proto, aby ji zlomili, aby jim podepsala vše, co budou chtít. Jejich konečným cílem pak vždy bylo dát děti k adopci. Nyní svůj postup jen urychlili, protože pochopili, že paní Michaláková jim dobrovolně nic nepodepíše a chtějí vše ukončit dřív, než Češi stihnou zasáhnout.
A co bude pak s těmi dětmi?
Děti potom získají norské občanství, dojde k pokusům vyvázat je z českého občanství, budou z nich vychováni Norové, údajně pro jejich „blaho“. Norové udělají vše proto, aby děti na své rodiče zapomněly. Dnes jim je 6 a 9 let, u pěstounů jsou už tři a půl roku, to je pro každé dítě subjektivně mnohem delší doba, než pro dospělého.
Vypadá to, jako by si v Norsku mysleli, že děti patří státu nikoliv rodičům. Kde berou tamní úřady právo takto odebírat děti a nerespektovat přitom rodinu?
Norské úřady jsou přesvědčeny, že tak je to správné a tak to má být. Svůj systém považují za dokonalý a jsou alergické na jakoukoli jeho kritiku, považují se za spasitele i vůči cizincům. Vůbec si nepřipouštějí možnost pochybení, natož zásadní systémové vady.
