JEFIM FIŠTEJN: Zmatení pojmů a proč je na východě Ukrajiny fašistická vzpoura

28. července 201409:00
JEFIM FIŠTEJN: Zmatení pojmů a proč je na východě Ukrajiny fašistická vzpoura
Proruské polovojenské jednotky hlídají na stanovišti u vjezdu do Doněcku během referenda
• foto: 
Stanislav Krupař

I přes záplavu článků a úvah věnovaných válce na východě Ukrajiny, nemají česká média jako celek jasno v otázce, o co tam vlastně jde. Často se používá pojmosloví vnucené ruskou propagandou, a proto je chtě-nechtě zavádějící. Je to pohodlné, leč nebezpečné, protože nepřesně užité pojmy podmiňují i nepřesné vidění celku.

Kupříkladu ledabyle označovat vzbouřence na východě Ukrajiny jako separatisty, znamená podílet se mimoděk na propagandistické mystifikaci. Smyslem dobře řízené vzpoury těchto lidí nikdy nebylo pouhé odpadnutí od Ukrajiny, nýbrž pohlcení této země ruským impériem.

To Ukrajinci jsou pro ně vinni hříchem separatismu, a proto Vladimir Putin v každém projevu před tímto jevem naléhavě varuje. Ukrajina je podle jejich logiky nezákonný státní útvar usilující o odpadnutí od říše a Ukrajinci jsou sebrankou neprávem se snažící o odštěpení od mateřského ruského národa.

Boj za Velké Rusko

Kdo nevěří, může si přečíst výroky vůdce místních vzbouřenců Aleksandra Borodaje, mimochodem rodilého a celoživotního obyvatele Moskvy: „Hranice ruského světa mnohonásobně přesahují hranice Ruské federace. Cítím, že plním historickou misi ve jménu Velkorusů, což je superetnikum stmelené pravoslavným křesťanstvím. Stejně tak, jak jsem to dělal na Kavkaze, i na Ukrajině bojuji proti separatistům, tentokrát nikoli čečenským, ale ukrajinským. Protože věřím v existenci Velkého Ruska, ruského impéria. Separatisté jsou ti v Kyjevě, kteří Ruské říši vyhlásili boj za odpadnutí, jež nesmíme připustit.“

Zatímco vůdce vzbouřenců má v hlavě jasno, liberální veřejnost, kterou nechci podezírat ze sympatií k němu, nadále zarputile nazývá vzbouřence separatisty, čímž de facto morálně legitimizuje vzpouru – tím, že ji bezpracně poskytuje možnost demagogicky odkazovat k právu národů na sebeurčení a hrát na city demokraticky smýšlejících lidí. A kdo už v Čechách zná manifest Národní fronty osvobození Ukrajiny, Nového Ruska (Novorossije) a Podkarpatské (Prikarpatské) Rusi? Dočteme se v něm: „Je ozbrojený boj na jihovýchodě separatismem? V žádném případě! Objektem boje je celé území Ukrajiny. Naším cílem je vytvořit novou, svobodnou, sociálně odpovědnou lidovou moc na celém území Ukrajiny a Nového Ruska.“

Jako fašisté

Není třeba hádat, jak si vzbouřenci představují zřízení budoucí „sociální lidové republiky“, stačí si přečíst jejich dokumenty. Bude v ní povolena jen taková soukromá nebo kolektivní iniciativa, která prospívá rozvoji lidu, avšak bude striktně zakázán „lichvářský bankovní kapitalismus tyjící z úvěrových úroků“. Stačí jen trocha vzdělání, aby se jeden rozpomenul na to, že kladení proti sobě „parazitického bankovního kapitálu“ a kapitálu výrobního – „národně orientovaného“ – bylo oblíbeným trikem všech fašistických hnutí 20. století.

Podle jejich politické ekonomie neprobíhá odcizení přidané hodnoty vykořisťovateli ve výrobní sféře, nýbrž jen a jen ve sféře úvěrování. Fašisté si tuto plodnou myšlenku vypůjčili u pravicově konzervativních myslitelů, dnes mimořádně populárních v Rusku, a jen ji tvůrčím způsobem rozvinuli, když ztotožnili etnický původ lichvářského úroku. Tím celá jejich „protikapitalistická“ rétorika dostala praktické zacílení.

Jako za dob Sovětů

Ze stejných zdrojů si autoři manifestu lidových republik vypůjčili také tezi o tom, že velké majetky mají být přísně kontrolovány v zájmu společnosti. Pro ty, kteří se zajímají o vývoj politických ideologií na domácí scéně, bude objevné dozvědět se, že doněčtí válečníci jsou horlivými zastánci přímé demokracie. Přímá lidovláda se má uskutečňovat prostřednictvím referend a různých typů sovětů. Ani slůvkem se manifest nezmiňuje o nějakých politických svobodách (tisku, slova, shromažďování a politického sdružování) – žádné „záruky osobní nedotknutelnosti nesmějí omezovat projevy lidové vůle“.

Orgány lidovlády by se měly utvářet „z představitelů územních celků, pracovních kolektivů, odborových svazů a korporací, náboženských a společenských organizací“. Máme tak před sebou posmrtnou masku z korporativního státu Mussolliniho, Salazara, Franca, Pétaina a jejich méně věhlasných nohsledů. Pomocí korporativního zastupitelstva se snažili obrodit stavovský systém středověku.

Fašistická vzpoura

Duchovním vůdcem a praktickým rádcem vzbouřenců je profesor konzervativních studií na Moskevské státní univerzitě Aleksandr Dugin, teoretik moderního fašismu a propagátor „nového středověku“. Do dnešních podmínek úspěšně zasazuje sny ideologů takzvané konzervativní revoluce, jež klestily cestu fašismu a nacismu.

Na obranu těchto hyperkulturních intelektuálů a bohémských estétů, kteří snili o novém příchodu asketických hrdinů bořících ubohý měšťácký svět kupčíků a spotřebitelů, lze říct jen to, že nevěděli, jakou nestvůru vyrobí spánek jejich rozumu. My však ty konce známe.

Víme dobře, čím končí pokusy obnovit „společnost založenou na tradici, hierarchii a dominanci bojovných reků a kněží“. V rámci tohoto duginského „konceptu“ vypadá chování místních a přespolních reků na východě Ukrajiny vcelku logicky: Hned zkraje odmítali civilní formy politického boje za občanská práva. Hrdinové středověku přece nespoléhají na jednání, kulaté stoly a parlamentní procedury, jimiž beztak nade vše opovrhují. Svých cílů dosahují nejlépe mečem. Ti, kteří za ně vážně orodují jakožto za stranu možných jednání s kyjevskou vládou, by měli procitnout z blouznění a jasně si uvědomit, že mají před sebou klasickou fašistickou vzpouru.

„Rekonstruktéři středověku“,  jak si říkají její samozvaní vůdcové žijící ve světě ve stylu fantasy a gothic s jejím kultem síly a krve, se dnes pokoušejí probourat se do sice nedokonalé, leč mírové reality, v níž žijeme. Pokud se jim to podaří, náš život se stane peklem.

Diskuse ke článku


 
reklama
Nejčtenější články
DesktopMobile