DAVID ČERNÝ: Olympiáda v Soči má tisíce nevinných obětí | Reflex.cz
reklama
nahoru

DAVID ČERNÝ: Olympiáda v Soči má tisíce nevinných obětí

David Černý11. února 2014 • 08:00
DAVID ČERNÝ: Olympiáda v Soči má tisíce nevinných obětí
Psi v Soči
• foto: 
Facebook

O zimních hrách v Soči se, pokud nejde o sport, hovoří většinou v souvislosti s antihomosexuálním ruským zákonem, či s bizarními dvojzáchodky. Podívejme se ale na olympiádu jinak – zda vůbec naplňuje původní cíle, pro které kdysi vznikla. V tom už můžeme mít velmi vážné pochybnosti.  

reklama

První olympijské hry se konaly v řeckém městě Olympia na Peloponéském poloostrově v roce 776 před naším letopočtem. Původně lokální sportovní hry postupně rostly na významu, přidružovaly se další sportovní disciplíny a vrcholu dosáhly v 6. a 5. století před Kristem. Hry měly i důležitý náboženský rozměr a byly zasvěceny nejvyššímu bohu řeckého pantheonu Diovi, jehož socha se v Olympii nacházela. S rostoucí mocí Říma význam her klesal, křesťané je později považovali za pohanské svátky, morálka sportovců upadala a původní ideál her se postupně vytratil, až je nakonec po masakru v Soluni císař Theodosius I. na popud milánského biskupa Ambrože v roce 393 zakázal.

Jejich myšlenka však neupadla zcela v zapomnění: V 17. století se konaly sportovní olympijské hry v Anglii, v dalších stoletích se podobné hry organizovaly rovněž ve Francii a Řecku. Oživení zájmu přinesl archeologický objev rozvalin města Olympie v polovině 19. století. Současně se prý baron Pierre de Coubertin zamýšlel nad příčinami porážky Francouzů v prusko-francouzské válce (1870-1871) a došel k závěru, že jeho krajané postrádají dostatečnou fyzickou zdatnost. Coubertin však netoužil po vítězství ve válce, naopak, šlo mu o sblížení národů, o to, aby se příslušníci různých národů místo v bojových vřavách utkali v přátelském sportovním klání. Své myšlenky prezentoval v červnu 1894 na konferenci na Pařížské univerzitě, kde bylo také 23. června rozhodnuto, že první olympijské hry novodobé historie se budou konat v roce 1896 v Athénách. A byl to ohromný úspěch.

Hlavní myšlenku olympijských her – sbližování národů – se ale nepodařilo realizovat vždy. Hry byly zrušeny kvůli válce v letech 1916, 1940 a 1944, příslušníci poražených států se nesměli účastnit olympijských her v roce 1920 a v roce 1948 (s výjimkou Itálie). SSSR bojkotoval olympijské hry až do roku 1952; namísto toho prosazoval „spartakiádu“.

Bez ohledu na nedokonalou praxi se ideálem her v průběhu dějin stalo sbližování národů, rovnost mezi všemi účastníky bez ohledu na pohlaví (Coubertin původně prosazoval hry pouze pro muže!), barvu pleti či náboženství. Všichni lidé jsou si z morálního hlediska rovni, nikdo nemá právo na privilegovaný přístup, na protekci, na vyšší postavení v morální komunitě, analogicky nikdo není postavený níže, nikoho nesmíme diskriminovat, přehlížet, nesmíme přistupovat jinak k členům lidského druhu pouze proto, že se narodili jinde, patří do odlišné rasy, cítí se přitahováni ke stejnému pohlaví, uctívají něco jiného či se prohlašují za ateisty. Ztělesněním této šlechetné a úctyhodné ideje by měly být právě olympijské hry, každé olympijské hry, tedy i ty, které právě probíhají v Soči.

Ideál olympijských her se explicitně staví proti rasismu (upřednostňování jedné rasy) a sexismu (upřednostňování jednoho pohlaví), nijak se však nevyjadřuje k jiné formě útlaku, k formě útlaku založené na praktické, neodůvodněné a často velmi kruté preferenci lidského druhu v neprospěch jiných živočišných druhů. Ne, nejsem blázen a nechystám se tvrdit, že vedle lidí by měli na startovní čáru nastoupit třeba koně, psi či poštovní holubi. Jde mi o něco jiného: Pokud jsou olympijské hry svátkem vzájemnosti, měla by se tato vzájemnost vztahovat nejen na nás lidi, ale také na ostatní. Přesněji řečeno, pohodlný průběh her by neměl být vykoupen bolestí a smrtí tvorů, kteří mohou cítit strach a bolest.

Díky hnutí za práva zvířat, zvláště díky knihám vlivného australského filosofa Petera Singera, stále více roste uvědomění, že člověk není absolutním pánem světa, krutovládcem libovolně rozhodující o životě a smrti živočichů, zcela podřazených našim byť i nedůležitým přáním a rozmarům. Singer sugestivně prosazuje myšlenku, že takzvaný speciesismus (prosazování preferencí členů našeho biologického druhu) je poslední formou nespravedlivého útlaku. A že se nemýlí, to bohužel až příliš jasně ukazuje právě olympiáda v ruském městě Soči, které padly za oběť tisíce nevinných tvorů, především psů. Podle zpráv a svědectví účastníků zimního sportovního klání se součástí příprav na dokonale přívětivou tvář města stalo i masové vybíjení potulných zvířat, která byla otrávena a často umírala pomalu a v bolestivé agónii.

Někdo možná namítne: Vždyť jsou to jen psi, zvířata. Chyba lávky. Z morálního hlediska není tak důležité, zda před námi stojí pes, kočka či krokodýl, jediná opravdu relevantní otázka zní: Může ten tvor trpět? Budou důsledky naší činnosti pro něj trýznivé? Způsobíme mu stres, bolest? Pokud ano, potom nás nic a nikdo (dokonce ani Putin) nemůže oprávnit, abychom se včas nezarazili a nešli raději dělat něco jiného. Navíc, u psů jsou naše morální závazky ještě vyšší, protože psi se kdysi rozhodli dělat nám společníky a věrně nás doprovázet na cestě k absolutní vládě nad touto planetou. Nezpochybňuji, že jsme inteligentnější, nezpochybňuji, že v hierarchii živých tvorů stojíme výše. Jen říkám, že naše mravní hodnota se nezakládá jen na tom, jak se chováme k ostatním lidem, ale také na tom, jak se chováme k našim věrným zvířecím druhům. Naše mravní velikost a nízkost se dá měřit i počtem zabitých psů a způsobem, jakým jsme je sprovodili ze světa. Pořadatelé olympijských her v Soči selhali na celé čáře: zvolili nejhorší možné řešení „problému“ potulných psů, a když už se rozhodli zabíjet, nezvolili bezbolestnou smrt, ale agónii.

Možná si řeknete: Zbytečně moc řečí kvůli několika psům. Zaměřme se raději na samotné hry, skvělé výkony sportovců, proměněné naděje, na skvělou atmosféru ušlechtilého sportovního klání. Já si ale nemohu pomoci a jsem přesvědčený, že když už máme vyšší inteligenci než ti psi, měli bychom ji využívat a posuzovat věci v celku. Smrt tisíce nevinných zvířat je dostatečně velkou skvrnou na tváři přímořské Soči, která bohužel znehodnocuje i hry samotné. Racionálně – a tedy morálně – uvažující člověk by měl zaujmout postoj osobního bojkotu a olympijské hry zcela ignorovat. Ani velký prospěch z her nesmí být vykoupen nespravedlností a utrpením.

Autor pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky

David Černý


Klíčová slova: reflexolympiadasoči



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama