Tak za sebou máme duel dvou favoritů prezidentské volby na TV Prima, Jana Fischera a Miloše Zemana. Zaprvé je nutné říct toto: žádný volič by se nikdy neměl při volbách řídit televizí, protože pak bychom mohli na Hradě skončit se Zdeňkem Izerem.
Při sledování TV nám totiž v paměti vždy spíš utkví něčí bradavice ve tváři než to, co nám dotyčný říká. A upřímně: vždy je bezpečnější mít prezidenta s bradavicí než s myšlenkami Tomia Okamury.
A zadruhé: prezidentské i premiérské TV debaty jsme převzali z USA, kde ovšem kampaním mnohem víc velí individuální osobnosti kandidátů. Ne náhodou tak tuzemské TV debaty často připomínají spíš Receptář prima nápadů. Či spíš těch méně prima, abych někomu nekřivdil. Třeba temperament Zuzany Roithové se nejlépe hodí do rozvodové komise.
Navíc bývá – a zvlášť při vyrovnanosti účastníků, nebo pokud jeden z nich druhého nezastřelí - složité vyhlásit vítěze TV politické debaty. Jedna teorie proto radí, že máme TV debaty sledovat bez zvuku a místo na verbální lži se soustředit na řeč těla, jež nám o člověku často řekne mnohem víc než slova.
Všimnete-li si například, že se dotyčný neustále drbe za uchem, nebo má v oku rathovský tik, nebude ideální lídr. Buď se bude ve funkci pět let jen drbat za uchem, případně skončí ve vazbě v Litoměřicích.
Podle řeči těla těsně vyhrál na Primě Fischer. Honza z chaty poslední dobou přešel do nápadně akčnějšího, suverénnějšího a energetičtějšího módu, což potvrdil i poslední duel. Oba si sice nervózně mnuli ruce (Fischer si je ze začátku brutálně lámal, zatímco Zeman si permanentně třel ukazovák s palcem, což obvykle děláme, když….) A navíc často mluvil se zavřenýma očima, poslední dobou originální doména Karla Schwarzenberga, jen bez mluvení.
Zdaleka ne o tolik starší Zeman však vedle Fischera působil, jako by permanentně napůl klimbal pod jedním ze svých zamilovaných stromů a kolem sebe měl pár prázdných lahví od becherovky a vlastní memoáry. Podle jeho řeči těla se bojím, že by i vojenské napadení země zmeškal nad talířem tlačenky a jelit a s hlavou stařecky opřenou o jednu ze svých brad. 1:0 pro Fischera.
Zapněme nyní zvuk. A zkusme debatu zhodnotit podle třech hlavních rétorických atributů: étosu, patosu a loga. Prezidentský étos Fischera pořád dýchá étosem žadatele o členství v KSČ; i prezidentství bere stejně pragmaticky a kariéristicky jako každou jinou funkci, ať už v ČSÚ či bance. Má naučených pár bezpečných technokratických frází, jež milujeme.
Například jeho oblíbený mýtus o vlastní politické zkušenosti, jíž na Primě znovu velkoryse zmínil. Zemanův prezidentský étos nese jisté náznaky osobního politického přesvědčení či služby a méně očividného kariérismu. 1:1.
Zeman sice natočil příšerně patetický prezidentský videoklip, v TV duelu však správný patos – tedy přesvědčování pomocí správných emocí, nikoli okázalou trapnost – postrádal; jako by stále dělal, že o prezidentování vlastně moc nestojí, kdyby náhodou zase prohrál. Což je asi nejfalešnější póza: politik se má o moc rvát, radši pochopitelně z příčetných než nepříčetných důvodů.
Fischer se rve víc. V londýnské bance se moderní patos manažerské rétoriky rychle naučil; umí působit odhodlaně a profesionálně, ne však agresivně či vulgárně, jak občas působí Zeman. Škoda je, že si do TV nevzal i prezentaci v PowerPointu, byl by dokonalý jak z reklamy. Samozřejmě myslím z té na Fischera. Nicméně 2:1 pro něj.
Na závěr se podívejme na logos, sílu logického přesvědčování. To je zřejmě nejošemetnější atribut: jak logicky zdůvodnit, proč chcete být prezidentem, který téměř nic nemůže? Navíc když veřejně nemůžete říct, že se vaší ještě ambicióznější manželce prostě líbí Pražský hrad nebo luxusní cestování?
Fischer kandiduje se sloganem návratu slušnosti do politiky, což je logický nesmysl. A zvlášť u někoho méně slušného, bývalého komunisty. Stejně tak u něj zní směšně falešně logika vetší angažovanosti veřejnosti. Byl totiž jedním z mála nezvolených premiérů.
„Já nelžu,“ řekl začátkem debaty Fischer. Má pravdu! Jen občas neříká pravdu, viz jeho zamlčování členství KSČ.
Na rozdíl od Fischera se Zeman, kdysi prognostik, opírá o logiku návratu vyzkoušeného politika, jenž se nebál angažovat jak před rokem 1989, tak během Sametové revoluce i po bezprostředně po ní.
Fischerovi logicky vytkl, že když chce vrátit do politiky slušnost, ale neřekl jak, tak vlastně nic neřekl. Svatá pravda! Jenže záhy místo sebe jako obvykle citoval francouzského komunistického filozofa Sartra.
Přesto končím TV debatu, jinak nadmíru bídně koncipovanou i moderovanou, plichtou 2:2.
