Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek. Tak zněla slova ministra zahraničních věcí Jana Masaryka po návratu z jednání v sovětské metropoli, kde ruský diktátor Josif Vissarionovič Stalin nařídil Československu stáhnout svoji - již potvrzenou - účast na konferenci v Paříži, na níž se měly začít připravovat obrysy tzv. Marshallova plánu. Své „NE“ tomuto plánu, díky kterému se Československo již fakticky zařadilo mezi sovětské satelity a zaselo semínko svého hospodářského úpadku a zaostávání, vláda potvrdila přesně před 70. lety, 10. července 1947.
Toto rozhodnutí však mnozí ve světě přijali s podivem. Československo totiž doslova jen před pár dny - 7. července - svoji účast na konferenci potvrdilo a vláda ji jednomyslně schválila.
O dva dny později však do Moskvy zamířila delegace v čele s ministerským předsedou Klementem Gottwaldem a ministrem zahraničí Janem Masarykem. Tam je přijal přímo Stalin, který československé politiky drsně zpražil (účast Československa na Marshallově plánu údajně nezval úderem proti Sovětskému Svazu) a ihned vydal ultimátum - pokud Československo svůj souhlas neodvolá do 10. července do 16 hodin, bude to mít vážné důsledky pro vztahy mezi oběma zeměmi. Na argumenty týkající se ekonomických potřeb reagoval Stalin slibem ekonomické pomoci Československu.
Gottwald, Masaryk a další záhy pochopili, že se Stalinem nehnou a věděli, že jim nezbývá, než zatroubit k ústupu. Ještě z Moskvy proto zaslali do Prahy telegram s instrukcemi a hned 10. července ráno zasedla vláda. Prezident Edvard Beneš již nebyl schopen zasáhnout a běh událostí zvrátit, neboť shodou okolností v noci na 10. července utrpěl záchvat mrtvice a byl v bezvědomí. I přesto vyhlásil tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis na jednání vlády, že Beneš souhlasí s odvoláním rozhodnutí ze 7. července. Ani tlumočené protesty nepřítomného ministra průmyslu a ministra výživy Václava Majera nebyly na jednání vlády oznámeny.
Po dlouhém jednání pak vláda nakonec souhlas k přijetí pozvání na konferenci do Paříže ze 7. července odmítla. Ministři se přitom vůbec nezabývali, jestli by bylo výhodné či potřebné se takového plánu jednou v budoucnu účastnit či nikoliv. Dohadovali se jen o tom, jak názorový veletoč vysvětlit veřejnosti. Ta totiž byla poměrně zaskočena, ozývala se i slova o druhém Mnichovu.
Odmítnutím Marshallova plánu přijalo Československo diktát z Moskvy a již fakticky se tak zařadilo mezi sovětské satelity. Je potřeba připomenout, že Sovětský svaz na takovéto ultimativní požadavky neměl žádné právní nároky. Ve smlouvě z roku 1943 se dokonce zavazoval nezasahovat do vnitřních věcí Československa.
Během let 1948 – 1952 bylo v rámci Marshallova plánu (americkým Kongresem byl oficiálně schválen 3. dubna 1948) rozděleno 13 miliard dolarů (v dnešní hodnotě jde o nějakých 130 miliard dolarů, tedy o 3 biliony korun), a to většinou ve formě daru nebo ve formě půjček na nákup povětšinou amerického zboží. Největší podíly z vyčleněné sumy čerpala Velká Británie, Francie a Itálie.
Země, které Marshallův plán přijaly, se staly nejvyspělejšími zeměmi v Evropě. Československo se naopak v lednu 1949 stalo zakládajícím členem konkurenčního spolku RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Tento blok se spíš stal mocensko-ekonomickým nástrojem Sovětského svazu a ve srovnání se západními státy brzy začal výrazně zaostávat. Ekonomický propad mezi východními a západními zeměmi nebyl srovnán dodnes a nejspíš už nebude zcela eliminován nikdy.
