nahoru

Adolf Hitler: Muž, který nesmazatelně zatřásl světovými dějinami

VÁCLAV TIKOVSKÝ20. dubna 2017 • 16:30
Adolf Hitler: Muž, který nesmazatelně zatřásl světovými dějinami
foto: Profimedia.cz

Krátce po své padesátce, v roce 1939, rozpoutal Adolf Hitler válku, jež se postupně stala válkou světovou a svou ničivostí překonala vše, co bylo před ní. Zničenou Evropu, milióny mrtvých — a ve svých důsledcích i zavěšení Damoklova meče atomového džina nad celou planetou, džina puštěného z láhve ze strachu, že Adolf by si ho mohl osedlat dříve. Dost na to, aby ten, kdo tohle všechno způsobil, byl zatracen a na věky zapomenut. Jaká je však skutečnost?

Nemohu se ubránit vzpomínce, která je sice již časově odlehlá, nicméně na niž dodnes nemohu zapomenout. Začíná mou cestou za kamarádem z chlapeckých let, jehož život zavál na Opavsko.

Byl duben 1989, vzduch voněl jarem a viselo v něm očekávání změn, v něž jsme tehdy všichni doufali. Sesli jsme se v hospodě (kde taky jinde!), klenutá místnost hlučela mužskými hlasy, jak se příchozí navzájem vítali. Ačkoliv byl všední den, v hospodě bylo plno, a co mi připadalo zvláštní, převažovali starší muži, všichni čerstvě oholení a skoro všichni v bílých košilích. Zdravili se s jakousi obřadností, jako by byl nějaký svátek nebo jako by se chystali cosi oslavovat.

360p 240p
Vzácné barevné záběry Adolfa Hitlera v BerchtesgadenuVIDEO YouTube.com

Vrchní nestačil nosit pivo, občas jsem zaslechl tiché „Kriegsgott“, jinak jsem pozoroval vzájemně vyměňované pohledy plné porozumění a jakoby oživlé vzdálenou vzpomínkou.

„Tak na zdraví, kamarádi!“ zvolal náhle jeden z nich a všichni zvedli půllitry a zlehka si přiťukli.

Komu patřil ten přípitek?

Nic z toho jsem nechápal, přiznávám i po těch letech. Dokonce ani tehdy, když mi kamarád připomněl, že je dvacátého. No a co má být?

„Je vidět, že nejsi zdejší. Je přece dvacátého dubna, Áda má narozeniny!“

Teprve tehdy mi to došlo. Tihle muži, kteří se kdysi, po německém záboru v třicátém osmém, deklarovali jako Slezané, byli odveleni do Wehrmachtu a mnozí si v něm odsloužili celých šest let. Přísahali věrnost Hitlerovi — a přes všechny poryvy doby, jež zažili, zůstal pro ně pojmem, možná i proto, že jim připomínal dobu jejich mládí...

Přiznávám, že mi zatrnulo. Jak již bylo řečeno, psal se rok osmdesátý devátý, narozeniny, jež kamarád připomněl, nebyly tedy jen tak obyčejné, poněvadž Áda vlastně slavil jubileum: rovných sto let! A já si s nevěřícným úžasem uvědomil, že přes uplynulé desetiletí tento zlověstný démon nebyl zapomenut.

360p 240p
Hitler tančí na domácích záběrechVIDEO YouTube.com

Je potřeba si to přiznatúplně zapomenut nebyl vlastně nikdy. Jenom se o něm nemluvilo. Po válce samozřejmě ano: při procesu v Norimberku ho citovali prakticky denně. Ale už tehdy, přestože jeho démonický obraz vyvstával v plné plasticitě, někteří z obžalovaných na něj nedali dopustit. Keitel například. Rudolf Hess. A ovšem Göring, byť ten se snažil hrát roli jeho nástupce. Hitler zůstával vůdcem a mužem, jehož dějinná velikost bude teprve uznána...

Útěk v ponorce?

Poválečná léta rychle plynula a Německo mělo záhy jiné starosti než se zabývat Hitlerem. Zemi bylo potřeba pozvednout z trosek, což se díky zahraniční pomoci i německé neúnavné píli a pracovitosti rychle podařilo: za deset let Německo stálo opět na nohách. Ale muselo uplynout ještě dalších deset let, než se jméno démona zkázy ozvalo znovu a naplno.

Nepostrádá možná jisté zajímavosti, že mužem, jenž je připomněl, nebyl Němec, ale Francouz. Ano, francouzský publicista Jacques Robert přišel v polovině 60. let s knihou Ďáblova petarda, v níž shromáždil zajímavý materiál. Dokládal na něm, že Hitlerovi se podařilo při spalování mrtvých těl, jež měla dokazovat, že spáchal koncem dubna 1945 sebevraždu, uniknout ze zahrady říšského kancléřství. Dostal se k připravenému letadlu, jež s ním z obklíčeného Berlína zamířilo k Hamburku. Tam se svým doprovodem přestoupil na ponorku dálkové plavby, v níž doplul do Jižní Ameriky. Kniha způsobila senzaci a Hitlerova postava se znovu objevila na scéně.

360p 240p
Barevný film Evy Braunové s unikátními záběry Adolfa HitleraVIDEO YouTube.com

Hned tak z ní nezmizela. O čtyři roky později přišel s podrobně propracovanou verzí útěku západoněmecký autor Werner Brockdorff v knize Únik před Norimberkem. Brockdoff uvádí, že Bormann na únikové variantě pracoval od roku 1943, kdy zakoupil rozsáhlý pozemek v argentinských pustinách a nechal tam pro Hitlera vybudovat zmenšenou kopii jeho oblíbeného horského sídla Berghof. Postupně též převáděl do latinskoamerických zemí značné finanční prostředky pro zajištění poválečné existence. Dále Brockdorff píše, že během plavby na ponorce došlo mezi Hitlerem a Bormannem ke konfliktu, kvůli němuž prý Bormann severně od irského Dublinu vystoupil na pevninu a odcestoval do Španělska.

Zastávka v Dublinu

V prvních červnových dnech roku 1945 proběhla světem senzační zpráva, že Hitlera spatřili v Dublinu v ženských šatech. Brockdorff potvrzuje, že Vůdce skutečně vystoupil na pevninu na stejném místě jako před ním Bormann a navštívil Dublin v doprovodu dvou strážců. Avšak jeho informátoři rozhodně popírají, že by měl ženské šaty... Ponorka s Hitlerem na palubě pak křižovala podél pobřeží až do září, poněvadž Hitler doufal, že se k němu Bormann vrátí. Když se tak nestalo, dal rozkaz k plavbě přes Atlantik.

Poznamenejme, že Brockdorffova tvrzení se neobjevila jen tak z ničeho nic. Někdy v roce 1952 se totiž velkoadmirál Dönitz nechal slyšet, že „... německá ponorková flotila je hrdá na to, že se jí podařilo vybudovat pro Führera pozemský ráj a nedobytnou pevnost někde na světě“.

360p 240p
Poslední záběry Adolfa Hitlera z března 1945VIDEO Archiv

Vyskytla se i verze do třetice: britský historik Fred McKenzie v roce 1993 vydal knihu, v níž rovněž tvrdí, že se Hitlerovi podařilo uniknout z kancléřství, a sice tajnou podzemní chodbou. Dostal se k jednomu z četných berlínských kanálů, kde na něj čekal třímotorový Ju 52, opatřený plováky. Letadlo ho dopravilo do Španělska, kde našel úkryt v paláci diktátora Franka. Jeho pobyt v Madridu byl označován kryptonymem Aidilupus a trval prý do 1. 1. 1947, kdy Hitler zemřel na srdeční selhání.

Vítěz nebude souzen

Všechny tyto senzace, v podstatě vyprávěnky těžící z prastaré lidské záliby v tajuplných historkách stejně jako v touze dovídat se věci nové (a pokud možno neslýchané), takřka přes noc Hitlera postavily do středu zájmu a pozornosti. Následovaly filmy sestříhané z nespočetných dokumentárních záběrů (ale i snímky hrané, ostatně i u nás se téma Hitlerova „posmrtného“ života dočkalo ztvárnění ve filmu Já, spravedlnost), obsáhlé monografie pokoušející se Hitlera zařadit do dobového kontextu i snažící se ukázat jeho soukromý život. Tím se ovšem ze zločince a ideologa vyhlazování celých ras stala obyčejná postava, člověk z „masa a krve“ jako my všichni — se svými malými nedostatky, ale i řadou předností. Málem jakýsi strýček Adolf, který si koneckonců přál nový, lepší svět... Ani slovo o jeho politickém gaunerství, ani slovo o jeho věrolomnosti, o jeho hlubokém přesvědčení, že na prostředcích nezáleží, poněvadž vždy rozhoduje především výsledek. Vítěz nebude nikdy souzen!

Vždycky jednal podle tohoto receptu. Na veřejnosti mluvil o míru, ale současně za zavřenými dveřmi vydával příkazy k vypracování instrukcí pro dobyvačná tažení. Ujistil Rakousko, že jeho samostatnost bude plně respektována, že ani nezamýšlí, ani si nepřeje Rakousko anektovat nebo připojit k Německu. Ale pak je přece jen anektuje.

V den obsazení Rakouska vzkáže vládě Československé republiky, že proti ní nemá žádné nepřátelské úmysly a že proti ní nic nepodnikne, ale o půl roku později odtržením velké části jejího území Československo zmrzačí! Zbaví je možnosti účinné obrany — a po několika dalších měsících si je podrobí a okupuje.

Zničte je!

Dá Polsku záruku, že neporuší jeho hranice, ba dokonce mu dovolí, aby se podílelo na rozbití Československa — aby se za necelý rok poté přehnaly jeho tankové kolony a stovky bombardérů přes jeho území... Naprostá tvrdost! Uzavřete svá srdce soucitu — nepřítel musí být zničen! Tak zněly instrukce pro válku proti Polsku. Obrážely pravou tvář tohoto démonického muže.

Stírací efekt plynoucího času je nesporný, nicméně ani přes uplynulá desetiletí bychom neměli dopustit, aby se uplatnil. Je stále nutné připomínat, že meteorický vzestup bezvýznamného frajtra z první světové války byl zadržitelný. Uskutečnil se nikoli naráz, nýbrž postupně, tak, jak mu to lidé dovolovali — aby se nakonec stal jedním z krvavých diktátorů minulého století. Psychologové budou vždy hledat onen okamžik, kdy si poprvé uvědomil své možnosti. Kdy to bylo?

Na západní frontě zažil útok bojovými otravnými látkami, po němž dočasně oslepl a nějakou dobu se musel léčit v zázemí. Možná že v této době si začal uvědomovat, že musí učinit rozhodující krok. Už v zákopech si mohl povšimnout, že nad svými druhy získává jakousi zvláštní moc silou svého slova, zanícení i výřečnosti. Proč na této schopnosti nezaložit svou příští kariéru?

Po válce zjišťuje, že je schopen z tohoto talentu skutečně těžit, a to podstatně víc než jenom oddanou pozornost hloučku posluchačů. Stává se nejprve agitátorem, později řečnickým tribunem a ještě později, po volebním vítězství v roce 1933, říšským kancléřem. Což byl úspěch tak fantastický, že začal věřit ve svou vyvolenost ke světodějným činům.

Svět jenom přihlíží

V den svých padesátin, které oslavil v roce 1939, má za sebou další strhující triumf: zábor středoevropského prostoru, a to téměř bez jediného výstřelu! A co bylo stěží uvěřitelné, uskutečnil se zcela bez odporu západoevropských demokracií. Svět nehnul brvou, jako kdyby věřil, že nic z toho, co se děje ve střední Evropě, se ho bezprostředně netýká. Když se Hitler před několika týdny vracel z Prahy a Brna (kde pobyl 16. března 1939 a kde mu tamější německá menšina připravila frenetické ovace), Berlín, metropole nacistické říše, ho vítal se zcela jedinečnou pompou.

Bylo příznačné, že jeho triumf se odehrával večer, již za tmy. Podél hlavních tříd a ulic stály vysoké pylony, z nichž k obloze šlehaly plameny řeckých ohňů. Domy se ztrácely v záplavě vlajek s hákovými kříži. Nad třídou Pod lipami vytvořily nesčetné světlomety obrovský světelný tunel, na jehož začátku a konci tryskal k nebi oslnivý ohňostroj. Hitler přijížděl v otevřeném autě, stál vedle šoféra a davy jásajících Berlíňanú třeštily nadšením. Transparenty nad ulicemi hlásaly jediné heslo: Wir danken unsern Führer. Děkujeme svému Vůdci... V den jeho padesátin je tento triumf už jenom vzpomínkou. Avšak nepochybně hluboko tkvící v jeho mysli. Hitler, když vidí toto nadšení, se rozhoduje: válku, k níž se připravuje od samého počátku, začne ještě letos!

Již v roce předcházejícím (1938) pro to vytvořil předpoklady. Zlikvidoval generálskou opozici, jíž se zdála jeho zahraniční politika příliš hazardérská, a poslal šedesát generálů do penze. Ke své dosavadní funkci říšského kancléře připojil ještě funkci vrchního velitele branné moci – nyní mohl všechno! Hitler nabyl přesvědčení, že musí využít technického předstihu ve výzbroji stejně jako bohaté české kořistí, z níž dozbrojil své divize. Kromě toho hodlal využít i své kondice, o níž soudil, že je optimální a nikdy v budoucnu už nebude lepší.

S výjimkou častých žaludečních obtíží se cítil zdráv. Své okolí překvapoval aktivitou někdy až překotnou, ale také kolísáním nálad, v nichž nechyběly agresívní výpady hraničící se zběsilostí. Šokoval tím zvláště cizí státníky a diplomaty. Obvykle je střídaly stavy ochablosti, až netečnosti. Od počátku roku 1937 byl v péči módního lékaře berlínské smetánky dr. Thea Morella a nelze vyloučit, že ten ho už tehdy dopoval pervitinem. Doping byl patrně nutný, poněvadž jinak by Adolf nemohl vydržet nasazené tempo. A protože byl zapřisáhlým abstinentem a nekuřákem, musela pomoci netradiční farmaka.

Chyba v tažení do Ruska

Útok na Polsko rozpoutal válku, kterou si sice Hitler přál a již dlouhodobě připravoval, ale kterou přesto nezamýšlel jako válku světovou. Hodlal postupovat po etapách a dobytí Polska mělo být pouze jednou z nich. Avšak nakonec tomu bylo jinak. Válka byla strašlivá, stála podle nových odhadů 62 miliónů obětí na životech, z čehož Německo zaplatilo až sedmi milióny mrtvých, a zničenou a rozvrácenou Evropu. Hitler přesto nikdy nelitoval, že tuto zkázu vyvolal. Na sklonku svého života se sice k některým svým rozhodnutím vracel a zamýšlel se nad nimi. Hodnotil například jako chybu, že pomohl španělskému diktátoru Frankovi. Ten totiž nesplnil jeho očekávání a nedovolil průchod 20 německým divizím, jimiž si Hitler chtěl podmanit britský Gibraltar a uzavřít Britům bránu do Středomoří. Trpce litoval, že v jedenačtyřicátém roce podnikl balkánské tažení, aby pomohl Mussolinimu, který se dostal do úzkých v Řecku. Tím se zdržel jeho útok na SSSR a Hitler se nedostal do Moskvy před vypuknutím ruské zimy. To podle jeho názoru rozhodlo o osudu celé kampaně.

Stejně tak želel, že neznal skutečnou sílu Sovětů. Kdyby byl jenom tušil, jak jsou silní, nikdy by prý nezaútočil. Avšak ani na konci života, kdy již nemohl věřit ve vítězství, se nevzdával svého fanatismu. Ani vize zkázy, prohlašoval před úzkým kruhem nejvěrnějších, ani Říše roztrhaná na kusy vítězi mu nemohou vzít neotřesitelnou víru v budoucnost německého lidu. „Čím víc budeme trpět, tím zřetelněji bude nezaniknutelná říše znovu povstávat.“

Dlužno přiznat, že se ve své víře nemýlil. Jak již bylo řečeno, Německo skutečně dokázalo povstat z trosek, byť za pomoci miliardových půjček a úvěrů a za nezměřitelného úsilí německého člověka. Třebaže mnoho Němců po válce neodsuzovalo Hitlera za to, že válku rozpoutal, ale za to, že ji včas neukončil, dnes je jejich pohled zcela jiný. Vyrostlo nové pokolení, které ví, že čehokoliv Německo po válce dosáhlo, dosáhlo prací, a nikoli bojem.

Přesto Hitler zapomenut nebyl. Oslava jeho stých narozenin, jíž jsem otevřel toto ohlédnutí, se dávno ztrácí v hlubině uplynulého času. Ne tak poněkud paradoxní fakt, že Hitlerův Mein Kampf vyšel před sedmnácti lety u nás, v plném znění a bez doprovodných komentářů (loni v dubnu ho znovu vydalo Naše vojsko), zatímco v Německu je něco takového nemyslitelné. Je to cosi neuvěřitelného, co nutí k hlubokému zamyšlení.

Výsledkem by měl být rozhodný odsudek jeho zločinného života, rozhodnutí, že nesmí zmizet v zapomnění, ale naopak: Musí být varovnou připomínkou toho, co všechno se může stát, jestliže historická paměť ochabne a lidé dopustí, aby se k moci dostaly patologické osobnosti s touhou ovládat bez ohledu na cokoli, s přesvědčením, že ony mohou všechno — poněvadž vítěz přece nebude nikdy souzen.


Hitler o Češích

„Mým prvním úkolem je vytvořit jádro o osmdesáti nebo sto miliónech uzavřeně sídlících Němců. K tomuto jádru patří Rakousko, to je samozřejmě. Patří k němu ale také Čechy i Morava a patří k němu západní území Polska až k jisté strategické hranici. Patří k němu rovněž, a to nesmíte přehlížet, baltické státy, Českomoravská pánev, východní území hraničící s Německem osídlíme německými sedláky. Přesídlíme Čechy na Sibiř nebo do volyňských oblastí a vykážeme jim v nových spolkových státech rezervace. Češi každopádně musejí ze střední Evropy nadobro ven...!“

„Neopovrhuji jimi, je to osudový boj. Jsou rasová střepina, která vnikla do našeho národního těla, a jeden z nás musí uhnout, buď oni, nebo my.“

VÁCLAV TIKOVSKÝ




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,690
21,740
28,720
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře