Toto pondělí jsme si připomínali sté výročí úmrtí rakouského císaře a českého (nekorunovaného) a uherského krále Františka Josefa I. Zemřel po neuvěřitelných 68 letech panování v 86 letech uprostřed dosavadní největší a nejkrvavější válečné lítice, kterou paradoxně proti své vůli (Rakousko-Uhersko ani Rusko nebyly – na rozdíl od kaiserovského Německa – na konflikt tak olbřímích rozměrů a intenzity vůbec připraveny) rozpoutal.
Přitom habsburská monarchie prožívala po roce 1866, kdy utrpěla debakl v krátké, ale velmi krvavé válce s Pruskem, dlouhé období míru, v němž zejména český národ dosáhl značného stupně všestranného kulturního a hospodářského rozkvětu.
Kdo za to může?
Po prohrané první světové válce, jež přivodila rozpad starobylého mocnářství, z něhož zbylo pouhé torzo s přebujelou metropolí Vídní, se pochopitelně hledal viník pohromy, proti níž nebyla porážka v šestašedesátém ve válce s Pruskem ničím. Rakušané spílali „zrádným Čechům“, které líčili jako zbabělé dezertéry a – nepochybně inspirováni Haškovým Švejkem – vypočítavé ulejváky.
Opačný extrém představovala pečlivě budovaná legionářská legenda, líčící div ne každého českého vojáka jako uvědomělého patriota a činnost československých legií málem jako rozhodující faktor vedoucí k porážce „černo-žluté bestie“. Dnes, s dostatečným časovým odstupem a po vychladnutí emocí následujících bezprostředně po Velké válce, kdy existuje přístup k zahraniční odborné literatuře a i u nás se v posledních letech na dané téma objevila řada publikací, můžeme podobná tvrzení s klidným svědomím odkázat do říše bajek.
Který národ si vedl nejlépe?
Na tuto otázku patrně nikdy nikdo nedá spolehlivou, fakty podloženou odpověď. Zakladatel moderní rakouské demografie Wilhelm Winkler na základě počtu mrtvých na tisíc obyvatel dospěl k závěru, že procentuálně největší oběti přinesli moravští Němci, následováni Němci českými.
Pokud jde o „království a země na říšské radě zastoupené“, jak se za císaře pána psalo, největší oběti přinesly záalpské země: Korutany, Vorarlbersko atd. Naopak velmi nízké oběti Italů a Chorvatů v uniformách k.u.k Wehrmachtu lze vysvětlit tím, že mnozí z nich sloužili v Císařském a královském námořnictvu, jež sice zaujímalo mezi osmi hlavními námořními velmocemi poslední místo, ale také utrpělo nejmenší ztráty. Poláci sice možná utrpěli relativně menší ztrátyjako vojáci, zato se však Haličí několikrát přehnala fronta, což velmi těžce postihlo civilní obyvatelstvo: Poláky, Ukrajince, Židy…
Rakousko-Uhersko přineslo po Rusku a Německu největší oběti
Jejich výši alespoň přibližně (Winkler postrádal údaje za rok 1918) uvádí následující tabulka:
Pro úplnost dodejme, že v odpovědi na dotaz Mezinárodního úřadu práce Společnosti národů, zveřejněné roku 1924 v Anketě o produkci, vídeňská vláda s odvoláním na Winklera vyčíslila ztráty Rakousko-uherské říše ke konci září 1918 na 687 534 mrtvých, 855 283 nezvěstných a 1 229 289 zajatých z devíti miliónů mobilizovaných.
C. a k. armáda nebyla tak špatná
Je vhodné připomenout málo uváděný fakt, že v rakousko-uherském zajetí se ocitlo 1 860 881 nepřátelských vojáků. Rakousko-uherské ozbrojené síly tudíž zajaly více vojáků než armády všech Spojenců s výjimkou Ruska dohromady. K.u.k. Kriegsmarine jako jediná za Velké války potopila víc lodí, než o kolik přišla. Rakousko-uherské letectvo ztratilo v boji 423 letounů a podle Jörga Steinera z 2800 příslušníků létajícího personálu 1615 (627 mrtvých a nezvěstných a 938 raněných), tj. 57,68 %. Aviatici k.u.k. Luftfahrtruppen však dosáhli nejméně 766 vzdušných vítězství. Tato fakta stavějí rozšířené nízké mínění o kvalitách c. a k. ozbrojených sil do poněkud odlišného světla.
Více o době Františka Josefa I. se dočtete v novém speciálu Reflexu, který vyšel tento týden.
