Před 155 lety bylo vyhlášeno Italské království | Reflex.cz
nahoru

Před 155 lety bylo vyhlášeno Italské království

JAROSLAV ŠAJTAR17. února 2016 • 07:00
Před 155 lety bylo vyhlášeno Italské království
foto: čtk

Osmnáctého února 1861 vyhlásil ministerský předseda Sardinského království Camillo Benso, hrabě Cavour, Italské království. Naplnily se tak emancipační snahy dosud územně rozdrobené země.

Po napoleonských válkách se severní část Apeninského poloostrova s výjimkou Sardinského (od roku 1848 Sardinsko-piemontského) království ocitla pod nadvládou Rakouského císařství. V Lombardii a Benátsku panoval habsburský císař přímo, zatímco členové domu habsbursko-lotrinského vládli v Modeně a Toskánsku. Střední Itálii (Romagna, Umbrie) spadala pod rozlehlý papežský stát a na jihu vládl železnou rukou despotický neapolský král Ferdinand I. z rodu bourbonského. Když konzervativní papež odmítl nabídku postavit se do čela risorgimenta (hnutí za sjednocení Itálie), dostalo se této cti jak politicky, tak i ekonomicky vyspělému Piemontu pod žezlem savojské dynastie.

Hnutí za sjednocení země bylo od začátku nerozlučně spjato se snahou o liberalizaci poměrů a jeho průkopníkem byla Mladá Itálie, založená Giuseppem Manzinim již v roce 1831. Revoluční rok 1848, jenž zmítal řadou evropských států a rozkymácel trůny, se stal rovněž impulsem k prvnímu hmatatelnému pokusu o sjednocení Itálie. Podněcován šéfredaktorem listu Il Risorgimento hrabětem Cavourem vyhlásil sardinský král Karel Albert 22. března 1848 válku nenáviděnému Rakousku, avšak již v červenci polní maršálek Radecký porazil sardinskou armádu u Custozy. Toto vítězství vyvolalo v podunajské monarchii takovou euforii, že Johann Strauss starší na jeho počest složil slavný a dodnes často hraný Radeckého pochod. Dvanáctého března příštího roku vyhlásil nepoučitelný Karel Albert Rakousku válku znovu, ale pouhých jedenáct dní poté mu Radecký uštědřil další porážku, tentokrát u Novary. Posléze se zrodilo rčení, že „Italy bili i věčně bití Rakušané“. Národní revoluce tak dostala na frak a nezdárný Karel Albert abdikoval ve prospěch svého – jak záhy uvidíme, podstatně úspěšnějšího – syna Viktora Emanuela II.

Mladý král jmenoval roku 1852 premiérem hraběte Cavoura, jemuž se podařilo shromáždit okolo savojské dynastie stoupence italské národní jednoty bez ohledu na politickou příslušnost. Obratný Cavour si uvědomoval, že ke sjednocení země je nevyhnutelná příznivá mezinárodněpolitická situace. V červenci 1858 se na schůzce v Plombières dohodl s francouzským císařem Napoleonem III. na podpoře země galského kohouta při vypuzení Rakouska ze severní Itálie. V následující rakousko-francouzsko-sardinské válce utrpěli Rakušané v bitvách u Magenty a Solferina těžké porážky.

Jenže Napoleon III. slib daný Cavourovi nedodržel a uzavřel ve Villafrance s Rakušany separátní mír, v jehož důsledku získala Itálie pouze část Lombardska s Milánem, zatímco Benátsko nadále zůstávalo pod vládou Habsburků a ostatní severoitalské státy pod silným rakouským vlivem.

Povstání v Toskánsku, Parmě a Modeně svrhla ještě během války prorakouské satrapy, a třebaže dohoda uzavřená ve Villafrance předpokládala obnovení statu quo ante bellum, francouzský císař musel souhlasit s ideou, že o budoucnosti tří vévodství – Parmy, Modeny a zbytku Lombardie – rozhodne plebiscit. V březnu 1860 se obyvatelstvo všech tří inkriminovaných vévodství vyslovilo pro sjednocení s Piemontem. Připojení Toskánska Francie podmínila odstoupením Nizzy (Nice) a Savojska Sardinsko-piemontským královstvím.

V dubnu 1860 vzplálo v Neapolském království povstání proti bourbonskému králi Františku II., jež podpořila severoitalská dobrovolnická armáda vedená legendárním bojovníkem za nezávislost Giuseppem Garibaldim. Neapolské vojsko sklidilo porážku a říjnový plebiscit z roku 1860 odsouhlasil připojení jižní Itálie ke království Viktora Emanuela II., k němuž se v listopadu téhož roku připojila rovněž Umbrie. Do konce roku 1860 se tudíž kromě Rakušany ovládaného Benátska a papežského státu sjednotila celá Itálie a 17. března 1861 provolal nově zvolený parlament Viktora Emanuela II. v Turíně, který byl v letech 1861 až 1865 hlavním městem Itálie, než ho na dalších šest let vystřídala Florencie, italským králem.

Viktor Emanuel II. sázel na alianci s Francií a v létě 1862 zhatil Garibaldiho pokus o anexi papežského státu, jež by zemi Marianny, která se prohlásila garantem nezávislosti papežského státu, postavilo proti úsilí o jednotu Itálie. Po další, tentokrát ještě drtivější porážce Rakouska v prusko-italsko-rakousko-německé válce v létě 1866, v níž Itálie stanula po boku Prusů, si za svou, byť neúspěšnou účast vysloužila Benátsko.

Proces sjednocení celé země vyvrcholil v průběhu prusko-francouzské války v letech 1870 až 1871, kdy Italové 20. září 1870 obsadila Řím, jakož i teritorium papežského státu. V lednu 1871 se Věčné město stalo metropolí sjednoceného Italského království. Papež se prohlásil vězněm italského státu. Tuto anomálii vyřešily až Lateránské dohody mezi papežem Piem XI. a Benitem Mussolinim z 11. února 1929, v nichž se papež zřekl všech nároků na bývalé papežské državy a uznal Řím za hlavní město Itálie. Na oplátku Itálie uznala jeho svrchovanost na území Vatikánu a zaplatila mu tučné odškodné. Lateránské dohody zůstávají dodnes součástí italské ústavy. Viva Italia!

JAROSLAV ŠAJTAR

Klíčová slova:
historieItálie


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější