Podíl jednotlivých armád na osvobozování Československa | Reflex.cz
reklama
nahoru

Podíl jednotlivých armád na osvobozování Československa

Jaroslav Šajtar6. května 2015 • 17:00
Podíl jednotlivých armád na osvobozování Československa
Osvobození Prahy
• foto: 
Profimedia.cz

Před 70 lety skončila v Evropě druhá světová válka bezpodmínečnou kapitulací nacistického Německa. Bohužel ani po tolika desetiletích neustává to, co jsme si za minulého režimu zvykli označovat zprofanovaným výrazem „ideologický boj“.

reklama

Pokusme se proto bez jakékoli předpojatosti, výhradně na podkladě dostupných a pro mnohé málo známých faktů, přiblížit, kdo, jak dlouho, jakými silami a za jakých obětí svých a ztrát, jež způsobil nepříteli, se účastnil těchto velkolepých dějinných událostí.

Krví zbrocená cesta k vítězství

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20. září 1944 do 11. května 1945. Jako první svazky vstoupily na naše teritorium 242. horská střelecká a 129. gardová střelecká divize 4. ukrajinského frontu. Svou osvobozeneckou misi Rudá armáda zahájila na podzim 1944 těžkými boji v Karpatech a vítězně ji ukončila na jaře 1945 v Praze. Za tu dobu postoupila do hloubky 800 kilometrů. Postupně na karpatsko-pražském směru uskutečnila šest operací, o jejichž rozsahu informujeme blíže v přiložené tabulce. Nutno poznamenat, že v sovětské, ruské a československé odborné literatuře se údaje zejména o počtech nasazených sil a prostředků někdy dost liší. V některých ruských publikacích lze pozorovat snahu snižovat síly a ztráty československých, polských a rumunských vojsk, a naopak nafukovat německé.

Na těchto operacích se ve vzájemné součinnosti podílely tři operační svazy – 1., 2. a 4. ukrajinský front. Ofenzívu Rudé armády můžeme pro přehlednost rozdělit do tří etap. První zahrnovala dvě na sebe navazující útočné operace – východokarpatskou a východoslovenskou –, druhá je spjata se třemi vzájemně spojenými operacemi 2. a 4. ukrajinského frontu – západokarpatskou, moravskoostravskou a bratislavsko-brněnskou – a závěrečnou, třetí, tvoří největší ze všech – pražská, uskutečněná společným úsilím 1., 2. a 4. ukrajinského frontu. Obzvláště krvavé a těžké boje probíhaly v Karpatech a ve slovenských horách. Němci urputně bránili také Moravskou Ostravu.

Osvobození Československa 1944 - 1945

Osmiměsíční boje za osvobození Československa (někteří publicisté je dnes zaměňují slovem „dobytí“ či „okupace“, nicméně Československo bylo řádným a uznávaným členem protifašistické koalice a Sovětský svaz předním státem Velké trojky, takže takové tvrzení postrádá sebemenší špetku logiky a historické opodstatněnosti) si vyžádaly citelné oběti. Podle prvních poválečných šetření bylo na československém území zjištěno 97 325 zahynulých rudoarmějců. Později jejich počet kolísal mezi 138 000, 140 000 až 144 000. Oficiální historicko-statistická studie Bez razítka „Přísně tajné“, vydaná v Moskvě roku 1993, vyčíslila celkové ztráty sovětských ozbrojených sil při osvobozování Československa na 551 432 osob, což představovalo 14,18 % jejich ztrát při dobývání a osvobozování devíti evropských a dvou asijských zemí. Z toho trvalé ztráty (mrtví, nezvěstní, zajatí aj.) činily 139 918 osob, z nichž 122 392 padly, zemřely na zranění a nemoci, a zdravotnické 411 514 včetně 346 044 raněných, postižených kontuzí a omrzlých. Abychom si učinili představu o velikosti těchto obětí, připomeňme, že bojové ztráty americké armády, včetně armádního letectva (USAAF), na evropském válčišti za druhé světové války dosáhly celkem 586 628 osob, z toho 135 576 mrtvých.

Sláva Ukrajině?!

V souvislosti s loňskou ruskou anexí Krymu a podporou proruských separatistů na jihovýchodní Ukrajině došlo k prudkému zhoršení vztahů mezi Ruskou federací a Západem, což se promítlo do rétoriky leckdy překonávající nejhorší výlevy období studené války. V primitivní snaze zmenšit podíl Rusů na osvobozování evropských zemí a vítězství ve druhé světové válce se objevila neuvěřitelně slabomyslná tvrzení, že například Osvětim a Jugoslávii osvobodili Ukrajinci, protože tam bojovaly ukrajinské fronty!

Kupodivu zatím nikdo se však neobtěžoval jmenovat vysoce postavené důstojníky Rudé armády velící při osvobozování Československa, kteří prokazatelně byli ukrajinské národnosti. Stačí jmenovat maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského, oděského rodáka a velitele 2. ukrajinského frontu, jehož vojska se ovšem na jižní Moravě netěšila právě nejlepší pověsti, neboť je doplňovali propuštěnými trestanci, dále Pavla Semjonoviče Rybalka, velitele 3. gardové tankové armády, jež se vyznamenala při osvobozování Prahy, Dmitrije Daniloviče Leljušenka, velitele 4. gardové tankové armády, která 9. května 1945 rovněž vjela do „matičky stověžaté“ (obrněnce obou tankových armád rozjásaní lidé zasypávali šeříky), Kirilla Semjonoviče Moskalenka, velitele 38. armády, v jejíchž řadách sváděl urputné boje na Dukle 1. československý armádní sbor, a velitele 1. gardové armády Andreje Antonoviče Grečka, jenž však z našeho pohledu později sehrál negativní úlohu coby ministr obrany SSSR v srpnu 1968. Pro úplnost dodejme, že ukrajinské národnosti byl i generálmajor Sergej Kuzmič Buňačenko, velitel 1. pěší divize Ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska (VS KONR), známějších pod označením vlasovci.

(Důležitá jazyková poznámka: Vzhledem k tomu, že jména všech výše zmíněných ukrajinských velitelů jsou ve veškeré odborné, populárně-naučné a beletristické literatuře i v novinových článcích uváděna v ruské transkripci, pro srozumitelnost ji zachováváme.)

Síly a prostředky podílející se na osvobozování Československa

Na Rumuny pořád zapomínáme

Předlistopadové projevy vděčnosti Rudé armádě postupně vystřídalo zdůrazňování podílu Američanů, což je sice v pořádku, ale nesmí chybět smysl pro vyváženost. A to je hlavní slabina našeho oslavování. Zatímco totiž víme, kam dojel (případně byl by býval dojel, kdyby …) pomalu každý americký džíp, obchází se mlčením nebo jen velice skromně je zmiňováno nasazení třetí síly – Rumunů.

Přes spáleniště…  

Je to přitom do očí bijící nespravedlnost, protože na československém území bojovala rumunská vojska v sestavě 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského od 18. prosince 1944 až do 12. května 1945. Abychom si učinili představu o jejich početnosti, uveďme, že se jednalo o 4. a 1. armádu, úhrnem sedmnáct divizí, 1. letecký sbor generála eskadry T. Burduloia (249 bojových letounů) a 2. tankový pluk (79 tanků). Připočteme-li speciální útvary a týlové jednotky, dosáhl celkový počet rumunských vojáků na našem teritoriu úctyhodných 248 430 osob, což je staví na druhé místo po Rudé armádě.

Jako první rumunský útvar vstoupil na slovenské území 90. pěší pluk, jenž 18. prosince 1944 osvobodil obec Buzicu. V únoru a březnu následujícího roku připadl Rumunům nevděčný úkol svádět urputné boje ve Slovenském rudohoří a v Nízkých Tatrách. O jejich tíži vypovídá fakt, že rumunská 1. armáda v nich ztratila 15 825 mužů, tedy skoro čtvrtinu stavu.

Situaci našich balkánských osvoboditelů komplikoval nedostatek těžké výzbroje, jejž sovětské velení nijak nespěchalo kompenzovat. Jelikož nešetřilo ani vlastní pěchotu, je jasné, že tím méně si dělalo starosti s těžkými ztrátami svého nového a nedobrovolného spojence.

Družba zpečetěná krví?

Ruští historici píší, že během západokarpatské strategické útočné operace se upevnilo přátelství sovětských, rumunských a československých vojáků bojujících bok po boku. Jenže tak jednoznačně situace nevypadala. I poté, co rumunská armáda v srpnu 1944 změnila dres a obrátila zbraně proti Němcům a Maďarům, zůstával totiž její důstojnický sbor bytostně antikomunisticky, protisovětsky, antisemitsky a protirusky naladěn, což neuniklo Smerši – sovětské kontrarozvědce. Třetího března 1945 zatkla přímo v Malinovského hlavním stanu sborového generála Gheorgheho Avrameska, bývalého velitele 4. armády, téhož dne jmenovaného ministrem války. Nařkli ho z proněmeckých postojů a poslali na Sibiř, kde téhož roku zemřel.

Ztráty sovětských vojsk a jejich spojenců při operacích na území Československa

O něco lépe dopadl další osvoboditel Československa – sborový generál Nicolae Dăscălescu, rovněž velitel 4. armády, podřízenými velmi oblíbený a přezdívaný „generál-voják“. V červnu 1946 ho zatkli, v listopadu 1948 postavili před soud a obvinili z válečných zločinů. Soud ho sice osvobodil, ale v roce 1951 ho znovu zatkli a tentokrát obžalovali ze „zemědělské sabotáže“ (patrně nesouhlasil s násilnou kolektivizací) a uvěznili. Pátého října 1955 byl propuštěn. Zemřel 28. září 1969 v pětaosmdesáti letech.

Mediálně nezajímaví

V průběhu československého tažení osvobodily rumunské jednotky 1722 obcí, z toho 31 měst, a zajaly 20 478 nepřátelských vojáků. V pásmu 4. armády její příslušníci nalezli a pohřbili jen 2325 mrtvých nepřátel, z čehož lze soudit, že rumunské ztráty v úhrnné výši 66 495 osob, z nichž polovina připadla na mrtvé a nezvěstné (podle jiných údajů „jen“ 55 000 padlých, raněných a nezvěstných), několikanásobně převýšily protivníkovy. Kromě nedostatečné výbavy se na nich podepsalo nepříznivé počasí a také vysoký počet dezercí.

Pouze na čestném pohřebišti ve Zvolenu spí svůj věčný sen 10 504 Rumuni a 1501 spočívá na Ústředním hřbitově v Brně. Rumuni svými ztrátami při osvobozování Československa zaujali druhé místo po sovětských ozbrojených silách. Československé řády a vyznamenání obdrželo 5559 rumunských vojáků.

Při oslavách výročí konce druhé světové války se v televizních zprávách věnuje pozornost pozvání veteránů, případně jejich rodinných příslušníků, na vzpomínkové akce. Slyšeli jste však někdy v těchto zprávách byť jen zmínku, že by nějaká obec pozvala Rumuny a uspořádala alespoň slabý odvar plzeňských Slavností svobody? Mají prostě smůlu – nejsou mediálně tak vděční jako Američané, takže jejich připomínkou se žádný politik nezviditelní. Že to je na štíru s historickými fakty, u nás přece nikoho nermoutí.

V rytmu swingu

V 09.55 h 18. dubna 1945 vstoupil na české území jako první americký útvar 358. pěší pluk 90. divize. Téhož dne Američané osvobodili pohraniční město Hranice. Dva dny nato vnikli do Aše, kde je nemile překvapilo nepřátelské chování místního obyvatelstva, což se záhy vysvětlilo tím, že šlo o sudetské Němce, kteří v Američanech pochopitelně neviděli osvoboditele, nýbrž okupanty. Pětadvacátého dubna 97. pěší divize dobyla Cheb. Zaplatila za to 46 padlými a 150 raněnými, kdežto Němci jen v úseku 387. pěšího pluku 142 mrtvými, 184 raněnými a 1474 zajatými.

Válečná kořist sovětských vojska v operacích na území Československa

V následujících dnech během bojů menšího rozsahu Američané zajišťovali horské přechody do českého vnitrozemí v pásmu Českého lesa a Šumavy. Počátkem května v rámci druhé fáze tažení na našem území XII. sbor osvobozoval jižní Čechy a V. západní. Přímý útok započal 5. května a již první den se Američané zmocnili Domažlic, Kdyně, Tachova a Klatov, následujícího dne Horažďovic, Strakonic, Písku, Mariánských Lázní a Plzně. Pattonova 3. armáda ukončila svou vítěznou kampaň 7. května osvobozením Sokolova, Lokte, Horního Slavkova, Rokycan a dosažením demarkační čáry. V 09.30 h téhož dne po německé kapitulaci v Remeši zastavila bojovou činnost. Američanům stejně jako vojákům belgického 17. střeleckého praporu, bojujícího v sestavě 3. armády, se dostalo nadšeného přijetí. Lidé je hostili pivem, Američané na oplátku rozdávali cigarety, čokoládu, konzervy a silonové punčochy a získali si obdiv svým dokonalým vybavením a skvělým zásobováním.

Bojů na území západních a jihozápadních Čech se v závěrečném období druhé světové války v Evropě zúčastnilo přes 150 000 amerických vojáků ve čtyřech pěších a dvou obrněných divizích. Oficiální závěrečná zpráva vyčíslila bojové ztráty americké armády v Československu za druhé světové války na 1230 osob (351 bojových úmrtí, 408 raněných, 377 zajatých a 94 nezvěstní), z nich 533 v pozemní armádě (116 bojových úmrtí, 353 ranění, 53 zajatí a 11 nezvěstných) a mnohem víc – 697, z toho 235 bojových úmrtí, 55 raněných, 324 zajatí a 83 nezvěstní – v armádním letectvu. Ztráty při leteckých operacích však přímo nesouvisely s vlastním osvobozeneckým tažením, a navíc podle leteckého historika Jiřího Rajlicha byly mnohem vyšší – celkem 769 osob a 123 letouny. Celkové a podrobně rozvržené ztráty Němců způsobené Američany během devatenáctidenního osvobozování západních a jihozápadních Čech na jaře 1945 nejsou známy, nepochybně však značně převyšovaly americké.

Za pět minut dvanáct

V nejkritičtější chvíli Pražského povstání, jež spontánně vypuklo 5. května 1945, zasáhla ve prospěch esesáky zle tísněných povstalců 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA) pod velením generálmajora Buňačenka. Bránila linii Smíchov–Jinonice–Košíře–Bílá Hora–Motol, vyřadila některé německé opěrné body, včetně tak důležitých objektů, jaké představovala ruzyňská kasárna a letiště. Menší jednotky vlasovců vypomáhaly na Pankráci, v Braníku a ve Strašnicích. Česká národní rada však z politických důvodů nepřistoupila na žádné politické úmluvy s vlasovci, které tehdy i západní Spojenci pokládali za vlastizrádce. Bylo jasné, že Ruská osvobozenecká armáda pomocí Pražskému povstání podnikla poslední zoufalý krok, jak se alespoň částečně očistit od své spolupráce s Němci. Její příslušníci dobře věděli, co je v sovětském zajetí čeká, a osud čelných představitelů Vlasovova hnutí i mnohých řadových příslušníků ROA potvrdil, že se nemýlili.

Svou pomoc Pražskému povstání vlasovci zaplatili ztrátou zhruba 900 vojáků, z nichž třetina přišla o život. Zajatce pak čekal v lepším případě gulag, v horším kulka nebo šibenice.

Poláci bojovali všude

Náš výčet by nebyl úplný, kdybychom opomenuli účast 2. polské armády pod velením divizního generála Karola Świerczewského, podílející se v rámci 1. ukrajinského frontu maršála Koněva na poslední útočné operaci Rudé armády v Evropě za druhé světové války – na pražské operaci.

Druhou armádu Polského vojska tvořilo pět pěších divizí, přidělený 1. tankový sbor, 16. tanková brigáda, 5. pluk těžkých tanků, 28. pluk těžkého dělostřelectva a 2. dělostřelecká divize. Udeřila 7. května 1945, následujícího dne vstoupila na naše území, kde po bojích v Lužici její 8. pěší divize osvobodila obce Severní a Lobendava ve Šluknovském výběžku. Do 10. Května postoupila na čáru Benešov nad Ploučnicí–Úštěk–Liběchov. V poledne téhož dne vjel 1. tankový sbor generála J. Kimbara do Mělníka. Úhrnné ztráty polské 2. armády v pražské operaci činily 1302 padlé, raněné a nezvěstné, tedy mnohem víc, než uvádějí výše přetištěné sovětské/ruské údaje.

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: reflexvalkasajtarruda armada



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama