Exkluzivní reportáž z Číny: Šanghaj je dnes nejvíce vzrušující město celé Asie | Reflex.cz
reklama
nahoru

Exkluzivní reportáž z Číny: Šanghaj je dnes nejvíce vzrušující město celé Asie

Ariel Hauptmeier, Geo20. prosince 2014 • 19:00
Exkluzivní reportáž z Číny: Šanghaj je dnes nejvíce vzrušující město celé Asie
Šanghaj je dnes nejvíce vzrušující město celé Asie
• foto: 
Geo

Oslňující obzor s  mrakodrapy. Vše prostupující optimismus. Kultura přijímající s otevřenou náručí nové i cizí. Během dvou desetiletí se čínské Šanghaji podařilo navázat na zlatou éru a vyšvihnout se na nejvíce vzrušující město celé dnešní Asie.

reklama

Ještě nedávno se na druhém břehu řeky rozkládaly nevzhledné přístřešky, staré tovární areály, oprýskaná sídliště. A nyní se zde po nebi natahuje tato věž s televizním vysílačem, zvýrazněná futuristicky pestrým osvětlením. Nalevo napravo poblikávají mrakodrapy, vysoké a ještě vyšší. Hle, tohle bude pověstný „Otvírák lahví“. Lehký smog, prozářený neónovými reklamami, posouvá celou scenérii do neskutečna: Nepůsobí snad ona čtvrť dojmem mimozemské kolonie daleké budoucnosti?

Jak se to odehrálo

Večer co večer sem míří desetitisíce čínských turistů, korzujících po staré promenádě Bundu, a přes temnou řeku obdivují zářící pevnost. Zvesela a temperamentně se k sobě přidávají, s úžasem a hrdí postávají u zábradlí, blesky fotoaparátů osvětlují jednotlivé tváře, novomanžele, vojáky a drobné postavy lidí z provincií ve vnitrozemí. Pchu-tung má magické kouzlo.

Čtvrť vyrostla coby symbol čínské renesance, nezvratný důkaz prozíravosti Strany a úspěchů reformní politiky. Zaspali jsme 40 let, jako by říkalo ono panoráma, nicméně dokážeme ztrátu ve 20 letech dohnat, zastínit Manhattan, předstihnout USA, nic není nemožné, neexistují žádné hranice.

Teng Siao-pching, jenž Čínu de facto dovedl ke kapitalismu, označil roku 1990 Pchu-tung za „Dračí hlavu“. Testovali zde reformy později uplatněné na celou zemi. A nyní, kdy Čína otevírá svůj finanční sektor světu, pokládá základy ekonomiky založené na kreativitě a začíná klást důraz na udržitelný rozvoj průmyslové produkce, připadla Pchu-tungu opět hlavní role. Nedávno vyrostla 632 metrů vysoká stavba Shanghai Tower, zřejmě prvního „zeleného“ mrakodrapu. Jde o symbol viditelný snad ze všech míst ve městě a dobře známý také v zahraničí. A o to právě jde.

V roce 1989 se ve světě hroutily komunistické režimy, jedna kostka domina padala k zemi, sražená a srážející další. Také Peking se zachvěl. Nepokoje odstartovaly v polovině dubna, kdy se roznětkou staly tryzny za vysoce postaveným reformním politikem – a zanedlouho vytáhly do ulic statisíce občanů. Když v polovině května přijel sovětský vůdce Michail Gorbačov, bylo náměstí Nebeského klidu protestujícími studenty zablokováno do té míry, že Gorbačova museli do Velké síně lidu dopravit bočním vchodem. S ponižujícím dvouhodinovým zpožděním.

Naopak v Šanghaji, následující zastávce Gorbačovovy cesty, vše probíhalo podle plánu. Tam existovala jen menší ohniska nepokojů. Že byly utlumeny a projevovaly se řekněme diskrétně, na tom měl zásluhy šanghajský partajní tajemník Ťiang Ce-min. Koncem května byl povo­lán za člena politbyra a 4. června se proti zástupům pro­testujících studentů rozjely tanky Čínské lidové osvobozenecké armády – již s jeho osobním svolením.

Kariéru Ťiang Ce-mina běh událostí nezastavil. Brzy se v Číně stal číslem jedna a své věrné dokázal rozmístit na klíčové posty. Klíče k říši středu nyní patřily „šanghajskému gangu“. Šanghaj tehdy platila za šedé, chátrající město. Do roku 1949 byla rozdělena na zahraniční koncese a bezpočet Číňanů zde přišel do styku se západní kulturou. Na Maovy rolnické kádry kosmopolitní město vždy působilo podezřele, takže se Peking postaral, aby Šanghaj náležitě upozadil. Více než 80 procent svých daňových výnosů musela odvádět hlavnímu městu. Ještě v 80. letech, kdy Teng Siao-pching u pobřeží zřizoval první čtyři zvláštní ekonomické zóny, pařeniště či, chcete-li, skleníky hospodářského růstu, zůstávalo největší čínské město stranou.

Nyní však do něj proudí miliardy. Od roku 1990 je Šanghaj zvláštní ekonomickou zónou, napřesrok položili základní kámen futuristického televizního vysílače. Mosty, tunely, konvektory, ulice – v období 1992–1996 Šanghaj do svého rozvoje investovala větší objem prostředků než za čtyři předchozí dekády. Jen do Pchu-tungu se přestěhovalo 300 000 osob a z bahna záhy vyrostly první mrakodrapy. Centrály čínských společností přesídlily na pchutungské adresy na základě dekretu, příkazu shora, zahraniční sem přilákaly daňové úlevy a banky získaly určité licence platné pouze zde. Teng Siao-pching navíc prohlásil: „Zapřísahám vás k budování Pchu-tungu. Šanghaj je naším trumfem.“

Pchu-tung tak má vícero otců. Patří k nim mimo jiné Čchen Po-čching. Mezi lety 1991 a 2000 stál v čele plánovací komise čtvrti výškových budov u řeky místními přezdívané Lu-ťia-cuej. Dnes Čchen Po-čching vede architektonickou kancelář. Vystupuje otevřeně a pragmaticky – což jsou dvě ctnosti klíčové pro pozoruhodný vzestup současné Číny.

Ze všeho nejdříve bylo počátkem 90. let třeba vytvořit rámcový územní plán Pchu-tungu. K soutěži bylo přizváno pět hvězdných architektů se světovým renomé, od Normana Fostera po Renza Piana, navíc francouzští poradci, kteří koncipovali pařížskou futuristickou čtvrť La Défense. Nakonec však Čchen Po-čching a spol. nikoho nevybrali. Místo toho „vyzobali“ nejlepší nápady z konkurenčních projektů. „Chtěli jsme postupovat podle svého,“ prohlásí s tajemným úsměvem.

Vlastní čínská cesta

Od roku 1949 už neexistoval soukromý trh nemovitostmi. Nyní si pozemky mohla propachtovat soukromá konsorcia – ve veřejných aukcích, nástroji bojujícím s pokušením korupce. Do městské kasy tak přitekl ekvivalent miliard eur. Investoři dostali příkazem, že na každou stavbu musejí vypsat soutěž s účastí pěti mezinárodních kanceláří. Čínští architekti zaostávali za světem o desítky let, avšak Pchu-tung měl být „tak moderní, jak jen to je možné“, od klimatizací až po výtahy, design věžovitých budov měl navíc „odrážet současný stav globální architektury“.

Čchen Po-čching s kolegy neponechal nic náhodě. Vydali se na studijní cestu do Toronta a z moře studovali siluetu města. „Tajemstvím zdařilého panoramatu je přesné plánování,“ vysvětluje Čchen Po-čching. V popředí několik nižších staveb, za nimi vyšší, uprostřed zvláště vysoký skyscraper, tak to má být.

Předseda China Construction Bank, jedné z největších bank světa, trval na tom, aby jeho věž převýšila tu sousední, patřící Bank of China. Čchen Po-čching uplatnil své právo veta. „Poškodilo by to panoráma, siluetu města.“ Dokonce i mezi trojicí nejvyšších staveb panuje harmonie: Druhá je přibližně o 70 metrů vyšší než první, třetí o 140 metrů převyšuje druhou.

Ale co ta prázdnota, pane Čchen Po-čchingu? Protože ať působí sci-fi čtvrť z dálky sebemajestátněji, zblízka zaskočí svým tichem a nudností. Procházíte jí a nestačíte se divit. Kde jsou stánky s občerstvením a postávajícími bankéři, jak je známe z Londýna? Kde záplava taxíků z Wall Streetu? Kde elektrorikši a stánky jako v historickém centru Šanghaje, rozkládajícím se  se na protilehlém břehu mohutné řeky?

Symboly síly

Na křižovatce u tří megavěží o výšce 421, 492 a 632 metrů je jako po vymření. Před burzou, největší v celé Číně, mrtvo. O moc živější není ani hlavní zelená plocha, park Lu-ťia-cuej. Kdo by snad chtěl před jedním z mrakodrapů postavit své kolo, okamžitě bude vykázán uniformovanými strážci. Ve filmu „Mission: Impossible 3“ Tom Cruise skáče z jednoho z pchutungských mrakodrapů bungee jumping. Než se film dostal do čínských kin, nechali z něj cenzoři odstranit všechny scény, na nichž se ve větru třepotá schnoucí prádlo. Čínská vize budoucnosti je zjevně dokonale hladká a uklizená.

Prázdnota ulic nepůsobí nikterak chladně ani nevyvolává pocit ohrožení, spíše je tak nějak venkovská. Pouze na osmiproudé, čtyři kilometry dlouhé Century Avenue vládne dopravní zácpa a na chodce narazíte u televizního vysílače, kde přechody pro pěší spojují několik nákupních center.

Někteří odborníci se zkušenostmi z Pchu-tungu čtvrť pod­robují sžíravé kritice: má jít o Potěmkinovu vesnici, opakující všechny chyby městského plánování podřízeného automobilové dopravě. „Fotogenní monumentalita,“ nadává urbanista Thomas J. Campanella. Připomeňme slova amerického ekonoma, nobelisty Miltona Friedmana, že Pchu-tung „není symbolem tržního hospodářství, ale památníkem mrtvého faraóna“.

Čchen Po-čching kritiku odmítá. Na stole prý měli také návrh hustší, rozdrobenější, městštější zástavby finanční čtvrti. Jenže by se zpronevěřila poslání. „Pchu-tung má symbolizovat otevřenost, pokrok a rozvoj, má vyjádřit čínský pozdrav světu.“ Proto padla volba na „intenzívní mrakodrapy“, stojící blízko u sebe. Ne tak těsně, aby vyvolávaly problémy v dopravě.

Čchen Po-čching tvrdí, že kdykoliv se dnes vydá Pchu-tungem, pociťuje hrdost. Uvědomuje si však, i co by šlo udělat lépe. Postrádá „drobné, filigránské domky“ jako v New Yorku či Torontu. A lituje, že přízemí výškových budov nebylo využito pro obchody. Jak jen by ulice ožily! „Prostě ještě nemáme dostatek zkušeností,“ říká Čchen Po-čching. Co naopak ze skromnosti nedodá, je, jak obrovský skok zde dokázali – prakticky z ničeho.

Jak přesvědčit investory, aby do bahnité oblasti přístavu nalili miliardy a vznikl tak oficiálními místy ohlášený Wall Street Asie?

Například symbolickým supermrakodrapem. První, 421 metrů vysoký Jin Mao Tower na Century Avenue 88, je variací na číslo osm, v Číně symbolizující blahobyt. Návrhu se tak dostalo posvěcení v den 88. narozenin Teng Siao-pchinga.

A později, 28. 8. 2008, hned v sousedství vyrostlo 492metrové World Financial Center, zrcadlový „Otvírač lahví“, stroze chladná a povýšená deklarace světa velkých financí, zbudovaná japonským konsorciem. Ani zde není nouze o symboliku: podle tradičních čínských představ má Země tvar čtverce a nebe kruhu, ze čtverhranné základny tak měly velice elegantní linie stoupat až ke kruhovému vyústění. Úřady však zasáhly, neboť otvor měly za vycházející slunce z japonské vlajky.

Co všechno ještě postaví?

Nyní se Shanghai Tower blíží dokončení. Manhattan stojí na skále, Pchu-tung v bahně, takže si měkké podloží vyžádalo vyztužení 831 betonovými pilotami, sahajícími až do osmdesátimetrové hloubky. To vše během šedesáti hodin betonářských prací zakryla 4,5 metru silná deska, kotvící 632metrového obra, aby odolal i asijským tajfunům. Skleněná stavba se spirálovitě natahuje za sluncem. Ani šroubovice není pouhým dekorativním prvkem, vyztužuje totiž stavbu a zvyšuje odolnost proti poryvům vichru. Zároveň symbolizuje dynamiku. Budoucnost. Věčnost.

Shanghai Tower se má zároveň stát „nejekologičtějším mrakodrapem světa“. Energii dodává 240 větrníků, nechybí 14 atrií plných zeleně a dvojitých vitrín. Pochopitelně jde o propagandu, mrakodrapy jsou pravými žrouty energie. Nicméně jde o symbolickou reakci na požadavek doby: Byla-li vyhlášena strategie přestavby čínského hospodářství na trvale udržitelný rozvoj, je třeba vytvořit výrazný symbol. Proto vznikla ona stavba. Z dálky viditelná ekologická jehla, zabodnutá do mraků.

Jak se ve věžích žije? „Otvírač lahví“, přízemí: Lynn Wengová si v rychlém občerstvení právě dává kávu. Má na sobě elegantní černé šaty a drahé lodičky, je jí 29 let a v sedmém podlaží vede oddělení půjček podnikatelům. Rozhovor je krátký, ale nebývale otevřený. Její cíl? „Vydělat si více peněz,“ odpoví bez zaváhání. A také se vdát a mít dítě. Hlavně ale udělat kariéru, povýšit, být někdo, což zároveň znamená dostat se k penězům. Zaujme nás ještě jedna její odpověď, a to na otázku, jaký má z Pchu-tungu dojem. „Tlak,“ říká na to, hlavně prý kolem žaludku. Projevuje se už od rána, kdy se hodinu probojovává zácpou, zesílí, jakmile šéf pobízí k většímu pracovnímu tempu, a zeslábne, až když se večer vrátí do svého nového třípokojového bytu v odlehlé části Pchu-tungu a relaxuje u herní konzole.

O něco později si všimneme Edith Weymayerové, pospíchající do 37. podlaží „Otvírače lahví“. Vede šanghajskou pobočku Commerzbank. Právě se vrátila z Kuala Lumpuru, taxi skákalo hodinu v zácpě, ale přesto působí svěže a odpočatě jak po dni v lázních. Do roku 1949 bývala Šanghaj třetí největší burzou světa a do roku 2020 se má na uvedenou pozici opět vrátit – přinejmenším. Čínský jüan, též žen-min-pi, v přepisu pchin-jin rénmínbì („lidová měna“), má zároveň zaujmout postavení dominantní světové měny, rovnocenné americkému dolaru.

Čína zatím disponuje pouze čtyřmi státními bankami, poskytujícími úvěry především velkým podnikům. S otevřením zóny volného obchodu v Pchu-tungu má být postupně uvolňován kapitálový trh. Očekává se další významný stimul hospodářského rozvoje. „Naprosté transparentnosti“ a striktním regulacím se dosud musely podvolovat dokonce i zahraniční banky, říká Weymayerová. „Nicméně liberalizace postupuje krok za krokem doslova v týdenním taktu.“ Ano, potvrzuje naše konzultantka, skutečně jde o asijský Wall Street. „Během 20 let se Šanghaj nejspíše stane neuvěřitelně silným finančním centrem.“ Ad vocem neskutečná dynamika ekonomického rozvoje: Dokonce již v 90. letech rostlo hospodářství Pchu-tungu ročním tempem kolem 20 procent, momentálně městská čtvrť operuje 400 miliardami eur, podobně jako celé Rakousko. Však je také Pchu-tung rozlehlý, sahá až k moři. Patří k němu největší nákladní přístav světa, dopravu zajišťují mimo jiné nejrychlejší vlaky naší planety, mířící k největšímu globálnímu letišti.

Co zbylo

Ale přesto zde ještě zůstávají patrné pozůstatky éry chatrčí a rýžových políček; jeden ze starých domovních bloků se krčí několik set metrů za „Otvíračem lahví“ na Dongchang Road a ony čtyřpodlažní činžáky jsou zvenčí ověšeny zrezlými výměníky klimatizací. Když Čang Kuo-čangovi, silnému kuřáku a továrnímu dělníkovi na penzi, na této adrese v roce 1984 přidělili dvoupokojový byt, byl hrdý na pohodlí a snadnou dostupnost. Nyní mu sídliště připadá těsné a ošumělé. Chybí zde zeleň, o kuchyňku se musí dělit několik partají. Raději by se odstěhoval.

Počátkem 90. let se nabízela možnost odkupu třicetimetrových bytů za ekvivalent 1800 eur. Dnes mají takřka stonásobně vyšší hodnotu. Jen během uplynulých čtyř let, říká Čang Kuo-čang, vzrostly ceny na čtyřnásobek. Zatím tedy doufá, že se objeví bohatý investor a místní vyplatí. „Pokud nejsi bohatý, musíš doufat, že tě přestěhují,“ říká se v Šanghaji.

Jenže v takovém případě by se musel vystěhovat zřejmě hodně daleko od centra, až za střední okruh. To by chtěl? Ne.

Na druhé straně nemůže ani cítit všechny ty extrémní výškové budovy, jež se za sídlištěm vynořily jako přízraky. Zvláště pak „Otvírač lahví“, jemuž přezdívá „Nůž na suši“. Protože jej oslňuje. Čang Kuo-čang totiž za mnoha slunečných letních dní tady dole nic nevidí, oslepován odrazy světla.

Jaká to ironie: Právě na Dongchang Road, v prastaré čtvrti s nevzhlednými zkorodovanými klimatizacemi, najednou objevíte jinde tak postrádané vyvařovny lákající na nudlovou polévku, stojící zde v přepočtu jedno euro.

Ale vraťme se do „Otvírače lahví“. V pouhých 60 vteřinách nás výtah dopraví do 91. podlaží, až nám trošku praská v uších. Bar hotelu Park Hyatt je skoro prázdný. Přistoupíme k oknu: Dole vidíme zubatou Jin Mao Tower, za ní televizní vysílač, bože můj, jak drobné se z této výšky zdají být. Široký oblouk řeky, za ním koberec výškových budov, jejichž osazenstvo polyká okolní smog. Není patrný kousek volné půdy ani žádný řád, máme před sebou výjev, jaký jinde na světě prostě nespatříte.

R

Časopis Geo 1/2015
edaktor časopisu GEO Ariel Hauptmeier (44) byl Šanghají tak nadšen, že o ní po návratu vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat: Nejraději by se přestěhoval. Jeho tip: pronajměte si jízdní kolo a poznávejte Šanghaj z jeho sedla. Ale opatrně. Červenou na semaforech tu nikdo nebere vážně. Text vyšel v novém vydání časopisu GEO č.1/2015.

Ariel Hauptmeier, Geo


Klíčová slova: reflexgeošanghaj



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama