Vesnice Mulbek. Do údolí se lze po silnici dostat jen čtyři měsíce v roce.

Vesnice Mulbek. Do údolí se lze po silnici dostat jen čtyři měsíce v roce. Zdroj: Jakuib Trnčák

Ladak, Malý Tibet, kde ještě přežívá původní kultura hrdého národa

„Ladaku se někdy přezdívá Malý Tibet. Žije tam mnoho lidí, kteří z Tibetu museli odejít,“ říká Veronika Vaníčková (25). „V podstatě je to poslední místo na Zemi, kde dnes žije původní tibetská kultura.“

Kdysi byl Ladak samostatné knížectví, dnes je součástí indického státu Džammú a Kašmír.

Poprvé jsem tam byla jako turistka a při cestě zpátky potkala dva české dobrovolníky. Pobývali v Mulbeku, první buddhistické vesnici na cestě z Kašmíru do Malého Tibetu. Pracovali jako učitelé v tamější škole, které v rozvoji pomáhá česká organizace Brontosauři v Himálaji.

Už během prvního krátkého pobytu mě krásné hory Malého Tibetu vzaly za srdce. Stejně jako jejich zajímaví obyvatelé. A vyprávění dobrovolníků mě nadchlo. Po návratu jsem se také přihlásila a měla štěstí – patřila jsem mezi čtvrtinu uchazečů, kteří uspěli.

Brontosauři v Himálaji do školy v Mulbeku vysílají dva typy dobrovolníků. První jsou odborní asistenti, kteří tam působí dlouhodobě. Kromě dětí učí především jejich učitele, protože školství je tam v plenkách a kantoři mnohdy nejsou pro výuku dostatečně kvalifikovaní. Další dobrovolníci, a k nim jsem patřila i já, jezdí do Mulbeku na kratší pobyty během prázdnin a jednotlivým předmětům se věnují formou her či jiné zábavy. Na děti to funguje bezvadně, těší se na každou novou aktivitu a vůbec se jim nechce ze školy domů.

Hory, které berou dech

Většina těch, kdo přiletí do Ladaku, si může zapsat první výškový rekord hned po vystoupení z letadla v Lehu. Letiště v hlavním městě leží na úpatí Himálaje a má nadmořskou výšku 3600 metrů. Během pětihodinové cesty džípem z Lehu do Mulbeku pak uděláte další rekord. Cesta vede přes dvě horská sedla, z nichž jedno leží ještě o víc než půl kilometru výš.

Mulbek leží ve velkém údolí (3200 metrů nad mořem) a jeho dominantou je osmimetrová socha bohyně Majtréji, vytesaná do skály údajně už v roce 700 našeho letopočtu. Nad vesnicí se pak tyčí další pozoruhodnost, buddhistický klášter, ze kterého je nádherný výhled i na sousední vesnice, jež občas i trochu splývají a dohromady tvoří spádovou oblast pro školu, kde jsem pracovala.

Hygiena v potoce

Celkem žije v Mulbeku a přilehlých vesničkách asi tři a půl tisíce obyvatel. Až na výjimky obývají malé domky stavěné z čistě hliněných cihel. Počasí tomu přeje, protože déšť je tam opravdu výjimkou. Místo záchodu obvykle slouží díra v podlaze, která ústí na hnojišti – zdroji živin pro pěstované plodiny, místo koupelny, pračky či kuchyňského dřezu jen potůček za domem, současně jediný zdroj pitné vody.

Zdravotní stav obyvatel tomu odpovídá, ale odborná péče je daleko. Při vážnějších úrazech je pomoc kromě Lehu také ve Šrínagaru, jenže ten je ještě o tři hodiny jízdy dál. Zřejmě i proto rodí ženy doma a různé menší bolesti se řeší meditací. Na samostatnou kapitolu by byl přístup k prevenci. Se mnou přijely i dvě zubařky s cílem šířit osvětu. Kromě vysvětlení, jak si správně čistit zuby, vyšetřily všechny děti i učitele. Většina měla v ústech kolem sedmi kazů, o dalších dentálních problémech ani nemluvě. Na otázku, kolikrát v životě byli u zubaře, nejčastěji slyšeli, že „jednou, protože to moc bolelo“.

Jména bez příjmení

Odříznutí údolí od civilizace je téměř absolutní. Například pošta tam oficiálně vůbec nechodí, dopisy či balíky putují do Lehu či zpět jen po známých. Pokud se tam někdo vdá nebo ožení (stejně jako v mnoha dalších ladackých vesnicích), papír od úřadu na to nedostane. A nikomu to nechybí. Všichni v okolí to přece vědí.

Problémy však mají ti, kdo si chtějí vyřídit cestovní doklady. Místní sice mají dvě jména, ale žádné příjmení. První jméno jim dávají rodiče a v současné době se většina holčiček i chlapečků jmenuje Tändzin (podle čtrnáctého dalajlamy). Druhé pak přiděluje duchovní učitel, obvykle podle nějaké výrazné vlastnosti dítěte. Příjmení, které by se dalo zapsat do příslušné kolonky v pasu, ovšem jeho vydání dost komplikuje.

Ladak není Indie

Lidé v Mulbeku jsou milí, vstřícní a navzdory chudobě neuvěřitelně pohostinní. Problém bývá jen jazyková bariéra. Rodiče většinou anglicky nemluví a děti se teprve učí. Navíc někdy nepříliš efektivně. Nízký standard indického školství, pro které je typické hlavně drmolení stránek nazpaměť, aniž děti vědí, o čem je vůbec řeč, je občas patrný i na výuce v tamější škole.

Mírnost, laskavost a ochota s čímkoli pomoci jsou typické pro obyvatele celého Ladaku. Velké rozdíly si člověk uvědomí především při porovnání zkušeností z nížinné Indie. Najít třeba popelnici nebo koš je těžké i v Ladaku, ale odpadky se alespoň pravidelně uklízejí a pálí. Lidé si váží krásné okolní přírody. Další velký rozdíl je v kriminalitě. Ladačané jsou buddhisté a samo sprosté slovo je pro ně skoro nemyslitelné. Natož krádež, která je pro ně jedním z největších hříchů. Jejich sousedé-hinduisté – i podle mých vlastních zážitků – si s ničím takovým hlavu moc nelámou. 

V Ladaku – podobně jako v celé Indii – je nepřípustné, aby se stýkal chlapec s dívkou, pokud nejsou manželé. Pro Ladačany tedy bude vaše cestování s partnerem nepochopitelné, ale nic vám od nich nehrozí. Horší zkušenost, když pro vlastní bezpečnost nezalžete, že jste manželé (nebo jako dívka dokonce cestujete jen s kamarádkou), vás čeká už při cestě sousedním Kašmírem.

Máme se co učit

Jednou z výhod, které projekt Prázdninové dobrovolnictví nabízí, je infiltrace mezi místní obyvatele. Kromě toho, že jsme se spřátelili s učiteli a vedením školy, dostávali jsme nesčetná pozvání do rodin k dětem. Jak na čaj, tak i na celý týden. Tyto zážitky jsem přijímala s radostí a byly největším přínosem pobytu.

Radost mi udělalo i poděkování od Komal, jedné z učitelek. Dřív prý děti podceňovala a látku pro ně hodně zjednodušovala. Když ale viděla, co všechno jsou schopné se naučit a jak je to baví, prý tomu přizpůsobí další výuku.

Ladak mi vrátil lásku do duše a přesvědčení, že je možné rozdělit se i o to nic, co člověk má, pokud práh vašeho domu překročí host. Že není tak těžké, aby se lidé k sobě chovali slušně a hezky. Těžké bylo spíš vrátit se zpátky. Když stojíte u pásu se zavazadly na letišti v Praze a kolemjdoucí zaměstnankyně vám na slušnou otázku, odkud jede autobus na nádraží, s úšklebkem odpoví: „No tady asi ne! Zkuste to venku!“, je vám po dvou měsících laskavosti a pochopení ze strany Ladačanů málem do pláče.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č.49/2014.