Dovolenkové kroniky aneb Jak se nejlépe pomstít, když někdo vypráví své zážitky z dovolené
Moje kamarádka H je přesně ten typ ženy, který nedokáže shrnout dovolenou do jedné věty. Ne „bylo to super“, ne „jedli jsme dobře“, ne „už se těším domů“. H musí podat podrobnou zprávu, jako by psala deník pro kuchařskou soutěž, ale bohužel vůbec neumí vyslovit ty názvy jídel. Tak je jen opisuje a zní to vždycky jako totální blbost.
Sedneme si na kávu, já se zeptám: „Tak jaký bylo Portugalsko?“
A ona začne, s naprostou vážností:
„Přistáli jsme v nějaký tři čtvrtě na čtyři, letadlo mělo zpoždění, protože tam byla mlha nebo co. Pak nás vezli taxíkem asi půl hodiny, řidič jel strašně rychle. Apartmán měl číslo dvě stě něco, terasa koukala na moře, když ses postavila na špičky. První večer jsme šli do takový restaurace, kde měli mořský plody. Dala jsem si nejdřív ty malý škebličky, co syčely v misce a voněly jako česnek, s nějakou zelenou travičkou. Pak jsem měla tu rybu, co byla rozcupovaná na kousíčky a smíchaná s tenkýma bramborovýma hranolkama a vajíčkem a cibulí, vypadalo to jako hnízdo. Potom chobotnici, co byla celá pečená a voněla jako česnek na steroidech. A na konec ty malý košíčky, co byly hnědý nahoře a uvnitř žlutobílý krém, voněly jako vanilka se skořicí a něco sladkýho. A pili jsme bílý víno, co bylo studený a vonělo jako citron s něčím kyselým.“
Já už v tu chvíli jen tupě koukám.
„A druhý den?“ ptám se, i když vím, že to bude ještě horší.
„Snídaně v osm hodin a šest minut. Vzala jsem si kafe s mlékem, hodně mléka, nahoře byla pěna jako obláček. Pak opečený chleba s máslem a nějakou červenou mazaninou z fíků nebo co. Pak jsem měla měkký sýr, co se mazal na chleba a voněl jako ovce, co se vykoupala v mlíku. Olivky, zelený i černý, plavaly v oleji s česnekem. A takový sladký chleba z brambor, opečený, s máslem a medem, byl jako dort, ale chleba. Druhý kafe bylo černý a silný, nahoře mělo hnědou pěnu jako čokoláda.“
Snažím se to zkrátit: „A pláž? Bylo teplo?“
„Moře bylo docela teplý, ale to hlavní – oběd! Měli tam ty divný mořský prsty, co chutnaly jako slaná guma. Pak sardinky na grilu, čerstvý, osolený, voněly jako oheň a ryba. K tomu brambory a salát z rajčat s cibulí. A víno mladý, trochu bublinkový, studený jako lednička. Na sladko rýžový kaše s mlékem a citronem a skořicí, posypaný skořicí do srdíčka, vypadalo to jako dětská kaše pro dospělý.“
Když se dostane k večeři šestého dne (nějaká polévka s kapustou a kusem klobásy, pak dušený mořský mix v pánvi s rajčatama a paprikou, pak pudink s karamelem, co voněl jako karamel), už jen kývám a přemýšlím, jestli bych neměla utéct.
H, prosím tě. Příště mi řekni jen „Bylo to dobrý“.
Nebo ještě líp „Jo“.
Stačí.
Opravdu.
Protože jestli mi ještě jednou začneš popisovat, jak voněl ten česnek na té chobotnici v osm třicet sedm večer za zvuků vln a eukalyptu z kopce, tak já začnu popisovat tebe.
A začnu od tvýho rána v 7:18, kdy sis sedla na záchod s pořádnou ranní porcí, která trvala přesně 11 minut a 42 sekund, a přitom sis v mobilu prohlížela Instagram stories.
Potom sis přešla k zrcadlu, zapnula sis to nejsilnější LED osvětlení, co máš, a začala sis mačkat pupínky na obličeji – ten jeden na bradě, co už je červený jak semafor, pak ten bílý na čele, co praskl s takovým uspokojivým zvukem „pššš“, a nakonec ten skrytý na nose, který sis mačkala tak dlouho, až sis ho rozdrtila na tři menší a pak sis na něj dala náplast, abys to „neviděla“.
A celou dobu sis šeptem říkala: „Tohle je poslední, pak už fakt přestanu…“ – což jsi říkala už posedmé ten týden.
