Kočičí moč, odpadky všude kolem a luxusní megavily aneb Jak mrznout v arabské blešárně
Dnes ráno jsem šla opět na zdravotní procházku a naštěstí jsem si oblékla mikinu. Naštěstí. Bylo nějak frišno, podívám se tedy na počasí a (zadržet dech) – patnáct stupňů Celsia. Takže jsem se nakonec neprocházela, ale běžela tak rychle, že jsem předběhla i skupinu sportovců na kolech, toulavou kočku a Araba v Bentley.
Konečně jsem se zahřála a začala vnímat objekty, lidi a zvířata okolo. Bylo pět ráno a dva kohouti již kokrhali. Věděli jste, že v Abu Dhabí si Arabi také chovají kohouty?
Dále jsem pozorovala asi 17 toulavých koček: pět jich vyskočilo z odpadkových kontejnerů. Některé chtěly na vycházku se mnou, ale všech mi bylo líto, neboť emirátníci se nedovedou o kočky postarat, nekastrují je, nepouštějí je do domu a občas si do nich z plezíru i kopnou. Fakt hnus. Vyřvávaly i hrdličky, o kterých jsem vůbec nevěděla, že v této části planety žijí. Pár Arabů se procházelo také, ale pro ně to bylo zakončení rodinné párty a pohyb před spánkem. U mě naopak.
Jsem ranní ptáče a občas z toho důvodu i spadnu ze schodů, protože světla v chodbě někdy svítí, někdy ne. To asi záleží na seskupení hvězd a pozici kompasu. Ve čtvrti, kde bydlím, žijí samí emirátníci ve svých megaobrovských vilách se zlatou bránou a obrovským prostorem pro padesát aut před domem. Jak to vypadá vevnitř, to si dovedu představit vzhledem k tomu, že k arabskému folklóru patří obrovské zlatočerné kusy nábytku, sezení na polštářích pro sto lidí, aby se zkonzumovalo těch třináct koz a padesát kilo rýže. Odpadky se házejí na zem, čímž obyvatelé vlastně vytvářejí práci pro lidi ze třetích světových zemí. Ti mají praxi ve sbírání odpadků, a dokonce recyklují ještě použitelné věci.
Já bydlím v blešármě, které emirátníci staví mezi megavilami a pronajímají zde garsonky za málo peněz, takže nyní si mohu dovolit členství v luxusní posilovně, třikrát týdně osobního trenéra, profláklý salón krásy a tak podobně. Když se mě někdo zeptá, kde bydlím, stačí jméno čtvrti a automaticky mě považují za milionářku. Moje vila se dá najít i ve tmě podle čichu. Přízemí smrdí jako plíseň, první patro kočičí chcanky a moje patro dvojka má obrovskou terasu, kde kouří egyptský děda. No a co. Mně se tu na těch pár měsíců líbí a pak se přestěhuji do jiné země.
Život musí být trochu dobrodružný.
