Na Rock for People nemáte šanci vybrat špatně. Tady jsou headlineři i tajné tipy
Dnes začíná festival Rock for People, jeden z největších hudebních svátků v Česku. Do areálu v Hradci Králové míří desítky tisíc fanoušků, které čekají koncerty světových i domácích interpretů, bohatý doprovodný program a několik dní plných hudby a nezapomenutelné atmosféry. Tady jsou tipy Reflexu, které byste si neměli nechat ujít.
Limp Bizkit
Jestli jste se někdy dívali na americké wrestlingové show od WWE, track Rollin’ od Limp Bizkit jste při nástupu zápasníka Undertakera nemohli přeslechnout. Numetalová legenda byla s wrestlemanií propojena do takové míry, že si na akci zahrála ve zlaté éře nu metalu i naživo.
Limp Bizkit definovali přelom milénia: agresívní, ironická energie, která rezonovala s generací lidí odkojených MTV. Zasáhli ale i širší publikum: jejich cover Behind Blue Eyes od The Who se stal titulním songem k hororu Gothika s Halle Berryovou. S upadajícím zájmem o nu metal se jejich výskyt v hitparádách postupně vytrácel – a téměř dekádu o nich nebylo prakticky slyšet. V roce 2021 se vrátili bez velké PR kampaně s albem Still Sucks. Samostatnou reklamou se místo toho stala nová vizáž frontmana Freda Dursta – jeho velmi specifický „dad look“ se rychle stal součástí spousty internetových memů.
Durst je přitom od začátku tím, kdo z Limp Bizkit dělá jednu z nejmilovanějších i nejnenáviděnějších kapel své doby. Jeho časté konflikty s lidmi ze scény i mimo ni kapele pravidelně zavařovaly. Problém s nimi měli Slipknot, Marilyn Manson nebo Trent Reznor z Nine Inch Nails. A pak jsou tu proruské výroky z roku 2015 po obsazení Krymu, které jim znepřátelily Ukrajinu i Estonsko a které spousta fanoušků kapele nedokáže odpustit dodnes.
A přesto – celosvětově prodali přes 40 miliónů desek a na Spotify mají 22 miliónů posluchačů měsíčně. Právem tak patří mezi headlinery letošního Rock for People. Jejich koncert na Aerodromu v roce 2018 byl jednou z nejzábavnějších show celého festivalu, takže mám laťku vysoko. Uvidíme, zda ji po letech překročí.
Bring Me the Horizon
Ještě před tím, než se z nich stal stadiónový kolos, začínali britští Bring Me the Horizon jako parta hrající deathcore po klubech. To, že jednou budou mít milióny posluchačů a streamů a show připomínající spíš dystopickou videohru než klasický rockový koncert, asi nepředpokládali ani oni sami. Tenhle oblouk by sám o sobě vydal na učebnici hudebního průmyslu, BMTH ho ale mezitím stihli několikrát přepsat.
Do rozjeté kariéry kapely přišel v roce 2023 zlom s odchodem klávesáka a vokalisty Jordana Fishe, jenž dlouhé roky fungoval i jako výrazná producentská opora kapely. Tahle změna přinesla otázky, jakým směrem se BMTH vydají; nakonec je posunula k otevřenějšímu, vzájemně spolupracujícímu fungování, které se promítá do ještě pestřejšího zvuku. Naživo to posouvají ještě dál – jejich koncerty stojí na silné vizuální stránce inspirované gamingem, postapokalypsou a digitální kulturou. Fakt, že jejich hudba a show fungují, je jedním z důvodů, proč si je fanoušci na Rock for People opakovaně vybojovali.
V posledních letech BMTH upustili od tradičního modelu vydávání alb a místo toho rozvíjejí dlouhodobý koncept POST HUMAN, který funguje jako série postupně navazujících releasů. To jim umožňuje reagovat flexibilněji na současnost (hudebně i tematicky) a zároveň rozvíjet vlastní fikční svět. Tomu odpovídá i zvuk bez zábran kombinující metalcore s popem, hyperpopem i elektronikou. Z kapely se tak stal projekt, jenž stírá hranice mezi žánry a funguje jako značka i experiment. A taky jeden z důkazů, že i hudba, která vyrostla v undergroundu, může ovládnout mainstream, aniž přijde o zuby.
Frontman BMTH Oli Sykes prošel velkou proměnou i v osobním životě – otcovství ho zbavilo úzkostí, strachu a tlaku na perfektní výkon, což se podepsalo i na chodu kapely. Její členové ji prý dnes berou s větší lehkostí, bez nutnosti vydávat každou chvíli nové věci. Neusnuli však na vavřínech. V posledních měsících vydali živé album ze São Paula a 10. července jim vychází obnovené album Count Your Blessings Repented.
Halsey
„Z traumat se rodí humor,“ řekla nedávno v pořadu SubwayTakes zpěvačka Halsey. „Nejvtipnější lidi, které znám, si prošli tím nejhorším. Já se dřív brala hrozně vážně, pak jsem před dvěma lety vážně onemocněla, přišla o vlasy, skoro nevycházela ven, ale odnesla jsem si z toho nakonec právě neuvěřitelný smysl pro humor!“ Halsey, vlastním jménem Ashley Frangipane, si pseudonym zvolila podle brooklynské stanice metra (které je anagramem jména Ashley) a taky jako své alter ego, které jí pomohlo přežít divoké začátky.
Vyrůstala v New Jersey, často se stěhovala a během dětství vystřídala několik škol, kde čelila šikaně. Potýkala se s psychickými obtížemi, takže v sedmnácti skončila po pokusu o sebevraždu v nemocnici, kde jí diagnostikovali bipolární poruchu. Po odchodu z domova se ocitla v obtížné životní situaci. Nějaký čas žila ve sklepě na Manhattanu s partou známých, občas přespávala v noclehárnách a hledala způsoby, jak si zajistit obživu.
Hudba se pro ni postupně stala způsobem, jak vlastní zkušenosti zpracovat a „odvyprávět“. Propracovala se k ní v New Yorku, kde začala psát texty a sdílet první nahrávky on-line pod přezdívkou se7enteenblack. Zásadní zlom přišel na večírku, kde potkala kohosi z hudební scény, a vznikla spolupráce na skladbě Ghost, kterou zveřejnila na platformě SoundCloud a která vedla ke smlouvě s vydavatelstvím. O rok později vydala debut Badlands – temnou, osobní desku, jež vystřelila na druhé místo americké hitparády. Singl Closer s The Chainsmokers pak obsadil čelo žebříčků po celém světě.
Od té doby se Halsey pohybuje mezi popem a alternativou, spolupracovala s interprety, jako jsou BTS, Yungblud nebo Bring Me the Horizon, a patří k nejstreamovanějším umělkyním své generace. Vedle muziky se dlouhodobě angažuje v tématech duševního zdraví, práv žen, rasové spravedlnosti i sexuality a otevřeně mluví o své bipolární poruše a dalších zdravotních komplikacích, včetně endometriózy. Právě tohle se výrazně promítá i do její tvorby, která nepůsobí jako styl nebo estetika, ale spíš jako osobní výpověď.
Iron Maiden
Lidem nad čtyřicet nejspíš Iron Maiden představovat nemusíme: podle triček, která do českých ulic občas vynesou muži s imagí Ozzáka, je patrné, že u nás svoji fanouškovskou základnu tyhle metalové legendy mají. Nehledě na to, že jejich silné merchové designy využilo nemálo módních značek oblečení a bot: heavy metal má prostě místo v našich srdcích i na našich mikinách. A to je dobrá zpráva pro pořadatele Rock for People, kteří si pro bonusový den festivalu zvolili právě tyhle britské ikony.
Příběh Iron Maiden začal v roce 1975 ve východním Londýně, kde dal basák Steve Harris dohromady skupinu pojmenovanou podle středověkého mučicího nástroje – železné panny. Za půl století na scéně stihli vydat sedmnáct studiových alb, k tomu třináct živých, čtyři EP a hromadu kompilací a celkem prodali víc než 130 miliónů nahrávek. Zlomovým momentem pro kapelu byl příchod zpěváka Bruce Dickinsona v roce 1981 a deska The Number of the Beast z roku 1982, dodnes jedno z nejprodávanějších heavymetalových alb všech dob s téměř dvaceti milióny prodaných kopií. Dickinson dal kapele hlas i charisma, a když v devadesátých letech odešel, prodeje i ambivalentní reakce fanoušků daly jasně najevo, že tudy cesta nepovede. Jeho návrat v roce 1999 byl něco jako druhý příchod Krista. Což je pro příznivce metalu trochu netradiční přirovnání, ale rostoucí čísla prodejů mluvila za vše. Nebesa!
Česko Iron Maiden miluje nejspíš už od osmdesátek a kapela mu to vrací. Od pádu minulého režimu se tu zastavila během svých turné vždy, kdy to šlo. Těžko se dopočítat, ale vypadá to, že dvanáctkrát do tuctu to bylo minimálně! Uvidíme, co si pro nás nachystali na velkolepé finále festivalu, kam se každý rok rádi vracíme.
Letlive.
„Zvuk letlive. propojuje syrovou, frenetickou energii Black Flag s chytlavou melodičností Michaela Jacksona,“ napsal v minulosti Remfry Dedman pro The Independent. Ještě před dvěma lety jste mohli jen snít o tom, že kdy uvidíte letlive. znovu naživo. Kapela se v roce 2017 po zhruba patnácti letech působení rozpadla. V následujících letech světu pouze připomněla výročí desky Fake History, v roce 2024 ale vydala prohlášení, které ve fanoušcích zažehlo naději – rozhodla se vydat remixovanou a remasterovanou verzi alba The Blackest Beautiful, s níž se vydala na rozlučkové turné. To se uskutečnilo v roce 2025, v Praze je zajišťovala agentura Rock for People Concerts.
Frontmana Jasona Aalona Butlera za časů letlive. provázely pověsti o šílených vystoupeních, kde se mohlo stát úplně cokoli. Zvěsti o nezkrotném živlu ostatně potvrdil se svým projektem Fever333, kterým na letlive. (toho času nefungující) navázal. Na loňském koncertu letlive. zpěvák předeslal, že v posledních letech zkrotl. Naučil se pracovat s emocemi, má rodinu, chodí na terapii… Jestli si ale myslíte, že pražská show neměla říz, nemůžete být dál od pravdy. Od Jasona jsme v klubu dostali stage dive, který provedl v plastovém koši, jejž našel v backstagi. Taky v pražském prostoru Bike Jesus vylezl po ramenou a rukou lidí do patra, odkud seběhl zpátky na pódium.
Co nás bude čekat na festivalu, se můžeme jen domýšlet, ale určitě to bude stát za to. A co bude s kapelou po turné dál? Uvidíme. Běžte na koncert, dokud je šance.
MC Gey & Live Band
Kuba Rafael, ilustrátor, grafik a rapper, známý pod pseudonymem MC Gey, si fanoušky získal nadsázkou, humorem, kvalitními beaty a překvapivě pestrým slovníkem urážek, které zaručeně pobaví (pokud se neberete příliš vážně). Úspěšný byl zejména s deskami Opičí král vrací úder, Rap Life a Rap Life: Epizoda 2. Hudební kritiky vystřelil z tenisek posledním albem O tatínkovi, který usnul, za něž získal Anděla za rok 2023 v kategorii Rap. Desku věnoval svým synům, pracuje na ní s novým zvukem, který si dělá sám, a věnuje se na ní vážnějším tématům, ať už jde o válku (a trefné popisování absurdního chování některých našich závistivých spoluobčanů), šikanu, týrání dětí, nebo sexuální násilí. A právě s „Tatínkem“ dal MC Gey dohromady set, který na Rock for People odehraje naživo s kapelou.
Joey Valence & Brae
Pokud milujete Beastie Boys, divoké beaty a energii DIY scény, Joey Valence & Brae vás nadchnou. Jejich drzost i produkce hodí posluchače zpátky do éry raného hip hopu – s veškerou syrovou energií zabalenou do dnešní doby. Vracíme se ke kořenům, ale s novou dávkou nadhledu a taky obří popularitou na TikToku. O tomto trendu si můžeme myslet, co chceme, faktem ale zůstává, že kdo si získá TikTok, ten má cestu k vyprodaným turné ušlapanou. Jejich hudba přitom není určená jen mladé generaci. Zvuk naopak funguje jako stroj času, který vás zavede zpátky na začátky oldschoolového rapu.
„Nejste pouhými diváky – i vy tvoříte naši show.“ Tímhle heslem Joey Valence & Brae definují svoje koncerty. A stejně tak i sebe: duo, které miluje chaos, humor, starý dobrý hip hop a party vibes. Dvojka z Pensylvánie, tvořená Joeym Valencem (Joseph Bertolino) a Braem (Braedan Lugue), se potkala na Pennsylvania State University a společně začala vydávat hudbu v roce 2021. Průlom přišel se singlem Punk Tactics, jenž se virálně rozšířil na sociálních sítích a na který záhy navázali stejnojmenným debutovým albem. Následovala deska No Hands a nedávno vydané třetí album Hyperyouth. Joey Valence & Brae jsou ve své tvorbě konzistentní: u všech alb i vizuálů si drží devadesátkovou estetiku i zvuk. Jejich hudba propojuje vlivy 90’s hip hopu s odkazy na videohry, popkulturu a internetové memy. A právě tahle kombinace z nich udělala jeden z nejvýraznějších nových hlasů současné rapové scény.
The Pretty Reckless
Pamatujete si na roztomilou holčičku z Grinche, Cindy Kdovíkovou? Nebo snad Jenny Humphreyovou ze seriálu Superdrbna? Herečka Taylor Momsenová z hraní vyrostla, světla reflektorů jí ale nechybějí – v roce 2009 totiž založila kapelu The Pretty Reckless. Na scénu vstoupili s hitem Make Me Wanna Die, skutečný průlom ale přišel s albem Going to Hell (2014), jehož singy Heaven Knows a Messed Up World ovládly rockové hitparády. Rozjetou dráhu skupiny zásadně poznamenala smrt dlouholetého producenta Kata Khandwaly v roce 2018, která byla podle slov Taylor posledním hřebíčkem do rakve. Už před touto událostí se zpěvačka potýkala s psychickými problémy, smrt kamaráda a dlouholetého spolupracovníka ji pak uvrhla do depresí a náruče návykových látek. Vzešla z toho ale zkušenost, která se do další tvorby The Pretty Reckless silně propsala.
Kapela se vrátila ve velkém stylu s deskou Death by Rock and Roll (2021) a teď otevírá novou kapitolu s připravovaným albem Dear God, kde dál rozvíjí mix hard rocku, grunge a blues.
Dizzlove
Máte pocit, že tuzemské hudební scéně chybí pořádný kytarový pop? Dovolte mi představit vám pražskou čtveřici Dizzlove, jejíž debutová deska v duši mír spatřila světlo světa na podzim 2025.
Bratři Jandákovi, kteří na scéně nejsou žádní nováčci (můžete je znát z kapely Call Tracy), znovu potvrdili, že i české texty můžou znít zábavně a světově i bez laciných rýmovaček. Trend nových uskupení tvořících pro české publikum je tady a já jsem moc ráda, že tuzemský popový rybníček, v němž se na výsluní dostanou zejména ti, kdo jsou podepsaní pod labelem (nebo se jim jen zadařilo), můžou právě Dizzlove rozvířit svou přímočarostí, upřímností a zlomeným srdíčkem.
Z jejich alba je cítit silnou náklonnost k britské scéně, zejména vlivy Oasis nebo The 1975. Pokud máte k ostrovním kapelám blízko, tahle čtyřka vás rozhodně neurazí. Zkuste si tedy odběhnout ze setu Limp Bizkit a zavlnit se na můj married life od Dizzlove.
