Jean Cocteau | Reflex.cz
nahoru

Jean Cocteau

JIŘÍ ŽÁK23. ledna 2008 • 10:00

Se jménem Jeana Cocteaua bývá spojováno slovo avantgarda, ale tento výlučný básník, jak sám sebe nazýval, byť rozsah jeho tvorby přesahoval i do mnoha dalších uměleckých oborů, se nikdy s moderními uměleckými směry úplně neztotožnil. Kráčel po individuální cestě, vytyčené originálním přístupem. Dokazuje to i jeho jednoaktovka Lidský hlas, která vychází na divadelním DVD v příštím čísle Reflexu č. 5/2008. V hlavní roli představení z pražské Violy roku 1971 se objevuje Jaroslava Adamová.

 


Listujeme-li dějinami umění, uvědomíme si, že jméno Cocteau je tak trochu zastíněno jmény jeho generačních druhů, kteří stáli u zrodu toho, co dnes nazýváme oním všeobjímajícím, ale často naprosto nepřesným pojmem avantgarda. Guillaume Apollinaire, Tristan Tzara, Pablo Picasso či Max Jacob na sebe strhují pozornost, zatímco Cocteau zůstává ve svém "estétství" poněkud stranou.

Je pravda, že on sám se od moderních a dnes do jisté míry i módních směrů, jako byl dadaismus či surrealismus, zcela programově odkláněl. Pokud s nimi koketoval, tak pokaždé po svém a zcela individuálně. Ale změříme-li šíři jeho talentu a nahlédneme-li pod pokličku jeho tvorby, zjistíme, že se tenhle vyznavač klasiky často pouští ještě dál než mnozí dadaisté a surrealisté a že k tomu volí naprosto nečekané prostředky. "Kolik překvapení, jaká šíře zájmů, jaký oplodňující vliv ve všech oborech umění!" napsal o Cocteauovi Jiří Konůpek v doslovu k jednomu z mála českých poválečných a soubornějších vydání Cocteauova díla, které vyšlo v Odeonu v roce 1977 pod názvem Orfeova závěť. "Milenec všech múz, od těch nejdůstojnějších antických až po moderní. Básník, v nejvlastnějším slova smyslu stvořitel krásy, věčný její lovec, jehož celé dílo je poezií-tvorbou."

 

TAJEMSTVÍ Z DĚTSTVÍ


Pokud budeme souhlasit, že každý člověk, a umělec zvlášť nabírá své zdroje z ponorných řek dětství, pak u Jeana Cocteaua to platí dvojnásob. Narodil se 5. července 1889 v Maisons-Laffite, což je dnes předměstí Paříže. Na konci 19. století to ještě byl venkov, kam jezdili Pařížané na letní byt, což byl i případ Cocteauových rodičů. Bylo to právě rodinné prostředí, které Jeana formovalo. Slovo umění se tam skloňovalo ve všech pádech. Otec se sice živil jako advokát, ale jeho koníčkem bylo kreslení a nad kreslicím papírem trávil všechny hodiny svého volna. Syn ho ostatně začal velmi brzy napodobovat. Dědeček sbíral umělecké předměty a pořádal doma hudební seance. Odmalička chodil Jean do divadla, které ho fascinovalo natolik, že už jako velmi mladý začal hltat časopisy s divadelní tematikou.

Rodinná idyla skončila, když Jeanovi nebylo ještě ani deset. Pátého dubna 1898 se jeho otec Georges ve své pracovně z nevyjasněných příčin zastřelil. Byl tohle důvod, proč ze Jeana vyrůstalo nezvladatelné a nervózní dítě, které trpělo častými psychickými problémy a nemocemi? Zřejmě ano. Svědčí o tom i fakt, že se pravděpodobně s otcovou smrtí nikdy nevyrovnal a že o ní také nikdy nemluvil, a to ani mezi nejbližšími přáteli. Mlčení přerušil pouze jedinkrát, když v televizním pořadu Portréty-vzpomínky k úžasu zaskočené a dojaté Francie celé drama podrobně popsal. Jenomže to už mu bylo čtyřiašedesát a do smrti mu zbývalo pouhých několik měsíců.

Matka Eugénie, která zůstala se třemi dětmi sama, doufala, že nadanému Jeanovi se povede aspoň ve škole. Opak byl pravdou. Učitelé ho sice považovali za inteligentního, ale nesoustředěného a roztržitého. Dobré známky měl pouze z tělocviku a němčiny. Trápení pokračovalo i na střední škole. Přes veškeré matčino úsilí pohořel i u maturity, o niž se pokoušel dokonce několikrát, naposled v roce 1907.


Matka naštěstí neztratila hlavu. Její víra v synův talent byla nezlomná a ani Jeanovi sebevědomí nechybělo. Píše docela slušné básně? Fascinuje ho divadlo? Dobrá, stane se tedy umělcem!

BÁSNÍK


Ještě jednou zmiňme rok, v němž se Cocteau definitivně rozloučil se studiemi: 1907. Nesmíme totiž zapomenout, že v Paříži v té době zavanul čerstvý vítr. Kdybychom ho měli pojmenovat, nazvali bychom ho Větrem moderny. Jeho zdrojem byla obyčejná dřevěná barabizna na Montmartru, jíž její obyvatelé začali říkat Bateau Lavoir - Prádelní bárka. Tady se díky Picassovu štětci a Apollinairovu slovu zrodil kubismus jako předzvěst všech budoucích moderních směrů.

Do Paříže se sjeli mladí muži z celé Evropy, kteří měli hlavy plné revolučních myšlenek. Hranice padly a slovo konvence ztratilo smysl. Cocteau tohle všechno samozřejmě nemohl nevnímat, ale on sám se montmartreského kvasu osobně nezúčastnil. Jednak byl ještě příliš mladý, jednak se jeho "umělecké" vzdělání ubíralo jinými cestami. Vzrušeně četl Ronsardovy Milostné sonety ze 16. století a stýkal se s poněkud konzervativní společností kolem Catulla Mendese a Maurice Rostanda. Teprve první světová válka, kterou Cocteau prožil jako řidič sanitky na flanderské frontě, a následná setkání s hudbou Igora Stravinského a s obrazy Pabla Picassa, s nímž se osobně seznámil až v roce 1915, znamenaly zlom v jeho životě.


To ovšem poněkud předbíháme, protože první verše Cocteau uveřejnil už v roce 1908. Byly ovlivněny obdivovaným Ronsardem a Cocteau se za ně celý život trochu styděl, takže se k nim dokonce později odmítal hlásit. Zajímavé je, že zlomovým okamžikem Cocteauovy tvorby nebylo ani tak setkání s moderní poezií, představovanou Guillaumem Apollinairem, ale s Ruským baletem, v jehož čele stál choreograf Sergej Ďagilev. Je to do jisté míry svědectvím toho, jakým způsobem levicově orientovaní umělci z počátku 20. století aplikovali do praxe materialistickou poučku, že všechno souvisí se vším. Z jejich pohledu balet není jen tanec, jeho nedílnou součástí je hudba, scénografie a libreto. Přeneseně řečeno: umělecké směry se navzájem promítají a v jejich vzájemné symbióze může teprve vzklíčit něco nového.

Legendární uvedení Ptáka Ohniváka se Stravinského hudbou v roce 1910 v pařížské opeře bylo pro Cocteaua zjevením. Uvědomil si, že slovo básník má mnohem větší rozměr. Úsilí těchto let vyvrcholilo představením Ruského baletu na Cocteauovo libreto (nebylo to jeho první libreto, už v roce 1911 napsal balet Modrý bůh) s názvem Paráda, k němuž hudbu složil Erik Satie a kostýmy navrhl Pablo Picasso a které se konalo v pařížském divadle Châtelet 18. května 1917. Od tohoto okamžiku už napořád, ať se více, či méně zaplete s dadaismem, se surrealismem, nebo ať půjde vlastní cestou, bude Cocteauovým tvůrčím motorem fakt, že "poezie se neomezuje jen na tvorbu veršů", tudíž že básník není jen obyčejný veršotepec, odkázaný vydávat knihy, ale "sluha sil, jimž slouží, aniž jim rozumí". Literární historik Pierre de Boisdeffre o něm ostatně napíše, "že šel stále vpřed jako provazolezec na laně. Byl by mohl dvacetkrát opakovat svá nejlepší díla ... Ale ne, hledal dobrodružství, překvapení života."

 

OSUD JMÉNEM RADIGUET


Cocteau nebyl jen básníkem v duši, on ho ztělesňoval i v životě. Plnil ono nezvalovské, že "básnící musí často umírat, aby mohli žít a krvácet nejen rudou krví srdce, ale onou bílou krví duše, kterou prolévají a která umožňuje sledovat jejich stopu". Sledujme tedy stopu Cocteauovy bílé krve: Vstupuje do společnosti, sám o sobě vytváří obraz "dandyho", jenž se obklopuje kuriózními předměty, kouří opium, bydlí v hotelích, stýká se s podivnými individui, chodí do kabaretů a píše nesrozumitelné básně. A aby toho nebylo dost, vmete francouzské konzervativní společnosti do tváře, že krása se nemusí omezovat jen na ženské tělo. Nebyl vyslovený homosexuál - skandál vyvolal například jeho románek s jednou z příbuzných ruského cara, princeznou Nathalií Hohenfelsenovou, která později jako herečka přijala pseudonym Nathalie Paley - ale jako první francouzský umělec vůbec se k homosexualitě veřejně přihlásil.

Začátek jeho sexuální orientace lze vystopovat už v mládí, kdy se velmi blízce stýkal s několika svými vrstevníky. V Bílé knize, již anonymně vydal v roce 1928, napsal: "Tak daleko, jak sahá moje paměť, ve věku, v němž duch ještě neovlivňuje smysly, nacházím stopy toho, že mě přitahovali chlapci. Vždycky jsem miloval silné pohlaví, jemuž říkám krásné. Moje problémy mi přinesla společnost, která odsuzuje zvláštnost jako zločin a nutí nás předělávat naše sklony." Definitivním potvrzením Cocteauových "sklonů" byl jeho vztah s Raymondem Radiguetem, s nímž ho v roce 1919 seznámil Max Jacob. Radiguetovi bylo v té době šestnáct a patřil k nejtalentovanějším zjevům pařížské moderny. Cocteau na něj měl mimořádný vliv. O tři roky později napsal Radiguet útlý román Ďábel v těle, který svého autora rázem proslavil natolik, že ho kritika bude přirovnávat k Rimbaudovi. O Cocteauově vlivu na vznik tohoto pozoruhodného díla nelze ani v nejmenším pochybovat.


Cocteau byl charismatický muž, jenž silou své osobnosti oslňoval všechny příslušníky své generace. Jako kdyby i jeho homosexualita byla předem naprogramovaná součást image provokatéra, jenž neuznává žádná omezení. Ani v umění, ani v životě. Vztah Cocteaua a Radigueta však končí tragicky. Radiguet v roce 1923 umírá jako dvacetiletý na tyfus a zhroucený Cocteau musí posbírat všechny své tvůrčí síly, aby se s touto nečekanou ranou vypořádal.

KONTRAPUNKT DIVADLA


Z předchozích řádků už víme, že Cocteaua odmalička přitahovalo divadlo. Jiří Konůpek to pojmenoval přesně: "Jean Cocteau byl básník s krví dramatika a drama pro něho znamená kontrapunkt lyrismu." Divadlo pro něj představovalo prostor, v němž může "scénograficky uvádět své básně". Zajímaly ho rovněž reakce publika. Nebyl by to ovšem Cocteau, kdyby se vydával pohodlnými a vyšlapanými cestičkami. Zejména jeho první hry, které často - a v Cocteauově díle nejvíc - vycházely z odkazu antiky (Antigona, Orfeus). Pojímaly jej ovšem po svém. "To, co ti publikum vytýká, to pěstuj, to jsi ty," napsal v době, kdy diváci vypískali jeho Krále Oidipa (1925), komponovaného původně na Stravinského hudbu, v němž bylo slovo ilustrováno nikoliv běžnými postupy, ale číslicemi, jež herci na jevišti vytvářeli buď gestem, nebo pohybem. V Cocteauových inscenačních postupech se projevil i jeho výtvarný talent. Víme, že se odmalička věnoval kresbě, později, pod Picassovým vlivem, začal i malovat.

Každá nová Cocteauova hra hrozila skandálem, ať už se jednalo o Svatebčany na Eiffelce (1921), nebo o Modrý vlak (1924), jehož podtitul zněl "balet na jakoukoliv hudbu". Prostor jeviště se, aspoň v počátku, proměnil v absolutní prostor jako takový, do kterého lze dosadit úplně všechno. V této době o jeho tvůrčím úsilí vrchovatě platilo to, co on sám později napsal o Picassovi: "On taky nemaluje. Uráží. Pohlavkuje. Plivá do obličeje. Bije. Znásilňuje. Objímá. Olizuje. Hladí tvář."


Poznenáhlu se však básník přece jen vrátil k tomu, co pro něj bylo nezbytným vyjadřovacím prostředkem, ke slovu, i když i pak naplňoval to, co viděl v díle Stravinského a Picassa: být rychlejší než krása a předbíhat její formy, z nichž doba vytváří módu. To platí rovněž i o jednom z jeho nejkrásnějších divadelních textů, jenž se dočkal mimořádného úspěchu u diváků po celém světě. Jedná se o jednoaktovku, kterou Cocteau napsal v roce 1930 pro jednoho herce (o desítky let tak předběhl módu divadla jednoho herce) a již nazval symbolicky Lidský hlas.

JEAN MARAIS


V roce 1937 při zkouškách nového zpracování Krále Oidipa v pařížském Vackerově studiu opět Cocteaua dohonil Osud. Dostavil se v podobě začínajícího čtyřiadvacetiletého herce, který navštěvoval Dullinovy hodiny herectví v montmartreském divadle Atélier a jenž se přihlásil ke konkursu. Cocteauovi se musel líbit - světlé vlnité vlasy, modré oči, jemný nos a krásně vykrojená ústa. Ale nebyla to jen fyzická přitažlivost. Cocteau se svým sedmým smyslem naprosto správně vytušil, že před ním stojí "nepopsaný list" s velkým talentem. Nemýlil se.


V následujících letech vznikla ze spojení Cocteau-Marais skutečně pozoruhodná díla, bez nichž si dějiny moderního francouzského umění neumíme představit. Na vztahu Jeana Cocteaua a Jeana Maraise není nic, co by snad mělo vyvolávat naše posměšky. Bylo to spojení dvou výsostných umělců, kteří se navzájem dokázali inspirovat s takovou tvůrčí kreativitou, na niž můžeme ještě dnes hledět s obdivem. A nehledě na naše případné neporozumění či puritánství, navzájem si navíc dali dar lásky, jenž jim vydržel prakticky až do smrti, ačkoliv si oba později našli jiné milence. Svědectvím o síle této lásky jsou dopisy, jež během svého života Cocteau Maraisovi posílal nebo mu je osobně předával. Nejvíc jich napsal v době, kdy spolu bydleli v nádherném sedmipokojovém bytě na náměstí Madelaine. Psal je obvykle v noci a Marais je pak ráno nacházel na malých lístcích papíru podstrčených pode dveřmi: "Psát, psát, psát Ti cokoliv. To je moje jediné štěstí. Vzbudím se a jdu Ti napsat. A Ty přece víš, že s Tebou mluvím a že Tě k sobě tisknu. Ale nemohu si zakázat, abych Ti napsal ... Je to nádherné milovat, milovat Tě, být Tebou milován ..."

DESÁTÁ MÚZA


Pokud jsme až do této chvíle mluvili o tom, že Cocteau zůstal ve stínu svých generačních druhů (nebylo to způsobeno také "roztříštěností" jeho talentu, jak o tom mluvil André Breton?), existuje oblast, do níž, řečeno s Konůpkem, "zasáhl způsobem skutečně avantgardním". Film. Desátá múza, jak jej sám pojmenoval. Naprosto jasně pochopil, jak obrovské možnosti výtvarné a básnické mu vynález kinematografu skýtá. Jako by mu už divadlo přestalo stačit, takže prostor scény přenesl do fiktivní nekonečnosti obrazu. Zlomovým bodem Cocteauovy filmové tvorby byl devětačtyřicetiminutový snímek Krev básníkova, natočený roce 1930, v němž se prostřednictvím filmového obrazu a alegorie zamýšlí nad problematikou umělecké tvorby, což je ostatně charakteristické pro celý Cocteauův život a dílo. Metamorfóza ducha a věcí vede ke zjištění, že básník nemůže uniknout svému osudu. Jestliže Cocteau říká, že "každá báseň je erb; je nutno ho dešifrovat", pak v Krvi básníkově nabízí návod k dešifrování i vizuálně, ale nijak to ovšem divákovi neusnadňuje.


Podobně tomu je i v případě dvou dalších Cocteauových filmů, které vznikly v rozmezí následujících třiceti let: Orfeus (1950) a Orfeova závěť (1960). Mezitím ovšem "velký mág" natočil i film, který díky silnému lyrickému příběhu osloví diváky celého světa: Kráska a zvíře (1946) s Jeanem Maraisem v hlavní roli. Ta tam je zašifrovanost Orfeova. Zůstává pouze básnická symbolika, jež je tu plně dána do služeb vyprávění, byť si zachovává okouzlení filmovým obrazem. To platí ostatně i o Cocteauově scénáři, podle něhož režisér Jean Delannoy natočil film s názvem Věčný návrat (1943), v němž Jean Marais vytvořil zřejmě svou nejkrásnější - a nejsugestivnější - filmovou roli.

"BÁSNÍK JEN DĚLÁ, ŽE JE MRTEV"


Jean Cocteau zemřel 11. října 1963 (mimochodem jen o pár hodin později než Edith Piaf) v Milly-la-Foret padesát kilometrů jižně od Paříže, kde od roku 1947 trvale bydlel. Bezprostřední příčinou smrti byl plicní edém. Jean Marais byl pověřen, aby jeho smrt oznámil před televizními kamerami. Dojetím nedokázal nic říci a před novináři utekl. Když v roce 1975 vydal Příběhy mého života, symbolicky je ukončil právě Cocteauovou smrtí. Pro jejich závěr parafrázoval slova z Cocteauovy Orfeovy závěti: "Dělejte, že pláčete, přátelé, protože básník jen dělá, že je mrtev."

 

JIŘÍ ŽÁK


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější