„Když se dívám na jediný zachovalý portrét Alžběty Báthoryové, nemůžu uvěřit, že tato drobná, bledá žena se smutným pohledem byla masová vražedkyně, která se koupala v krvi,“ tvrdí režisér Juraj Jakubisko o uherské hraběnce. V počtu jejích obětí, většinou mladých dívek, se názory historiků rozcházejí: může jich být od 37 do 600.
První číslo odpovídá počtu rakví s dívčími ostatky nalezenými při archeologickém průzkumu v rodinné kryptě čachtického kostela v roce 1938. V tomto bodě se svědecké výpovědi staré 400 let shodují s realitou. Proč ale Alžběta Báthoryová nikdy nestanula před soudem, ačkoli sám král Matyáš pro ni žádal trest smrti?
Podle maďarské historičky Tunde Lengyelové, na jejíž práci postavil Jakubisko děj svého filmu, to bylo proto, že byla nevinná. Podle mnoha jiných historiků, například Jozefa Kočiše a Tomáše Bednaříka, z prostšího důvodu: vznešený rod Báthoryů by byl pošpiněn a to se nesmělo stát. A tak byli odsouzeni jen její přisluhovači. Kojnou Ilonu a chůvu Doru poté, co jim kat utrhal prsty kleštěmi, pohltily plameny hranice, hlava Jána Ujváryho, liliputána zvaného Ficko, se rozloučila s tělem jediným úderem katovy sekery.
PODIVNÝ GENETICKÝ MATERIÁL
Ve dvě hodiny ráno 21. srpna léta Páně 1614 opustila náhle duše Alžběty Báthoryové tělo. Odešla do nebe, jak nás přesvědčuje film Juraje Jakubiska, nebo do pekla? "Polštář, který mívala pod hlavou, si položila k nohám. Prý se modlila a zpívala. Ráno ji našli mrtvou," píše Stanislav Thurzo svému bratrovi Juraji Thurzovi, uherskému místodržícímu.
Ačkoli za vlády císaře Rudolfa II. Habsburka horoskopy vyloženě frčely, žádný horoskop vytvořený přímo pro Alžbětu Báthoryovou v době jejího života se nedochoval. Datum narození není známo, ví se jen, že přišla na svět roku 1560 a spojily se v ní dvě větve slavného a zároveň temnotou opředeného rodu Báthoryů, pánů v Uhrách a Sedmihradsku. Snad znal přesný údaj anonymní francouzský astrolog ze 17. století, který ve svém spisku hovoří o "postavení Měsíce pod zhoubným vlivem Marsu a ve zlověstném aspektu s Merkurem", jež vede k nebezpečnému šílenství.
Jenže zpětně sestavený horoskop se nepočítá, to by uměl každý. A navíc šance, že bude taková charakteristika sedět, máte u rodu Báthoryů 2:1. Byli to lidé schopní, inteligentní a stateční, muži se často vyznamenali jako udatní bojovníci, podstatnou součást jejich osobnosti kromě rodového zatížení epilepsií tvořila ale po generace prudkost, až patologická vášnivost a krutost k poddaným.
Alžběta přišla na svět jako druhá ze čtyř dětí Juraje Báthoryho a jeho sestřenice Anny Báthoryové. Za svou atraktivitu vděčila Anna nejen tělesným půvabům, ale i výbornému vzdělání a státnickým schopnostem. Navíc byla sestrou sedmihradského knížete a pozdějšího polského krále Štěpána III. Báthoryho. Coby horlivá protestantka vedla k víře a vzdělání i své děti.
Stran vzdělání byla úspěšná, ohledně víry a morálních hodnot ovšem těžko soudit. Nejstarší syn Štěpán je z dobových kronik znám jako pološílený sadista, což není pro úřad zemského sudího, který zastával, zrovna nejlepší doporučení. Pravděpodobně se povahou podobal svému brutálnímu strýci Zikmundovi, který byl nakonec nucen své panství opustit a v chudobě dožít v Čechách, a bratranci Gabrielovi, zvanému "sedmihradský Nero". Gabriel, Alžbětin oblíbený bratranec, udržoval milenecký poměr se svou sestrou Annou (ta zavraždila vlastní dítě) a nějakou dobu i se samotnou Alžbětou. Tetička Klára z otcovy strany, rovněž Alžbětina přítelkyně a důvěrnice, zase zavraždila dva ze svých čtyř manželů.
TCHYNINA VÝCHOVA
Do svých jedenácti let prožívala Alžběta v rodinném kruhu spokojené dětství. Necelý rok po smrti otce byla ale zasnoubena s Františkem II. Nádasdym, o pět let starším, a podle dobových mravů poslána na výchovu do Sárváru ke své budoucí tchyni Uršule. Místo okázalých hostin a volnosti přišla na řadu přísná výchova a dohled. Hodná, ale puritánská Uršula si předsevzala, že z toho bledého a mlčenlivého děvčátka vychová vzornou manželku pro svého syna.
I když Uršula dala snaše na svou dobu vynikající vzdělání, naučila ji číst a psát hned v několika jazycích, Alžběta ji nenáviděla. Jediným rozptýlením byly občasné příjezdy snoubence Františka a jeho kamarádů ze studií.
Svatba patnáctileté Alžběty a dvacetiletého Františka se konala 8. května 1575 na nádherném zámku Vranov ve Východoslovenské nížině. Oslavy pokračovaly ještě celý měsíc, nevěsta se však zdála duchem nepřítomná. Tmavohnědé vlasy a hluboké stíny očí ostře kontrastovaly s bledou pletí a bělostnými šaty posázenými stovkami perel. Chladná krása podivného děvčete budila obdiv a úzkost nejen u svatebčanů, ale i u samotného ženicha. Jestli se ten drsný, prchlivý a často brutální válečník někdy někoho bál, nebyli to Turci, maminka ani sám Bůh, ale jeho žena Alžběta.
Povahově si novomanželé zřejmě vyhovovali, a to jak na loži, tak v názorech na věci veřejné, včetně zacházení s poddanými: svobodní měšťané rozmazlení z období vlády Františkova relativně rozumného otce Tomáše Nádasdyho nelibě nesli, když je mladý pán nechal svévolně uvěznit a spráskat jako psy. Nic nepomohly ani jejich stížnosti císaři.
Měsíce po svatbě byly zkrátka plné radosti a harmonický pár se stal ozdobou všech plesů a hostin na zámcích předních uherských vládců. Mladou paní provázely obdivné poklony mužů a závistivé pohledy žen. Tehdy byla spokojená. Jenže vojenské a státnické povinnosti odváděly Františka stále častěji z domova, válka s Turky nebrala konce. Po třech letech od svatby se její muž stal hlavním kapitánem uherských vojsk a ona zůstala docela sama.
ČACHTICKÁ PANÍ
Zatímco Františkovým hlavním sídlem zůstal západouherský Sárvár, Alžběta si oblíbila slovenské Čachtice, ležící na úpatí Malých Karpat v údolí říčky Duváh. V odlehlém městečku mezi hustými lesy a skalami se cítila nejlépe. Zde, v nejtišší místnosti malého hradu, si nechala zařídit pokoj. Okna zakrývaly ve dne v noci těžké závěsy z tlustého damašku, podlahu zdobily orientální koberce. Vše doplňovala veliká zrcadla.
Alžběta neměla ráda přímé světlo, snad proto, že trpěla silnými bolestmi hlavy, při kterých mívala křeče a upadala do mdlob. Mohlo jít o záchvaty epilepsie nebo o silnou migrénu. Velmi si taky zakládala na své pověstné bledé pleti a střežila se vystavit ji slunečním paprskům. S vlasy tomu bylo přesně opačně. Ve snaze stát se zřejmě první odbarvenou blondýnou v dějinách Uher podle historika Tomáše Bednaříka "nechávala své lokny vyšisovat na slunci i nad rozpálenými poleny a máčela je ve směsi bylin". Obraz od neznámého italského či vlámského malíře (rozhodně však ne Caravaggia, s nímž prožívá románek v Jakubiskově filmu) ji zachycuje ve věku 25 let, v době největší krásy a ještě jako brunetu. Tehdy také, v roce 1585, po deseti trýznivých bezdětných letech, přišla na svět první dcera - Anna. Zároveň s ní přijely na čachtický hrad kojná Ilona Jó a chůva Dorota Szentésová.
Manžel František se vracel domů zřídka. Přesto však bylo z jejich lože počato pět potomků, z nichž dospělosti se dožili jen tři - Anna, Kateřina a Pavel. I přes svou jinak krutou povahu byla prý dobrou matkou a smrt svých dvou dětí nesla těžce.
INSPIRATIVNÍ MANŽELSTVÍ
Jak se to poprvé stalo, zůstane nejspíš záhadou. Snad tak, že měla Alžběta opět jeden ze svých záchvatů prudké bolesti hlavy a rozezlila se na služku kvůli nějakému špatně vykonanému příkazu. V afektu ji brutálně zbila, a když děvče křičelo bolestí, poznala, že jí samotné přináší utrpení druhého úlevu. Vlastně přímo rozkoš.
Sadistická stránka její povahy se začala rozvíjet do netušených rozměrů. Stále častěji nacházela u služek a švadlenek i dvorních dam drobné prohřešky, kvůli kterým bylo nutné dívku tvrdě potrestat. Ilona a Dora své paní vycházely vstříc. Když jedna z nich viděla, že jdou na paní chmury anebo další z jejích záchvatů, prohlásila, že krajka na spodničce je špatně přišitá. Paní se probrala z letargie, oči se jí rozzářily. "Obviněným dívkám Dora napřed nůžkami nastřihla kůži mezi prsty, to jako trest za jejich nešikovnost, potom je ženské vysvlékly dohana a spoutaly. Dora jim vrážela jehly pod nehty a do prsních bradavek," shodují se všívání promluvit, strčila jí paní za trest rozžhavené železo do krku, zatímco ji ženské držely. Jiné "zavřela" ústa tak, že jí do nich nabodala jednu jehlu vedle druhé. Potom byla dívka odtažena do sklepení bez oken a nikdo ji už nikdy neviděl. Pro takové případy tu byla pradlena Katarína Bzenecká, která měla za úkol "úklid na místě činu".
Manžel František se při svých občasných návštěvách trochu podivil, když například našel nahou dívku natřenou medem a připoutanou ke stromu, aby ji okousali mravenci. Ale vzhledem k tomu, že údajně ukradla nějakou sladkost v kuchyni, mu takový trest připadal adekvátní. Oceňoval u své ženy smysl pro humor ... Sám jí vyprávěl o spolehlivé metodě, jak probrat z bezvědomí vyslýchaného zajatce - olejem napuštěný papír se mu vloží mezi prsty a zapálí se. Manžel, v té době již hrdina války s Turkem nazývaný Černý Bej, byl Alžbětě nakonec velkou inspirací.
DĚVČAT BYLO VŽDYCKY DOST
Krásná a tajemná žena často cestovala z jednoho panství na druhé i se svou podivnou družinou. Kromě Ilony a Dory vstoupili do jejích služeb ještě další podivní lidé: bylinkářka a léčitelka Anna Darvolyová byla ošklivá stařena snad srbského původu. Míchala své paní léčivé lektvary na bolesti hlavy a nejspíš pomáhala uzdravovat i často nemocné Alžbětiny děti. Že by ale šlo o velkorysou lidovou léčitelku (hraje ji Deana Jakubisková), která se svou paní láskyplně uzdravovala poddané, toť čirá utopie.
Skutečným hraběnčiným rytířem byl Ján Ujváry, zvaný Ficko. Tělesně i mentálně postižený mladík (lilipután) svou paní miloval, spolehlivě plnil její rozkazy a nevynechal jedinou příležitost, kdy se mohl pomstít svému okolí za to, jak ho dříve ponižovalo. Sám se mučení neúčastnil, ale spolu s Ilonou a Dorou zřídil síť nadháněčů a kuplířů, kteří v celém kraji sháněli pro paní nové dívky. Rodiny se někdy spokojily s vysvětlením, že děvče zemřelo na infekci, a dostaly za to od paní krávu nebo nové šaty. Některé kuplířky dokonce prodaly paní své vlastní děti, ačkoli velmi dobře věděly, jaký osud je čeká.
Lidé z čachtického panství se ale po několika letech nedobrých zkušeností už zdráhali posílat své dcery do služby na hrad. V době bídy a hladu, kdy se zemí toulala spousta bezprizorných sirotků a občas se stalo, že někdo z rodiny už nepřišel na večeři, však nebyl problém sehnat dívky, po jejichž osudu už nikdo nepátral.
Po smrti manžela Františka Nádasdyho (1604) podlehla Alžběta své vášni docela. Chovala se jako typická agresívní sadistka - jak tvrdí mnoho moderních psychiatrických studií. Panství v době její správy ovšem pustla, zámek v Keresztúru, který navštěvovala velmi často, neměl ani pořádnou střechu. Atmosféra neustálého strachu zřejmě k budovatelské atmosféře nikoho zrovna nemotivovala. Oblíbenou Alžbětinou kratochvílí byly i vyjížďky na jejím milovaném hřebci Viharovi - což dokazuje, že ne každý, kdo má rád zvířátka, je dobrý člověk.
OBRAT
O tom, co se odehrávalo na panstvích v Sárváru, Keresztúru a Čachticích, kde měla Alžběta utýrat nejvíce obětí, věděli od začátku jak samotní správci, tak služebnictvo i rodina. Přesto ale nikdo nezakročil. Že by všichni celé ty roky mlčeli? Jen čachtický evangelický farář Ján Ponický obviňoval často hraběnku ve svých kázáních z neblahých skutků. Stejně tak ve Vídni. Na nelidský řev ozývající se z Alžbětina sídla ve městě si přitom stěžovali i mniši ze sousedního kláštera a házeli vzteky džbány do oken Nádasdyova paláce, aby měli alespoň chvíli klid.
Jisté je, že lidé hraběnku nenáviděli a její věrní sluhové nemohli vyjít ven bez ozbrojeného doprovodu. Stížnosti, které snad dolehly k uchu císaře Rudolfa II., ale nikdo neřešil.
Situace se změnila, když v roce 1608 na uherský trůn nastoupil jeho bratr Matyáš. Ten byl na rozdíl od Rudolfa v Uhrách populární a snažil se stabilizovat válkou zpustošené království. V roce 1609 byl zvolen do funkce uherského palatina (místodržícího a nejvyššího soudce) muž Juraj Thurzo, Matyášův oblíbenec a schopný diplomat, který dokázal uzavřít mír s Turky. Právě tehdy se začal císař zajímat o dění na panstvích Alžběty Báthoryové. Roku 1610 dostal palatin od císaře příkaz k přezkoumání celé kauzy.
Vyslal proto ještě téhož roku své notáře na hraběnčina panství a během několika měsíců měl v ruce spisy s 18 svědeckými výpověďmi lidí z Keresztúru a 44 ze Sárváru. Šlo o běžné poddané i zámecké služebnictvo, kastelána, radní, šlechtice i faráře. Výpovědi se shodovaly i v detailech ohledně vražd některých děvčat. Palatin musel jednat.
Zde se názory jednotlivých historiků na roli Juraje Thurza v celé kauze liší. Zastánci Báthoryové tvrdí, že šlo o zpolitizovaný proces, v němž chtěl Thurzo prostřednictvím závažného obvinění získat Alžbětin majetek a rozšířit tak své statky. Jako chtivého zloducha a intrikána (v podání Karla Rodena), který baží po majetku i těle krásné hraběnky, vylíčil palatina i Juraj Jakubisko. Ve skutečnosti ovšem Thurzo nezískal z majetku ani groš, připadl dcerám a synu Pavlovi. V den svého zadržení, 29. prosince 1610, nevlastnila Alžběta vůbec nic. Ani celu, ve které údajně právě mučila další oběť, ani stůl, u něhož podle další verze večeřela.
KDE JE SPRAVEDLNOST?
Alžběta byla uvězněna v komnatě čachtického hradu, ale před soudem se neocitla. Zato její čtyři přisluhovači ano. Společně s 13 přizvanými svědky vypověděli, že obětí mohlo být 37 až 80. Podle jedné svědkyně existoval seznam zhruba 600 obětí, které paní zavraždila. Tento seznam se však nikdy nenašel. A právě skutečnost, že Báthoryová nikdy nebyla souzena a skutečný počet jejích obětí není znám, vyvolává dodnes tak atraktivní dohady.
Juraj Thurzo, kdysi možná Alžbětin obdivovatel a třeba i milenec, dělal všechno pro to, aby vyšetřování zdržel. I když se objevovala stále nová svědectví ohledně vražd, palatin vyčkával. Postavit šlechtičnu před soud a useknout jí hlavu za jiný prohřešek nežli za velezradu bylo nepřípustné. Vznešené dámy umírají vlastní rukou - jedem nebo dýkou. Alžběta pravděpodobně, po necelých čtyřech letech domácího vězení, zvolila to první. Pomocnou ruku jí nejspíš podala mladší dcera Kateřina. Za tuto službu jí matka odkázala v dodatku k závěti městečko Keresztúr.
