Diego Rivera | Reflex.cz
nahoru

Diego Rivera

JAN GEBERT4. prosince 2008 • 01:00
Diego Rivera

OPUSTIL PICASSA A VYHODIL TROCKÉHO Na prahu středního věku zahodil rozjetou kariéru kubistického malíře i přátelství s Picassem. Hnala ho touha uskutečnit svoji megalomanskou uměleckou vizi, která by propojila celý kontinent. Ve Spojených státech ale narazil ...

... když ze své fresky odmítl odstranit portrét Lenina, doma na něj zase radikální komunisté chtěli spáchat atentát. I když se snažil šířit kolektivní ideály, do žádného kolektivu se nevešel.


Školák Diego Rivera se usmívá a za pařát svírá smrtku ve svátečním klobouku, za rameno ho drží osudová žena Frida Kahlová. Pozadí tvoří masa mexických hrdinů, z níž vyčnívá španělský dobyvatel Hernán Cortéz a vojáci Zapatovy revoluční armády. Životní fresku pojmenovanou Sen nedělního odpoledne v parku Alameda namaloval Rivera v době slávy, kdy byl mexickým prezidentem označován za národního génia a na jeho rodném domě visela pamětní deska.

Avšak odhalení fresky v roce 1948 vyvolalo skandál. Rivera na ni totiž umístil i nápis "Bůh neexistuje". Majitelé dílo odmítli ukazovat a zakryli ho plentou, dokud nápis Rivera neodstraní. Autor si stál za svým devět let. Až s blížící se smrtí (přišla v listopadu 1957) se uvolil nápis smazat. Poprvé a naposledy odvolal svoji cílenou provokaci vůči konzervativním ideálům. Na podobných šťouchancích totiž angažovaný malíř postavil celý svůj život.

ŠPANĚLSKÁ VESNICE

K cestě za hledáním vlastního stylu postrčil Diega Riveru (narozeného 8. prosince 1886) mexický autokrat Porfirio Díaz. Obdivoval vše evropské, a tak nejslibnější talenty posílal na zkušenou na starý kontinent. Rivera odjel studovat malbu do Španělska, země za zenitem, kam novinky západního umění pronikaly jen ojediněle.

Riverův autoportrét namalovaný v roce 1906 v Madridu ukazuje zadumaného tlouštíka s černým širákem na hlavě, v puse fajfk u, před sebou láhev piva. Zobrazuje Riveru rozervaného a bohémského, takového, jakým v době pobytu ve Španělsku nebyl, ale přál si být. Učil se v malířské dílně rutinním krajinomalbám a zátiším a vedl jednotvárný život. "Moje raná díla měla jistou vnitřní kvalitu, ale ve Španělsku ji postupně zaškrtil tamní plebejský způsob malby. Svoje nejhloupější a nejbanálnější obrazy jsem vytvořil právě tam," řekl v jednom rozhovoru. Přesto cesta měla smysl. Skvěle vybavená galerie Prado v hlavním městě s originály El Greka nebo Goyi byla rozhodně působivější než vybledlé reprodukce, které znal Rivera z Mexika. "Snažil jsem se napodobit jednotlivé obrazy, abych zcela pochopil styl těchto mistrů. Byl jsem tak dobrý, že tři má díla dnes visí v jedné známé kolekci Goyových obrazů ve Spojených státech," prohlásil.



Po dvou madridských letech už měl Rivera nakročeno ke komerční kariéře špičkového zakázkového malíře, jež by mu zajistila spokojené žití kdekoli v Evropě nebo v Mexiku. Od té ho ale odchýlila známost se ženou o sedm let starší, kterou Rivera potkal na výletě v Belgii. Jmenovala se Angelina Belovová, pocházela z Ruska a žila v Paříži. Riveru blonďatá žena okouzlila a odjel za ní do epicentra tehdejšího uměleckého světa, sám dosud téměř netknutý moderním uměním. Ve stejnou dobu se přitom v pařížském Podzimním salónu (Salon d´Automne) připravovala retrospektiva nedávno zesnulého Cézanna a nastupující lídr pařížské avantgardy Pablo Picasso ve svém studiu dokončoval obraz s názvem Bordel - později přejmenovaný na Avignonské ženy, označovaný za první kubistické dílo.

KUBISTICKÁ PAVUČINA

Na pařížském Montparnassu, kde se mexicko-ruský párek usadil, zapůsobil Rivera dříve svým zjevem než tvorbou. "Ten Mexičan měl hodně zvláštní chůzi, asi kvůli plochým nohám. Nosil široký klobouk a odpichoval se od obrovské mexické procházkové hole, s níž se uměl výborně ohánět po dorážejících dětech," napsala v memoárech Picassova oblíbená modelka a příležitostná milenka Marevna. Italského malíře a sochaře Amedea Modiglianiho zase natolik upoutala jeho masitá exotická tvář, že si namaloval několik jeho portrétů. Do umělecké elity ale Rivera pronikl až krátce před první světovou válkou, když začal koketovat s kubismem, jenž se rychle dostal do módy a nejlepší obrazy vytvořené v tomto stylu se tehdy prodávaly za víc peněz než díla od Gauguina nebo Gogha.



"Picasso mě posílá, abych ti řekl, že jestli nepřijdeš ty za ním, tak přijde on za tebou," zaklepal u Rivery jednoho rána chilský kamarád. Pozvání k Mistrovi nebylo jen vstupenkou mezi uměleckou smetánku, ale i projevem důvěry. Na Montparnassu si totiž malíři svoje nápady dost kradli, a tak si každý hlídal, kdo skutečně za pozvání stojí. "Pablovo studio bylo plné úžasných pláten. Pohromadě působila mnohem silněji než vystavená jednotlivě. Byla jak živoucí součásti propojeného světa, který sám stvořil," napsal v pamětech. Výřeční malíři spojení hispánskou tradicí si padli do oka a Rivera se na léta stal jedním z Picassových nejbližších přátel.

Spisovatel Jean Cocteau v pamětech píše, že umělci na Montparnassu byli tehdy rozděleni do několika partiček: "V té naší byl Picasso, Modigliani, Rivera, Kissling a já. Zatímco Pařížané tehdy žili v obavách z války, v onom zapadlém koutě světa probíhala revoluce moderního umění. Bez zájmu novinářů a fotografů. Vše se odehrávalo jen mezi námi: divoké hádky, sžíravé nenávisti i milostné románky."

Kubismus i Picassova parta ale Riveru po několika letech přestaly bavit. Experimentování s perspektivou sice osvobodilo Riveru od akademického malování a pomohlo mu hledat nové postupy, koncem první světové války mu ale nový směr začal připadat příliš omezený, ztuhlý a postavený na technice. "Picasso a Braque navíc úplně ovládli celé hnutí, takže tam pro mě už nebylo místo," řekl. Stál tedy opět na rozcestí a hledal nový klíč ke své tvorbě. Začal číst Marxe a odjel do Itálie studovat renesanční fresky. Z obou přísad pak začal vařit svérázný styl. Jeho tehdejší kamarád Elie Faure si do deníku zapsal: "Vrátil se z Itálie s fůrou kreseb a nápadů. Říká, že brzo odjede zpátky do Mexika, ale nevěřím mu ani slovo."



ZNOVUZROZENÝ

Jenže po patnácti letech se Rivera rázně a bez sentimentu od Evro py odsekl. Vrátil se do vlasti a v Paříži zanechal manželku Angelinu i Picassovu modelku Marevnu, která s ním čekala dítě. Psal se rok 1921, skončila desetiletá občanská válka a nový mexický režim potřeboval mladé angažované umělce. "Jsem znovuzrozen," napsal o přerodu v životopise. Bylo mu třicet pět let.

Tajemník mexické vlády José Vasconcelos právě zahajoval ambiciózní vzdělávací program, jehož cílem byla propagace nové národní ideologie, jež by sjednotila zemi. A Rivera byl najat společně s malíři José Clementem Orozkem, Davidem Álfarem Siqueirosem a Xavierem Guerrerem, aby vyzdobil veřejné budovy po celé zemi symbolickými výjevy z národní minulosti, momentkami ze života zemědělců a předkolumbovských Indiánů. Skupina se později stala jádrem uměleckého hnutí nástěnných malířů, muralistas. Zakázkám ale nejdřív předcházela cesta na jih Mexika, kde se mladá umělecká naděje měla inspirovat krásami země. Což alespoň v Riverově případě zafungovalo: "Barvy vypadaly výraznější než v Evropě: byly jasnější, sytější a čistší. Najednou jsem všude kolem sebe viděl ještě nenamalované obrazy: na shromážděních, na trzích, na slavnostech, na polích. Byl jsem přesvědčen, že i kdybych žil dalších sto životů, tak bych nedokázal zachytit ani zlomek vší té krásy," vzpomínal později.

Svou první freskou s názvem Stvoření načal sérii rozmáchlých nástěnných maleb, murales, s jasným politickým podtextem. Rolník, Indián i dělník byli v duchu státní levicové ideologie zobrazeni jako páteř národa, ztělesnění mexického proletariátu. "Ukázal jsem na něm rasovou historii Mexika, kde jednotlivé postavy představují typy, které utvořily mexický národ," vysvětlil Rivera. Podobnou šablonu později uplatnil na všech nejslavnějších nástěnných malbách. Vláda byla s jeho prací spokojena a svěřila mu k malbám chodby Národního paláce uprostřed hlavního města, což byl jeden z nejprestižnějších prostorů v zemi.

Postupně se Rivera stále silněji politicky radikalizoval, vstoupil do Mexické komunistické strany a svoje murales začal obohacovat o portréty socialistických ikon, jako Mao Ce-tung nebo Lev Trockij. Kominterna mu ale přinesla rozčarování při oslavách desátého výročí Říjnové revoluce v Moskvě, kam byl pozván. V životopise píše, že cestou vlakem z Berlína si kreslil "překrásné československé dělnice" a doufal, že ho Stalin nechá vyzdobit nějakou významnou moskevskou budovu. V komunistickém impériu ale nebylo místo pro individuální umění, a tak od Stalina vysněnou zakázku nedostal. Definitivní deziluzi mu přineslo vyloučení ze strany v roce 1929 poté, co byl označen za trockistu. S komunistickou stranou už ho pojila pouze mladičká začínající malířka Frida Kahlová, s níž se v roce 1929 oženil a utvořil s ní nadčasové umělecké duo.



LENIN, TROCKIJ , ROCKEFELLER

Přestože byl v jádru Diego Rivera stále přesvědčeným komunistou, magneticky ho přitahovaly Spojené státy. Jednak si zde vydělal podstatně víc peněz než doma, protože tu byl placen podle neměnné odborové šablony. Podstatnější roli ovšem hrálo Riverovo přesvědčení, že jeho umění je natolik silné, aby oslovilo celý kontinent. A Spojené státy byly na rozdíl od převážně zemědělského Mexika skutečnou průmyslovou velmocí, tedy ideálním místem pro angažované nástěnné malířství. "Slyšel jsem symfonii vycházející z továren, kde se vyráběly stroje, jež mají sloužit lidem. Byla to nová hudba. A čekala na génia, který ji bude schopen zahrát," popsal svoje umělecké poslání.

Když dostal nabídku na vymalování technického muzea v Detroitu od Henryho Forda, největšího výrobce automobilů v zemi, narostlo Riverovi sebevědomí a ztratil umělecké zábrany. Na další zakázce v newyorském Rockefellerově centru měl namalovat muže na křižovatce, kterak přemýšlí, jakou cestou se má vydat. Tak znělo zadání. Rivera se ale odchýlil od původních náčrtků a na nástěnné malbě v centru New Yorku začal malovat rasistické kapitalisty na jedné straně zdi a optimistické dělníky ozářené pleší známého sovětského revolucionáře na straně druhé. Tehdejší Riverův spolupracovník Ben Shahn v rozhlase popsal reakci pana Rockefellera, když fresku poprvé spatřil: "To je Trockij? zeptal se. Ne, to je Lenin, říkám mu. No a pak se začaly dít věci." Rivera odmítl portrét odstranit a navrhoval, že obraz ideologicky vyváží a klidně ještě přimaluje třeba Abrahama Lincolna. Na což pochopitelně americký magnát nepřistoupil. "Jednou ráno pak přišli pod lešení nějací chlápci a řekli: Pane Rivero, musíme vás požádat, abyste přestal pracovat. Když řekl, že nepřestane, tak naše lešení odtáhli ... No a Diego samozřejmě dost vyváděl," popsal závěr aféry Shahn.

Freska byla po čase stržena a velké zakázky se mu Američané již báli svěřit. Riverův sen stát se uznávaným umělcem obou Amerik šel do kytek. A uražený Mexičan se opět musel vrátit na rodnou hroudu.



TŘIKRÁT SMRT

Od poloviny třicátých let měl Rivera v Mexiku neotřesitelný status národní hvězdy. Vzhlíželi k němu umělci i politici, na pohovce v jeho studiu se střídaly vlivné evropské a americké kurátorky i slavné mexické herečky Doloros del Río nebo María Félixová. Do Modrého domu (Casa Azul) na předměstí Mexika, kde žil s Fridou, se na dýchánky scházeli přední mexičtí intelektuálové a zavítal i Lev Trockij. Když stranou zavržený revolucionář byl vypovězen ze Sovětského svazu, Rivera přesvědčil mexického prezidenta, aby mu poskytl politický azyl, a nabídl se, že se o Trockého postará. Ukrajinského Žida a jeho manželku skutečně ubytoval, zřejmě netušil, jakému nebezpečí se tím vystavuje. Po Trockém šlo sovětské komando s cílem zabít ho.

Charismatický host s kozí bradkou se chtěl zavděčit a opakoval, že Rivera by "zcela jistě uměl namalovat Říjnovou revoluci ze všech nejlépe". Líbily se mu nejen Riverovy obrazy, ale i jeho žena - malířka Frida Kahlová. Začal si s ní románek a Frida mu věnovala jeden ze svých nejsvůdnějších autoportrétů, s růžemi na klíně. Skandál se provalil a cholerický Diego na oplátku daroval Trockému na Den mrtvých cukrovou lebku s nápisem "Stalin". A vyhodil ho z domu. Sovětská tajná služba bývalého revolucionáře zlikvidovala v srpnu 1940.

Na svoji vlastní smrt se Rivera připravoval od čtyřicátých let. Za městem na kopci Mictlan počal stavět vlastní hrobku podobnou velikostí i výzdobou aztécké svatyni. Do příšeří hrobky postupně přemístil šedesát tisíc domorodých sošek. Celoživotní fascinace prolínáním výtvarného umění a architektury zde dostala volný průchod. Hrobka se stala uměleckou výslednicí osudu monstrózního individua, které se postupně nadchlo pro kubismus, komunismus a následně panamerikanismus a ke konci života se stalo národní kulturní ikonou. A tomu odpovídal i jeho přístup ke smrti.

Po smrti Fridy umístil její popel doprostřed hrobky. V závěti pak uvedl výslovné přání, aby jeho popel byl smíchán s jejím a ponechán ve svatyni. Plán mu ale nevyšel. Zemřel 25. listopadu 1957 a spočinul na hřbitově elity mexického národa. Mezi obdivovanými hrdiny i karikaturami, s nimiž stojí v zástupu na fresce Nedělní sen v parku Alameda. V davu, z něhož se snažil vykročit.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější