Řidič vozu smrti | Reflex.cz
nahoru

Řidič vozu smrti

STANISLAV MOTL25. června 2009 • 11:00

Vzpomínky Čecha Lojky, který v Sarajevu přivezl následníka trůnu na smrt

Té válce se říkalo válka zákopová. Trvala čtyři roky (1914-1918), bojovalo v ní více než 60 miliónů vojáků a téměř 10 miliónů z nich padlo. Koho by ale napadlo, že jí možná mohl, když ne odvrátit, tak alespoň oddálit, jeden neznámý Čech. Jmenoval se LEOPOLD LOJKA.


"Dne 27. června dostal jsem rozkaz, abych byl s vozem k dispozici v neděli dne 28. června v 9 hodin dopoledne v Sarajevu ..."

Tak začíná zpráva Leopolda Lojky, jejíž český překlad před časem objevil v pozůstalosti svého otce jistý nejmenovaný občan z Velkého Meziříčí.

Autor textu pak podrobně popisuje událost z 28. června 1914, kdy došlo k atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofi i, rozenou Chotkovou.

Leopold Lojka byl takzvaně "u toho". V osudných chvílích totiž řídil vůz, ve kterém následník trůnu a jeho žena seděli ...

OD KONÍ K AUTOMOBILU

Co o Leopoldu Lojkovi vlastně víme? Narodil se 17. září 1886 v Telči. Jeho otec Václav pracoval jako kočí, matka Marie byla v domácnosti. Kočím se posléze stal i Leopold. Koním prý rozuměl jako málokdo. Nebylo tedy divu, že když narukoval, čekala ho služba právě - u koní.
V roce 1909 se dragoun Leopold Lojka účastní císařských vojenských manévrů ve Velkém Meziříčí. Na pozvání zdejšího majitele panství Františka hraběte Harracha sem přijíždí i následník trůnu František Ferdinand d'Este. Rovněž i samotný císař František Josef I. a také německý císař Vilém.
V jedné chvíli však dojde k dramatické události. Ve vojenském ležení se splaší několik koní. Rozdivočelá zvířata uhánějí tryskem přímo do města. Je pozdní odpoledne, doba, kdy ulice jsou plné lidí. Mezi vojáky se najde několik nejodvážnějších, kteří se pokusí splašené koně zastavit. Nikomu z nich se to však nepodaří. Až teprve dvaadvacetiletému Leopoldu Lojkovi. Chladnokrevně vběhne koním do cesty a jednoho z nich se mu podaří uchopit za ohlávku. Kůň zůstane stát. A po něm i ostatní. Mladík však sotva stojí na nohou. Z obličeje mu stéká krev. Musí být převezen na ošetřovnu ...
Celý tenhle výjev sleduje také František hrabě Harrach. Lojkova obětavost a odvaha mu imponují natolik, že vojáka navštíví v nemocnici a nabídne mu, aby vstoupil do jeho služeb. Lojka ho zaujal. Je inteligentní, bystrý. Posílá ho pak do Vídně. Aby se někdejší kočí naučil řídit osobní automobil.

HRABĚ S TOULAVÝMI BOTAMI

"Můj dědeček byl opravdu pozoruhodný a velmi citlivý člověk," vzpomíná na hraběte Františka Harracha jeho vnuk Jan Nepomuk Podstatzský- Lichtenstein, dnešní majitel zámku ve Velkém Meziříčí. "Znal svět, procestoval spoustu zemí, včetně Indie, Sýrie, Egypta či severní Afriky. Byl odborníkem zejména na tehdejší Habeš ... Hodně psal - poezii, divadelní hry, cestopisy. Spoustu textů psal výhradně česky ..."
Dodejme, že kromě češtiny a němčiny ovládal hrabě Harrach (narodil se v roce 1870) rovněž francouzštinu, angličtinu, italštinu. Mluvil také polsky, srbochorvatsky, turecky, ovládal i některá nářečí arabských a afrických kmenů. Vystudovaný právník, úspěšný podnikatel v oblasti lesního hospodářství a rybářství ... Ve Velkém Meziříčí založil rybářsko-hydrologickou stanici, ojedinělou tehdy v celé Evropě.
Jak vzpomínají pamětníci, na svém panství hovořil hrabě Harrach zásadně česky. Zajímal se o osudy i těch zdánlivě nejobyčejnějších lidí, měl silně vyvinuté sociální cítění. Možná to bylo dáno i tím, že jako student oslepl a dlouhou dobu nevěděl, zda bude někdy vůbec vidět. Práva dostudoval doslova silou vůle - jeho přátelé mu předčítali učební texty, které se učil nazpaměť ...



Není tedy divu, že když se později stal poslancem Moravského zemského sněmu, věnoval se především sociální tematice ...
Byl však také velkým znalcem antické literatury, mecenášem umělců (přátelil se s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem) a nadšeným sběratelem uměleckých děl, která dnes můžeme obdivovat ve velkomeziříčském zámku. Zachraňoval například staré české tisky.

SARAJEVSKÁ NEDĚLE

Dne 19. června 1914 opouští následník trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este, své sídlo na Konopišti a odjíždí přes několik zastávek do Bosny, kde se má účastnit vojenských manévrů. Od roku 1908, kdy Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, je tato země neustálým zdrojem napětí. Ještě před odjezdem dostal následník trůnu několik anonymních výhrůžek, že by mohl přijít o život. Nebral na ně zřetel - měl to ostatně povaze. Byl velmi sebevědomý, tvrdý, leckomu připadal i zpupný.
Do Sarajeva přijíždí společně se svou ženou Žofi í v neděli, 28. června 1914. Svítí slunce, je jasná modrá obloha.
Následníka trůnu provází bosenský zemský vojenský velitel, polní zbrojmistr Oskar Potiorek a také, coby arcivévodův pobočník, František hrabě Harrach. Ten přijel i se svým osobním šoférem Leopoldem Lojkou.
Je deset hodin dopoledne. Následnický pár projíždí Sarajevem v automobilu (patří Františku Harrachovi) řízeném Leopoldem Lojkou. Je to vypolštářovaný kabriolet značky Graf und Stift poznávací značky A III 318. Vůz má dřevěnou karoserii, která je pobitá plechem.
František Ferdinand a Žofi e sedí na zadních sedadlech. Vlevo od řidiče Lojky má místo František Harrach. Na sklápěcí sedadlo usedl Oskar Potiorek.
Chybí jakákoli vojenská ochranka. Generál Potiorek ji odmítl s tím, že vojáci, kteří se těsně předtím účastnili manévrů, mají "příliš špinavé uniformy" ...
Leopold Lojka jede dvacetikilometrovou rychlostí. Ani on, ani nikdo z cestujících nemá tušení o tom, že na ně číhají atentátníci.

PRINCIP A TI DRUZÍ

Organizátorem spiknutí je šéf výzvědné služby v srbské armádě Dragutin Dimitrijevič. Ten je zároveň hlavou organizace Černá ruka, jejíž členové se už v roce 1911 neúspěšně pokusili zlikvidovat císaře Františka Josefa I.
Úkol zabít rakousko-uherského následníka trůnu dostalo sedm mladých lidí. Jsou mezi nimi Srbové Nedeljka Čabrinovič, Trifko Grabez a potom člen organizace Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení jižních Slovanů a nezávislost na Rakousku-Uhersku, Gavrilo Princip - devatenáctiletý student pocházející z vesnice Obljaj v dnešní Bosně a Hercegovině. Jen tak na okraj, když nedávno pardubický filmový dokumentarista Miloš Pilař (natočil film o sarajevském atentátu) a badatel Stanislav Buchar tuto obec navštívili a našli i poslední Principovy příbuzné, dozvěděli se, že rodina Gavrilo Principa patřila k nejchudším v už tak chudé vesnici. Gavrilo měl ještě osm sourozenců, z nichž šest zemřelo na následky hladu a strádání. Rodina žila v chatrči, která měla pouze hliněnou podlahu a jídlo se tu vařilo na otevřeném ohništi ... Gavrilo byl výborný student, jehož oslovovala zejména historie a který hořel touhou něco velkého vykonat, čímž by, jak se domníval, mohl povznést svůj nešťastný národ ...
Atentátníci jsou vyzbrojeni pistolemi, výbušninami a tabletkami s kyanidem. Každý z nich předem souhlasil s tím, že po své akci zahyne vlastní rukou - aby zabránil případnému odhalení dalších členů spiknutí.
Mladíci si nacházejí jednotlivá stanoviště podél nábřeží řeky Miljacky v místech, kudy má jet následník trůnu. A čekají na svou chvíli ...
Lojkův vůz jede kolem Rakousko-uherské banky. Tady čeká první atentátník. Ztratí však nervy a nechává vůz projet.
Auto pokračuje dál.
Je čtvrt na jedenáct, když si Leopold Lojka všimne něčeho neobvyklého. Později o tom podá svědectví ...



VZPOMÍNKA ŠOFÉROVA

"... zpozoroval jsem na pravé straně chodníku (u jednoho sloupu elektrického vedení) dva mladé hochy ... Chování obou zdálo se mi velmi podezřelé a v témže okamžiku vzal první z kapsy jakýsi předmět ve velikosti 10 krát 10 centimetrů a zaměřil bombu na vůz, v němž seděl následnický pár. Ihned se obrátím a vidím obláček dýmu a zároveň vidím, jak arcivévoda bombu, která se dotkla krku Jeho Výsosti a dopadla na střechu vozu, shodil dolů. Měl jsem tolik duchapřítomnosti, že jsem rychle odjel odtud, když po několika vteřinách následoval strašný výbuch."
Jak se později ukázalo, atentátníkem byl Nedeljka Čabrinovič. Díky Lojkově duchapřítomnosti vyvázli pasažéři jeho vozu nezraněni. Odnesli to ale cestující z automobilu, který Lojku následoval. Dva z nich byli zraněni. A s nimi dalších šestnáct přihlížejících lidí.
Čabrinovič stihl spolknout kyanidovou pilulku a pak skočil do řeky. Byl ale dopaden. Pilulka s jedem vůbec nepůsobila ...
František Ferdinand d'Este neztratil hlavu. Nejprve obhlédl situaci a pak nechal Lojku pokračovat v jízdě. Za pár okamžiků dorazil vůz k radnici. Tam už následníka trůnu a jeho ženu očekávali členové obecní rady se starostou. Ten se, ještě celý vyděšený, pokusil arcivévodu přivítat oslavnou řečí. Ten ho však s kamennou tváří přerušil: "Když člověk přijede do Sarajeva na návštěvu, je přivítán bombami. To je tedy skandál! A nyní můžete, pane starosto, pokračovat ..."

ODVAHA, NEBO NEROZUM?

Pro nás dnes může být, s odstupem doby skoro až nepochopitelné, že František Ferdinand místo toho, aby okamžitě opustil nebezpečné Sarajevo, v městě setrval. A co víc - rozhodl se, že bude pokračovat v plánovaném programu, tedy v cestě městem. Snad si byl jistý, že po neúspěšném atentátu teroristé zmizí, snad chtěl demonstrovat svou odvahu, kdo ví ...
Leopold Lojka vzpomínal, že arcivévodova žena svého muže vysloveně prosila, aby Sarajevo přece jen opustili. Doslova měla říci: "Franci, už nepojedeme dál. Vrátíme se do Konaku (vládní budova) a pojedeme hned domů ..."
Následník trůnu pak své ženě odpověděl: "Sofie, jeď domů sama. Já strach nemám." Jak Lojka později napsal, jeho rozechvělá a neobvykle bledá manželka reagovala slovy: "Franci, já tě samotného nenechám. Pojedu s tebou."
Potom nastoupili do auta. František Harrach si ale už vedle svého řidiče nesedl. Stoupl si na levé stupátko. Byl odhodlán, v případě dalšího útoku, chránit arcivévodu vlastním tělem.
První vyjelo auto, ve kterém seděl starosta a členové městské rady. Následoval kabriolet řízený Leopoldem Lojkou, v němž, jak už víme, seděl také následnický pár.
Ve chvíli, kdy první auto zahnulo z nábřeží doprava, na třídu Františka Josefa, a Leopold Lojka se chystal odbočit za ním, vyzval ho náhle generál Oskar Potiorek, aby zastavil, couvl a jel jiným směrem. Jak se později ukázalo, arcivévoda chtěl zajet do nemocnice, aby navštívil zraněné z předchozího atentátu ... Bylo to osudové rozhodnutí. Lojka později vzpomínal, že měl zlé tušení a cosi ho nutkalo, aby generálova rozkazu neuposlechl. Nakonec to ale, byl přece voják, udělal ...

VZPOMÍNKA ŠOFÉROVA

"Zastavil jsem auto, přehodil řízení na zpětný chod a chtěl jet zpátky. Náhle vyskočil ze špalíru, který tvořilo sarajevské obyvatelstvo, jakýsi mladý hoch, opřel se o záložní pneumatiku stojícího auta a vystřelil dvě rány.
Vše bylo dílem jediného okamžiku, čemu jsem bohužel nemohl zabránit. První rána zasáhla arcivévodu do krku, druhá střela šla skrze stěnu auta a vnikla Její Výsosti do břicha. Její Výsost ještě řekla: ,Franci, pečuj o naše děti.' Potom upadla do bezvědomí a klesla. Jeho císařská Výsost vyndala ještě kapesník, držela ho na ústech, z nichž vycházela v kapkách krev, utřela se ještě a pak se zhroutila do bezvědomí." Osud, jak známo, dokáže vymýšlet až neuvěřitelné situace. K tomuto útoku totiž nemuselo vůbec dojít. Gavrilo Princip považoval po předchozím výbuchu celou akci za ztracenou. Zašel tedy do kavárny, aby si dal sendvič. A najednou - ke svému velkému úžasu - viděl, jak kolem kavárny, tedy neplánovanou trasou, jede otevřený vůz s Františkem Ferdinandem. Student odhodil nedojedený sendvič a vyběhl ven. Všiml si Františka Harracha, který stál na levém stupátku. Rychle tedy auto oběhl - na nechráněnou stranu. A potom, zcela bez rozmyslu, dvakrát vystřelil. Jeho poloautomatická pistole Browning M 1910 s kalibrem 7,65x17 mm neselhala. Obě kulky našly cíl ...



Nastal nepředstavitelný zmatek. Lojka ujížděl, jak nejrychleji uměl, mezi špalíry lidí k vládní budově Konak. František Harrach, který stále stál na stupátku, držel arcivévodovu hlavu a pokoušel se ho (arcivévoda byl stále při vědomí) uklidňovat. Jak František Harrach později vzpomínal, František Ferdinand několikrát za sebou řekl: "To nic není ... To nic není."
Lojka dorazil do Konaku, uchopil již mrtvou, což ovšem netušil, Žofi i Chotkovou do náruče a běžel s ní do budovy. Jak si později postěžoval: "Předpokoj byl uzavřen a já jsem musel s těžkým břemenem čekat, až sluhové z druhého poschodí přijdou a odemknou."
Další lidé včetně Františka Harracha donesli do pokoje i Františka Ferdinanda. Vzápětí pak přivolaný lékař konstatoval u obou zraněných smrt. Bylo 10 hodin 45 minut.
"Všichni přítomni byli co nejhlouběji otřeseni a žádné oko nezůstalo suché: odehrály se zde srdcervoucí scény, které nezapomenu, pokud budu živ," napsal ještě Leopold Lojka. A své unikátní svědectví zakončil slovy: Lojka Leopold, vrchní šofér vozu smrti (A III 118).

ZAŽIVA POHŘBENÝ ...

Co následovalo dále, víme. Události v Sarajevu se staly záminkou pro rozpoutání první světové války. Měsíc po atentátu vyhlašuje Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Následný světový konflikt zasáhne posléze nejenom Evropu, ale také Afriku a Asii. Války se zúčastní dvanáct států (počítány jsou i československé legie), vyžádá si téměř deset miliónů mrtvých, přes dvacet miliónů zraněných a přes sedm miliónů pohřešovaných. Válka zcela změní příští tvář Evropy. Kdyby Leopold Lojka neuposlechl rozkazu ... Kdyby František Harrach stál v rozhodující chvíli na opačné straně auta ... Kdyby ... To věčné kdyby ...
Válka by ale s největší pravděpodobností tak jako tak vypukla. I když za jiných okolností a pod jinou záminkou. Vzhledem k tehdejší situaci v Evropě byla - bohužel - neodvratná.
A osud atentátníků? Gavrilo Princip, kterému v době procesu není ještě dvacet let a nemůže být tedy popraven, dostává maximální možný trest - dvacet let vězení. Společně se svými dalšími druhy si pak trest odpykává v Malé pevnosti Terezín. Je doslova zaživa pohřbený. Po celou dobu je zavřený v temné a vlhké cele. Půlhodinové vycházky musí absolvovat pouze s pouty na nohou. Čas od času je nucen prožít několik dní v absolutní tmě. Němečtí dozorci mu neustále spílají, že rozpoutal válku. Onemocní kostní tuberkulózou. Pokusí se o sebevraždu - to když si omotá kolem krku ručník a záměrně spadne z postele. Je ale zachráněn. Pak mu je amputována ruka. Tuberkulóza však postupuje dále. Dne 28. dubna 1918, pár měsíců před rozpadem Rakousko-Uherska, Gavrilo Princip umírá. Je mu necelých čtyřiadvacet let.
Podle pozdějšího svědectví ošetřujícího lékaře, doktora Palečka, pronesl Gavrilo Princip těsně před smrtí větu: "Dulce est pro patria mori." (Sladké je zemřít pro vlast.)

CELOŽIVOTNÍ TRAUMA

Mezitím František hrabě Harrach, stejně jako jeho šofér Leopold Lojka, slouží u automobilového sboru rakousko-uherské armády. V Srbsku, Itálii, ale také v Makedonii, Turecku, Rumunsku.
Rok 1918. Osmadvacátý říjen. Rodí se Československá republika. František Harrach přijímá československé občanství (ke svému češství se bude hrdě hlásit i v době ohrožení republiky německým nacismem). Plně se zapojí do společenského života. Působí v nejrůznějších československých spolcích, rozšiřuje své podnikatelské aktivity. Je čestným členem Československé myslivecké jednoty a také prvním předsedou Československého červeného kříže v okrese Velké Meziříčí. Píše také nové knihy. Cestopisy, dramata. Věnuje se poezii ... V Moravském zemském archivu v Brně můžeme najít mimo jiné i Dějiny rodu Harrachů, na kterých pracoval více než deset let.
A Leopold Lojka? Ten se ožení a se svou ženou se stěhuje do Znojma, kde si pronajme hospodu. Ta mu však nevynáší. Občas, když se trochu více napije, začne Lojka svým hostům vyprávět o tom, jak zavinil první světovou válku. Nezasvěcení si ťukají na čelo ...
Pak se rozvede a odchází do Brna, kde žije v naprostém osamění. Zemře v roce 1926, v devětatřiceti letech. Jak zjistil badatel Stanislav Buchar, byl Lojka pochován na ústředním brněnském hřibově, v hrobě číslo 723, který už dávno neexistuje.
Až do konce svých dnů bude Leopold Lojka přesvědčen o tom, že kdyby tehdy v Sarajevu neuposlechl rozkazu generála Oskara Potiorka, nešlápl na brzdu a jel dál, světovou válku a s ní i milióny mrtvých mohl odvrátit. Hrabě Harrach byl prý na tom obdobně.


"Pokud si vzpomínám na vyprávění maminky, mého dědečka nepřestalo nikdy mrzet, že v inkriminovaném okamžiku stál zrovna na opačné straně a nemohl atentátu zabránit," vypráví Jan Nepomuk Podstatzský-Lichtenstein. "Pronásledovalo ho to až do konce života. Bylo to vlastně jeho trauma."
František Harrach přežil svého šoféra Leopolda Lojku o jedenáct let. Zemřel v roce 1937 ve Velkém Meziříčí. Na poslední cestě ho doprovázely stovky lidí.
Ve velkomeziříčském zámku je dodnes k vidění - zalitý olovem mezi dvě broušené skleněné desky - zakrvácený kousek látky. Je to kapesník, kterým před 95 lety František Harrach setřel krev z úst umírajícího Františka Ferdinanda d'Este ...

STANISLAV MOTL

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější