Gilad Šalit | Reflex.cz
reklama
nahoru

Gilad Šalit

Magdalena Sodomková27. října 2011 • 00:15
Gilad Šalit
Gilad Šalit
• foto: 
Isifa / EPA / Ariel Hermoni

Minulé úterý, časně ráno, izraelské ministerstvo obrany potvrdilo: „Žije. Gilad Šalit žije.“ Krátce poté se izraelský voják, vězněný radikály v Gaze, vrátil domů. Po 1941 dnech v zajetí.

reklama

 

 

VÝMĚN MEZI IZRAELEM A PALESTINCI už proběhlo několik a dopadaly všelijak. Vzpomeňme třeba na případ Ehuda Goldwassera a Eldada Regeva. Izraelské vojáky roku 2006 odvlekl ze severu Izraele na libanonské území Hizballáh. Výměnou za zajatce o dva roky později dosáhl propuštění pěti vězňů včetně Samira Kuntara, jenž zavraždil otce izraelské rodiny i s jeho čtyřletou dcerou (další dvouleté dítě udusila matka, když se mu v úkrytu snažila zacpat pusu). Hizballáh kromě svobody pro pět svých lidí získal také ostatky sto devadesáti devíti padlých. Jenže příbuzní vojáků Goldwassera a Regeva během výměny zjistili, že jejich blízcí se do Izraele nevracejí živí. Že jim je Hizballáh posílá v rakvích.

 

Byly i doby, kdy Izraelci vydírání únosců netolerovali. Roku 1994 se izraelské komando pokusilo osvobodit Nachšona Wachsmana. Voják si na křižovatce stopl auto, ze kterého se linula chasidská hudba a jehož posádka měla na hlavách kipy. Z milosrdných souvěrců se vyklubali členové Hamásu, kteří Wachsmana drželi šest dní. Než však izraelské elitní komando při záchranné akci zdolalo ocelové dveře, palestinští radikálové devatenáctiletého kluka zavraždili.

 

Po těchto zkušenostech Izraelci očekávali návrat dalšího ztraceného syna – Gilada Šalita – v napětí. Přistoupili na vůbec nejvelkorysejší propuštění teroristů ve své historii. Gilad vyrostl ve vesnici Micpe Hila. Když mu bylo devatenáct, sloužil zrovna na vojně. Jako skoro všichni v jeho věku, včetně dívek. Sloužil poblíž checkpointu Kerem Šalom, nedaleko od pásma Gazy. Osudný den, 25. června 2006, se palestinští radikálové tunelem vyhloubeným z Gazy dostali až k izraelské hlídce. Ten den měl Gilad Šalit štěstí v neštěstí. Dva jeho kolegové útok nepřežili, zatímco on byl pouze zraněn. ÚNOS Izraelci na jeho únos reagovali nálety a konflikt vyústil v blokádu pásma Gazy. Tu se později opakovaně (ale marně) snažily prolomit flotily tureckých a evropských aktivistů.

 

Rodiče zmizelého vojáka, Noam a Aviva, denně slýchali mezinárodní kritiku Izraele, že „z Gazy učinil vězení, bombarduje tunely i domy, z nichž tunely očividně nevedou, a znemožňuje zásobování pásma“. O synovi však nedostali věrohodnou zprávu pět let a půl roku. Výjimkou byla jen jedna videonahrávka. Za jediný důkaz, že Gilad Šalit ještě žije, zaplatil v roce 2009 Stát Izrael propuštěním dvou desítek palestinských žen, jež si odpykávaly tresty za terorismus.

 

Když minulý týden před Izraelce předstoupil premiér Bibi Netanjahu, nadechl se a rozvážnou dikcí oznámil: „Zrovna před chvílí jsem ho objal, jakmile vystoupil z helikoptéry. Předal jsem ho rodičům a řekl jim: Vracím vám syna.“ Byl v tom triumf a zároveň strach. Strach z toho, kolik může záchrana Gilada Šalita stát Izrael dalších životů. „Jsem si vědom, co toto rozhodnutí znamená. Musel jsem ho udělat sám. Zvažoval jsem to a rozhodl. Ministři mě v tom podrželi a dnes se Gilad vrátil domů, ke své rodině, mezi své, do své země.“

 

Izraelci i Palestinci, ačkoli se to nestává často, tentýž den vyšli do ulic. Slavit. Jenže po oslavách se na malý cíp země mezi Egyptem, Jordánskem, Libanonem a Sýrií vrátila ještě větší nedůvěra a nenávist.

 

„Jako matka pěti dětí, se dvěma syny, kteří slouží v armádě, prožívám radost s rodinou Šalitových, vrátil se jim syn – Gilad. Ale jako matka sdílím žal s rodinou svého švagra. Jejich synkovi Juvalovi bylo třináct, když ho zavraždil sebevražedný atentátník v autobuse číslo 37, v Haifě, když se vracel ze školy. Čtyři z pachatelů, kteří se na útoku podíleli, byli dnes výměnou za Giladův život propuštěni a přivítáni doma jako hrdinové,“ shrnula dilema většiny Izraelců pro BBC Laura Fahriová z Tel Avivu.

 

SMUTNÉ OČI NOAMA ŠALITA

V Izraeli stráví tři roky v uniformě většina židovských a drúzských mužů (až na výjimky) a dvaadvacet měsíců svobodné ženy. Služba v armádě pak mimo jiné zahrnuje i službu na checkpointech u hranic s Palestinou, kontrolních stanovištích obehnaných ostnatým drátem, které se příliš často stávají terčem útoků. Izraelští vojáci tam denně přebíjejí svou nervozitu šikanou, což vzájemnou nenávist a frustraci jen prohlubuje. Izraelský voják si podle palestinské logiky zaslouží jen to nejhorší. A každý v Izraeli byl, je nebo někdy bude voják. Přesně tak si Palestinci odůvodňují teroristické útoky, byť by při nich zemřely ženy i děti. Jsou to potenciální vojáci znepřáteleného národa. Případ Gilada Šalita však ukázal, že zajmout izraelského vojáka může být ještě lepší než ho zabít.

 

Z pohledu nezúčastněného pozorovatele je výměna v poměru jeden za tisíc absurdní, hodně Izraelců to ale vidí jinak. „Bydlím jen kousek od místa, kde Šalitovi rozbili protestní stan,“ řekla zahraničním novinářům jedna z jeruzalémských žen, která se představila jako Rút. „Vloni jsem den co den míjela smutné, vyčerpané oči Noama Šalita. Svět možná nerozumí, jak můžeme směnit jediný židovský život za tisíc teroristů. Není to proto, že by v zajetí mohl být klidně i náš syn. Židé jsou jedna rodina a on to je náš syn! Výměna je nebezpečný a neproporční obchod. A možná chyba. Ale člověk vždycky riskuje, aby zachránil vlastní rodinu.“

 

PROPUŠTĚNÍ

Gilad Šalit, kluk s velkýma očima a vystouplými lícními kostmi potaženými průsvitnou kůží, putoval ze zajetí nejprve do Egypta, pak na letištní základnu poblíž Tel Avivu. Reportéři z Gazy, západního břehu Jordánu, Káhiry, Damašku i Istanbulu mezitím informovali o bujarých oslavách příjezdu propuštěných mučedníků, hrdinů. A další palestinské matky a ženy hořekovaly nad osudem těch, kteří za izraelskými mřížemi zůstali. Dětský fond Spojených národů (UNICEF) okamžitě přispěchal s požadavkem, aby Izrael propustil všechny ze sto šedesáti čtyř zadržovaných dětí, z nichž většina pyká za oblíbenou zábavu mladých Palestinců – házení kameny po Izraelcích. Jenže Palestincům, kteří vyjednávali o tom, koho směnit za Šalita, o mladé výtržníky nešlo. V první řadě chtěli (a podle listu Jediot Achronot také dostali) prominentní vězně.

 

Například teroristy, již se podíleli na už zmíněném únosu Nachšona Wachsmana.

 

Třeba Jihja Sanawaru, zakládajícího člena militantní větve Hamásu. Propuštění jistě zvláště těší jeho bratra Muhammada Sawanaru, který se podílel na únosu Gilada Šalita.

 

Propuštěn byl také Abd al-Azíz Salah. Fotka, na níž hrdě zvedá ruce od krve poté, co s davem zlynčoval v roce 2001 dva izraelské vojáky, se stala symbolem druhé intifády. Volný je i Abed al-Hadi Ganaim. Na dálnici mezi Tel Avivem a Jeruzalémem najel s autobusem číslo 405 do skály a zabil při tom šestnáct lidí. A tak by se dalo pokračovat …

 

Vězni, kteří dostali svobodu za život vojáka Šalita, mají na svědomí životy stovek izraelských civilistů. A vláda Bibiho Netanjahua dobře ví, že se hodně z nich ke své krvavé práci zase vrátí.

 

Během propouštění palestinských teroristů to reportéři často komentovali dost nevybíravě. „Ukázalo se, že jediný způsob, jak vyjednávat s Izraelci, je síla.“ O podobná hodnocení nebyla nouze. Z různých koutů světa se také ozývalo, že „když někdo okupuje cizí zemi, musí počítat s odporem“. Jenže celá situace je příliš komplikovaná na podobné černobílé vidění. Hrozba války a teroristických útoků od vzniku Izraele nikdy nepominula a větší konflikt propuká pravidelně nejméně jednou za deset let. Izraelci se s jistou mírou strachu naučili žít, ale jejich soužití s Palestinci se omezuje na nezbytné minimum. „Jsou to dva oddělené světy. Jediné dlouhodobé řešení je vznik dvou států s dominantními národy, jež si budou samy vládnout,“ řekl Refl exu před časem v Tel Avivu český velvyslanec v Izraeli Tomáš Pojar.

 

Betonový had, který se dnes vine mezi Izraelem a Palestinou, dramaticky snížil počty obětí teroristických útoků. Vznik samostatného palestinského státu však Izrael děsí i z jiných důvodů.

 

„Problém je velikost území,“ říká velvyslanec. „Z Tel Avivu máte na západní břeh asi dvacet kilometrů a nejužší místo Izraele je jen čtrnáct kilometrů široké. To je méně než z ruzyňského letiště na Václavák. Stíhačka, jež by na Tel Aviv letěla z Íránu či Iráku, by tam byla od přeletu Jordánu za tři minuty. Nad Jeruzalémem za pětapadesát vteřin. Západní břeh se navíc vypíná nad přímořskou rovinu. Pokud by se dostal pod kontrolu Hamásu, byly by bezprostředně ohroženy hlavní dálnice, mezinárodní letiště, vodovod a páteřní elektrická síť. Sedmdesát procent obyvatel by bylo možné zasáhnout raketami, které Hamás má už dnes.“

 

Kdyby šlo jen o izraelsko-palestinský konfl ikt, podle Tomáše Pojara by už dávno na Blízkém východě žily oba národy v samostatných státech. Jenže Izrael je vklíněn mezi země, jež se netají přáním, aby zmizel z mapy. „A kdo vám zaručí, co se bude dít v Íránu, Sýrii, Jordánsku nebo třeba i v Egyptě za rok nebo za deset let? Kdo ví, kdo tam bude u moci a jaké zbraně bude mít?“

 

EGYPTSKÁ OTÁZKA

Nemusíme ani hledět tak daleko do budoucnosti a můžeme si všimnout, že například z Egypta příznivý vítr nevane už dnes. Ještě za vlády autoritářského vůdce Husního Mubáraka měla země s Izraelem mírovou smlouvu. Ze všech sousedů měla tu nejmenší chuť pouštět se do nějaké další válečné epizody. Budoucnost ale těžko odhadnout.

 

Jen pár minut poté, co izraelské ministerstvo obrany ofi ciálně potvrdilo, že se tentokrát izraelský voják vrátí po svých, a ne v rakvi, egyptská televize Nil oznámila, že Gilad Šalit právě poskytuje svůj vůbec první rozhovor – reportérce Šahíře Amínové. Té, jež se zviditelnila, když se během egyptské revoluce vzepřela vysílat promubárakovskou propagandu.

 

„Gilade, byl jsi víc než pět let v zajetí, víš, jaké to je. V izraelských věznicích je stále víc než čtyři tisíce Palestinců. Pomůžeš s kampaní za jejich propuštění?“ ptala se ho sugestivně. Její výraz nasvědčoval tomu, že ani inteligentní Egypťané nechápou, že mezi uneseným Šalitem a vězněnými teroristy jsou jisté rozdíly. Že něco jiného je držet hlídku při službě v armádě a něco jiného odpálit například výbušninu v pizzerii uprostřed Jeruzaléma.

 

Hrdinka egyptské revoluce Šahíra Amínová tohle nechápe. Nenapadne ji, že na vydírání teroristů může druhá strana přistoupit, ale je těžké po ní chtít, aby vyděračům byla ještě vděčná. Šahíra Amínová Izraelcům plivla do tváře.

 

Co mohl odpovědět průsvitný Gilad Šalit, toho času ještě v Egyptě, jenž sice v jeho vysvobození sehrál diplomatickou roli, nicméně zároveň se veze na vlně protiizraelských nálad? „Byl bych šťasten,“ řekl po delší odmlce, „kdyby se všichni shledali se svými blízkými.“

 

Později, když už helikoptéry s rodinou Šalitových vířily prach nad rodnou obcí Micpe Hila a návrat ztraceného syna, „který byl mrtev a zase žije“, oslavovaly tisíce Izraelců, Gilad pošeptal svým rodičům: „Jsem strašně unavený. Chtěl bych jít do postele.“

 

V Gaze i na západním břehu zatím rozvášněné davy skandovaly: Chceme nové Šality!“



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama