„Na Dopravním podniku zhasl a odešel,“ říká se teď na pražském magistrátu o kmotru ODS IVOVI RITTIGOVI (49), jenž nejen Prahu dojí o stamilióny. Těžko říct: kápové jeho formátu obvykle neodcházejí, stále si musejí udržovat vliv kvůli krytí. Příběh někdejšího lahůdkáře, vězně a muže ulice je zrcadlovým příběhem polistopadové politiky.
PŘED NEDÁVNEM si Rittig koupil tryskáč, byť ojetý. Snad aby byl rychleji doma v Monaku, kdyby mu v Praze náhodou zaklepal na dveře někdo v uniformě. Což je ovšem dost nepravděpodobné. Hřmotný ani ne padesátník přezdívaný „Ten, co mluví se zavřenýma očima“, jehož vizáži by neublížil ani nejzlomyslnější karikaturista, bývá první, kdo ví, že po něm jdou.
Údajně si platí lidi z bezpečnostních služeb i zvláštních policejních útvarů a zkušenost ohledně štěnic ve vlastní kanceláři by mu záviděl i souzený machr fízlování Vít Bárta. Například protikorupční policie dva roky nechtěla vidět, že má v rukou důkazy včetně klíčových smluv o vyvádění miliónů z Dopravního podniku.
Tak bezpečně pokrytá jako Rittig není na Úřadu vlády ČR ani pravá ruka premiéra Jana Nagyová, čímž nemyslím nic sexuálního. Mimochodem: i tito dva jsou si blíže, než bychom mimo špatný politický thriller rádi viděli. Možná i proto, že Rittig z ukradených peněz do ODS vrací, co slíbí. Ze všech kmotrů je „nejpoctivější“.
SPOLU TO DOKÁŽEME
„Je pořád silný,“ říká o Rittigovi člověk obeznámený s jeho podnikatelskými aktivitami i politickými kontakty. Ne náhodou jeho podnikatelský akční rádius je stejně obdivuhodný jako návaznost na veřejné peníze; sahá od mnoha zakázek pražského Dopravního podniku přes prodej největší solární elektrárny u Mimoně státní firmě ČEZ až po Lesy ČR.
Vládne ministerstvům zemědělství i průmyslu a obchodu a do příchodu Věcí veřejných, jež brzy zase odejdou, Rittig býval bačou také dopravy, jednoho z nejzkorumpovanějších ministerstev. Osobně si vychoval někdejšího starostu Prahy 1 a dodnes člena vlivné výkonné rady ODS Filipa Dvořáka, jenž ze spolupráce s ním musel na chvíli mediálně dostat rakovinu, aby měl plačtivý oficiální důvod stáhnout se na čas z politiky kvůli podezření z korupce.
Dlouhodobě si Rittig pase Petra Bendla, s nímž má i jednu krásnou fotku: na motolském golfu se oba titáni drží kolem ramen a zasněně spolu hledí kamsi do dáli. Možná do Budvaru, na jehož ochranné známky dostali chuť.
„Má nestandardní uvažování a nos na byznys. Někdo má čtyři vysoké a může citovat teorie, on má mozek na obchod,“ popisuje Rittiga člověk z prostředí médií, jenž si ho pamatuje z raných devadesátých let, kdy v Praze začínal podnikat s italskou módou a ruskou vodkou a kaviárem.
Navíc ctí, což mu k dobru přisuzují i ti, co jím jinak pohrdají, dvě odvěké zásady polosvěta: drží i ústní dohody a nezapomíná na loajalitu. I proto je nyní kytarista Bendl, těsně po volbách Petrem Nečasem odsouzený věnovat se spíš kladenskému country, znovu ministrem.
BOJUJU ZA VÁS, VOLE!
„Láďo, bojuju jako lev, ty vole. Ležím na tom od rána. Už to řeším na ministerský úrovni,“ říká Rittig v odposlouchávaném telefonátu s exposlancem ODS Vladimírem Doležalem, obviněným před šesti roky ze zprostředkování úplatku pro pražského kmotra ODS Tomáše Hrdličku. V praxi to funguje tak, že Rittig vysílá na ministerstva coby externího poradce svého pěšáka, pražského advokáta Tomáše Jindru. Ten je tak fundovaný, že ani nepozná, jestli radí ministrovi zemědělství, dopravy, nebo průmyslu a obchodu.
Rittiga si pamatuju z kongresu ODS v pražském luxusním hotelu Clarion. Do sněmovních voleb 2010 zbývaly ještě měsíce a v ODS vrcholila beztrestná veřejná žranice. V podzemní garáži parkovala auta s podezřelými espézetkami, v metropoli stále kraloval sám sebou opilý primátor Pavel Bém a v hotelovém baru přijímal partajní kapitány Rittig.
K jeho stolu zašel každý, kdo v politice něco dokázal: ilegální severočeský chalupář Patrik Oulický, kmotr pokrývající severočeskou energetiku a nyní i delegátské hlasy pro Nečase, deklaratorního čističe ODS; za čtyřicetimiliónovou korupci souzený chomutovský exsenátor Alexandr Novák; nebo tehdejší místopředseda ODS Petr Gandalovič. Kdyby nešlo o tak výsostně české zjevy, myslel bych si, že hraji v mafiánském opusu Martina Scorseseho a že od jedné z méně oděných hostesek dostanu i já za své angažmá honorář.
SCHŮZKA NA KYPRU
„Svým způsobem je chytrý, dokáže vymyslet sviňárny. Seriózně podnikat by v takovém rozsahu ale nemohl,“ říká o Rittigovi někdejší šéf rozvědky Karel Randák, rozkrývající nyní Rittigovo podnikání navázané na naše daně pro Nadační fond proti korupci (NFPK). Novináři o Rittigovi často píší jako o lobbistovi, což je nedorozumění a plivanec do tváře všech lobbistů; ti většinou legálně ovlivňují zákonodárce, někdy i k lepšímu. Rittig jen ekonomicky vytěžuje veřejnou správu. Srozumitelnější češtinou se tomu říká zlodějina.
Viz kauza pražský Dopravní podnik. Až do loňska jen málokdo tušil, že když náhodou nejedeme MHD načerno, platíme z každé jízdenky právě Rittigovi. Ten podle zjištění NFPK inkasoval z každého lístku 17 haléřů, jen od ledna 2007 do února 2008 sedmdesát tři milióny korun.
V městské firmě s desetimiliardovou veřejnou dotací vše přikrýval bývalý šéf Dopravního podniku Martin Dvořák, dosazený na tuto funkci za Bémova primátorování právě kmotrovskou strukturou ODS. Exředitel TV Prima pro ně byl ideální kandidát: deficit zásad kompenzuje hladem po penězích a s pocitem dobře krytých zad udělá vše.
„Ten systém je sofi stikovaný,“ říká Randák o propletencích fingovaných a překrývajících se fi rem, z nichž mnohé jsou jen skořápky, přes které se v zahraničí vyvádějí veřejné peníze. „Je obtížně dohledatelný a dokumentovatelný. Musí přijít policie a žádat v zahraničí o přístup k účtům. Na druhou stranu je napadnutelnější, protože nechává stopu na účtech. Kdyby si peníze dávali v igelitkách, musí je u toho někdo chytit a dokázat jim to.“
Rittig peníze v igelitkách nenosí. Vydělává jich tolik, že by pro ně musel denně posílat doktora Jindru do hypermarketu, kde je ještě dávají zdarma. Místo toho angažoval pražskou advokátní kancelář Šachta & Partners (ŠP), jež se na tato schémata – používaná soukromými firmami na takzvanou daňovou optimalizaci – specializuje. Dobré vztahy stvrdil tím, že zakladatele firmy Drahomíra Šachtu, stejně jako jeho mladšího učně Davida Michala, posadil do vedení svých firem, viz Salmia či Taminvest. Že sídlí na stejné adrese jako ŠP, je samozřejmostí.
Je to ověřený princip: jistá firma získá „cinknutou“ veřejnou zakázku, načež její provedení ihned zadá jiné firmě; poté veřejné peníze protečou mnoha dalšími firmami, jež kromě zapsání do zahraničního obchodního rej stříku nikdy nevyvinuly žádnou činnost. V určitý moment, často na Kypru, do systému vstoupí některá z Rittigových firem. Té poskytne jiná firma, vlastněná lidmi ze ŠP, vysokou „půjčku“. Rittig pak jde a koupí si tryskáč.
„Je snadné vytáhnout ze systému velké peníze,“ dodává Randák. „A velké peníze s lidmi dělají neuvěřitelné věci.“
VYUŽÍT A ZNEUŽÍT
Zvlášť od raných devadesátých let, kdy jsme si po svém vyložili pravidla kapitalismu tak, že jsme jich většinu zrušili. Rittig se na novou dobu odborně připravoval střídavě v pražských lahůdkách a ve vězení, kde seděl krátce před listopadem 1989 za podvody. Právě zde se potkal s dnešním senátorem a ministrem obrany Alexandrem Vondrou, ten pro změnu seděl za disent. Vsadím se, že by si ani jeden tehdy netipnul, že se brzy znovu sejdou ve firmě ODS, s. r. o.
Už tehdy měl Rittig čuch na peníze: s lehkostí téměř dvoumetrového tlusťocha se pohyboval mezi zelináři, veksláky a skořápkáři, daleko neměl ani k holkám pražského hotelu Jalta. Kdo by tehdy tušil, že právě tyto profese budou záhy pilíři nových, demokratických stran?
Začátky Rittigova podnikání s politikou přímo nesouvisí: prodával luxusní italskou módu a z Ruska vozil vodku a kaviár; jeho agentura OK-KO pořádala večery bojových sportů, na nichž jste mohli za desítky tisíc korun povečeřet s celebritami; žádat o peníze k němu chodily i missky. Už tehdy švindloval se sponzoringem, jednou z prvních forem ulévání peněz.
Byl to bujarý mejdan. Tehdejší noví politici, vesměs suchaři z paneláků navlečení v kousavých oblecích s límci plnými lupů, zavětřili jak hladoví psi kost. A zvlášť když se zdálo, že vše je zadarmo. Právě tehdy vycítili lidé jako Rittig životní šanci: pochopili, že když politiky nacpete kaviárem, nalijete šampaňským a dopřejete jim společnost mladších a štíhlejších holek, než jsou jejich manželky, jsou vaši. V Praze to znamenalo především lidi z ODS, od začátku strany podnikatelů.
„Tehdejší politici měli na tyto lidi špatnou senzoriku,“ vysvětluje důvody vzniku partajních kmotrovských struktur šedesátník, jenž tehdy s Rittigem příležitostně spolupracoval. „Rádi se nechali vozit po barech a diskotékách nebo na tenisové a golfové turnaje.“ Ty často sponzorovaly i státní firmy. Když například někdejší místopředseda ODS Petr Čermák, politicky méně korektní typ, ještě než promluvil, slavil čtyřicetiny, byl to mejdan jak z fi lmu Bony a klid. Jen už bez bonů.
Jako počátky politického kmotrovství tuto dobu popisuje i Petr Havlík, spoluzakladatel ODS a někdejší volební manažer Václava Klause, jenž před lidmi jako Čermák včas utekl. „Malou privatizaci ovládli veksláci a zelináři, kteří ODS vládnou dnes. Jejich prorůstání do strany Klaus tehdy nechtěl vidět. Najednou z nich byli navonění podnikatelé a říkali politikům: My máme peníze, my ti pomůžeme. Začínalo to tenisovou raketou a pokračovalo dovolenou v Alpách. Tito lidé dobu nejdřív využili, pak zneužili a nakonec vše ovládají. Tohle jsou důsledky našeho státního kapitalismu.“
MUSÍME SI POMÁHAT
Cynicky řečeno se chovají jako běžní investoři: do politiky i veřejné správy investovali tolik peněz a talentu, že si teď jen vybírají dividendy. A zvlášť Rittig, jehož řídící styl málokdo popisuje jako kamarádský. Když kmotrovi s línými, jakoby ospalými víčky někdo zkříží plány, rozmlátí v kanceláři židli. Nebo instaluje poslušnějšího ministra, třeba Bendla. Kromě něj ale Rittig „umí“, jak říkají machři ve špičatých botách, i Metrostav a ČEZ – vždy záruky obřích zakázek.
Nic však neilustruje pocit absolutní beztrestnosti lidí jako Rittig tak jako právě kauza pražského Dopravního podniku. Advokátní kancelář ŠP nejenže figuruje ve firmách, jež z něj vyváděly peníze, ale i v samotném Dopravním podniku. Je to, jako by Víta Bártu hájil u soudu soudce, jenž ho i soudí. Případně Jaroslav Škárka s Kristýnou Kočí.
ŠP má prsty i ve sladké odměně pro Dvořákovu matku Marii Novákovou. Ta přes fi rmu Future Earnings (sakra: jak rafinované!), vlastněnou Kypřany a zastupovanou Michalem z kanceláře ŠP, koupila v roce 2010 za cenu kůlny v libeňském přístavu funkcionalistickou vilu na Hanspaulce. „Moje matka je obrovská developerka. To není žádná chudá matka, chudá důchodkyně,“ měl koule prohlásit Dvořák. Vlastně má pravdu.
Politicky Rittig vyrostl na Praze 1, v městské části s nejlukrativnějším majetkem, jež vždy přitahovala politiky typu Dvořáka či Jana Bürgermeistra, jeho starostovského předchůdce. Jejich motivaci lapidárně popisuje jeden z raných členů ODS na Praze 1: většina lidí bere členství v partaji pouze jako prostředek k získání lukrativních prostor pro podnikání či bydlení. Žádné překvapení, že se Rittig stal králem Pařížské třídy, naší módní odpovědi pařížské Avenue Montaigne s pražskou charakteristikou.
SEJDEME SE U IVOŠE
U Rittiga v kanceláři ve Štupartské ulici v centru Prahy potkáte šéfy velkých soukromých i nesoukromých firem podnikajících s našimi daněmi stejně jako ministerské a jiné náměstky. Přijdou, posedí a záhy se dozvíme o nějakém tunelu, a nemusí to být zrovna Blanka.
Poslední dobou se však Rittig trápí: všichni se jako supi slétli kvůli Dopravnímu podniku na něj místo na Dvořáka a Romana Janouška, dalšího pražského kmotra. Snad je v tom i kus pravdy. Hlavně ale řádná a příznačná dávka ironie: člověk léta budující systém plný faulů se nakonec sám dovolává fair play! A není to po prvé. Už v roce 2004 Rittig podepsal výzvu za očištění fotbalu. Nebyl by špatným šéfem fotbalového svazu.
