Klaus | Reflex.cz
reklama
nahoru

Klaus

Jaroslav Plesl7. března 2013 • 00:15
Klaus
foto: ČTK / Michal Doležal

Václav Klaus právě uzavírá další velkou kapitolu své třiadvacetileté politické kariéry. Postupně byl populárním ministrem financí, řadovým poslancem, prvním předsedou vlády samostatné České republiky, šéfem dolní parlamentní komory, znovu řadovým poslancem a pak deset let prezidentem. Přesto je stále těžké přesně definovat, kým Václav Klaus ve skutečnosti je.

reklama

Mluvil jsem s klausem mnohokrát, ale jako novinář jsem vlastně nikdy nevěděl, s kterým z mnoha Klausů zrovna hovořím. Zda je to Klaus vstřícný a pokorný, jakým býval ve chvílích, kdy byl zrovna některým ze svých politických soupeřů poražen, anebo Klaus arogantní a přezíravý, jímž byl v momentech vítězných. Každé setkání s Klausem bylo víceméně sázkou do loterie. Některá setkání však byla tak významná, že jsem si z nich poskládal profil Klausovy osobnosti. O ně bych se rád podělil.

 

Velmi důležitý klíč k pochopení Václava Klause jsem našel až někdy v roce 2005, když jsem v bezedných archívech amerického tisku našel článek z roku 1989. Jeho autorka zachytila Klause v Chicagu v roce 1989, půl roku před pádem komunistického režimu, kdy byl „jen“ potenciálním ekonomickým reformátorem a jen těžko si v tu chvíli dokázal představit, že v následujících dvaceti letech bude hrát hlavní roli na české politické scéně. Dodnes považuji článek z Chicago Tribune za jeden z nejdůležitějších historických pramenů týkajících se Václava Klause.

 

AŽ TO PRASKNE

V srpnu 1989 se právě připravovala demonstrace k 21. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, ale Klaus měl jiné starosti. S reportérkou Chicago Tribune Susanne Betz-Eckovou právě hovořil o tom, jak to bude v Československu vypadat, až padne komunistický režim. Bylo mu čtyřicet sedm. „Klaus často přemýšlí o tom, jaký je nejlepší přístup k systému volného trhu. Věnuje se tedy oboru, kde pouhé vyslovení jména bylo ještě nedávno v sevřeném světě centrálních plánovačů pokládáno za tabu, neřkuli za obscenitu. A co více, Klaus již dokonce dosáhl jistého uznání. V maďarském tisku byl nedávno nazván československým Miltonem Friedmanem,“ napsala reportérka v článku věnovaném tehdy „jen“ perspektivnímu českému ekonomovi.

 

Novinářka si všimla, že se Klaus brání škatulkování podle optiky studené války. „Doma jsem pokládán za otevřeného kritika systému. A tady, na Západě, mi nezbývá než systém hájit, protože jsou všichni tolik podezřívaví a odmítají uvěřit, že co se týče ekonomiky, tak už procházíme transformačním procesem,“ prohlásil Klaus sebevědomě necelého půl roku před pádem komunistického režimu. „Tyto věty pronáší Klaus s ironickým úsměvem, jaký si lidé vytvořili během dlouhých let strávených ve vnitřním exilu,“ poznamenala novinářka. Budoucí československý ministr financí si pak postěžoval, že je Československo stranou světové pozornosti. „Všichni dnes nemají oči pro nic jiného než pro Polsko a Maďarsko.“ Jako bychom už tehdy slyšeli Václava Klause, který později označoval Československo za premianta nehodného srovnávání nejen s Maďarskem a Polskem, ale vlastně s jakoukoli jinou zemí na světě. Protože my v Československu – později v České republice – děláme vždycky všechno nejlíp, zvlášť je-li u toho Václav Klaus. „Ruští turisté se v Praze cítí stejně, jako by se cítil nejspíš někdo z Čechů v New Yorku,“ řekl Klaus v rozhovoru pro Chicago Tribune. O Rusech tehdy vůbec mluvil dost pohrdavě, dokonce v souvislosti s perestrojkou a glasností. „Sovětské zprávy pro nás nejsou intelektuálně zajímavé. Již před rokem 1968 jsme byli tam, kde jsou dnes oni,“ řekl Klaus, což novinářka označila za „mírnou aroganci“.

 

V článku se však objevuje i další výrazný rys Václava Klause – jeho vysoké nároky na výkon, jimiž se stal později mezi svými spolupracovníky pověstný. „Zvláště si stěžuje na obrovskou liknavost a netečnost v ekonomickém chování,“ zaznamenala reportérka a citovala následující Klausův výrok: „Lidé se dokonce vymlouvají na Sověty a omlouvají tak svoji lenost a lelkování na chatách“

 

Z dnešního pohledu je těžké uvěřit, že Klaus už tehdy mluvil o nadcházejících ekonomických reformách, byť varoval, že rychlý postup by mohl režim vyprovokovat k použití síly podobně jako v roce 1989 v Číně. „Raději nemluvme o reformě s velkým R,“ řekl Klaus. Musel však vědět, že jeho interview zaznamenají pracovníci kontrarozvědky ve Washingtonu a pošlou o tom zprávu do Prahy. Bylo mu to však evidentně jedno. Dodnes přitom není jasné, zda to bylo dáno jeho „arogancí“, anebo vědomím, že už se mu nemůže nic stát. Ostatně listopadové události roku 1989 ho o pár měsíců později zastihly na podobném výletu do kapitalistického Rakouska, takže pro režim už nebyl vnímán jako nebezpečný element rozvracející svými veřejnými vystoupeními v cizině republiku a její socialistické zřízení.

 

NECHTE TO BÝT

Poprvé jsem se s Václavem Klausem osobně setkal v roce 1992, když jsem ho ještě jako student žurnalistiky fotografoval při rozhovoru pro dnes už neexistující Český deník. Bylo krátce po parlamentních volbách, v nichž se rozhodlo o rozdělení Československa. Sebevědomý Klaus seděl ve své kanceláři předsedy české vlády v pražské Lazarské ulici. Rozhovor s ním vedli redaktoři Jan Patočka mladší a Martin Schmarcz­, pozdější poradce Mirka Topolánka. S fotografujícím studentem se Klaus samozřejmě nebavil, ale pamatuji si úslužnost, s níž redaktoři Českého deníku s Klausem hovořili. Žádný náznak kontroverze, jen přikyvování a respekt k muži, kterého evidentně hluboce obdivovali. Klaus dokonce žádal, aby Český deník ještě více podporoval politiku ODS, na což oba redaktoři horlivě přikyvovali. Bylo mi to podezřelé, ale bylo mi to vcelku jedno. Mnohem víc mě zajímalo, jak budou moje fotky vypadat otištěné v novinách. Jediným zajímavým prvkem v Klausově kanceláři pro mě byl nafukovací bílý panák zhruba o velikosti dvanáctiletého dítěte, na němž bylo napsáno Proti stresu. Na několik fotek se mi ho tehdy podařilo dostat i se zamračeným Klausem, což jsem považoval za vystihující vyjádření atmosféry, kterou jsem tehdy v kanceláři cítil.

 

Možná i tato zkušenost mě později, když jsem místo fotografování začal pro noviny psát, vedla k přesvědčení, že by se s Klausem v žádném případě nemělo zacházet jako s nějakou modlou. Že je to jen člověk z masa a kostí, nikoli soubor ctností a znalostí, jimž je třeba se klanět.

 

První příležitost vyzkoušet si, jak Klaus jedná, když je konfrontován s nepříjemnostmi, jsem dostal v roce 1995 jako reportér časopisu Týden. Tehdy jsem se začal zajímat o Nadaci Václava Klause, která vznikla v roce 1991 mimo jiné proto, aby shromažďovala peníze na financování volební kampaně ODS. Do roku 1995 však nepředložila ani jednu zprávu o svém hospodaření, což bylo vzhledem k jejímu účelu podezřelé. Obcházel jsem platné i bývalé členy správních orgánů, ale nikdo nechtěl mluvit. Ani Václav Klaus. Žádost o schůzku odmítl, a tak jsem ho musel přepadnout po tiskovce a požádat o vyjádření. Tehdejší premiér vyslechl otázku, zamračil se a odsekl: „Nechte to být! Ta nadace už dva roky spí.“ Ještě jsem se ho stačil zeptat, proč nikdy nadace nepředložila žádné dokumenty o svém hospodaření. Ale to už byl Klaus na odchodu. „Nerozumíme si,“ zakroutil ještě hlavou.

 

Tak jsem se naučil, že když Klaus o něčem mluvit nechce, mluvit o tom nebude. A dokáže být velmi důsledný v tom, jak se nepříjemným otázkám vyhýbat. Šklebí se, snaží se z tázající osoby „udělat blbce“, a když to nejde jinak, rovnou odchází.

 

A VY JSTE KDO?!

Na jaře 1996 Klaus uzavíral čtyřleté funkční období v čele české vlády a na severní Moravě se proti němu postavil tehdejší vůdce ČSSD Miloš Zeman. Kampaň byla vypjatá. Zatímco Zeman brázdil severní Moravu a Slezsko v autobusu nazvaném Zemák, Václav Klaus se vozil v bavoráku a konferenciérem jeho mítinků byl tehdy ještě mladý a nadějný politik jménem Ivan Langer.

 

S tehdejší kolegyní Janou Blažkovou jsme v časopisu Týden dostali na starost sledovat klíčový předvolební souboj a na severovýchodě republiky jsme strávili dva týdny. Součástí zadání bylo pořídit rozhovor s oběma kandidáty. Zeman byl vstřícný a s rozhovorem problém neměl. Seděli jsme v Zemáku, vedle Zemana Miroslav Šlouf. Na stole becherovka, v ledničce plechovkové pivo. Zato Klaus dělal s rozhovorem drahoty. Po několika dnech odkládání za mnou nakonec poslal Langra, aby zjistil, co po něm chci. Bylo to v Šumperku, seděli jsme spolu v hotelovém baru a bavili se o všem možném. V jednu chvíli se Langer zeptal, koho budu volit. Odpověděl jsem, že asi ODA. Usmál se a pokračovali jsme v debatě.

 

Druhý den mi Langer oznámil, že Klaus souhlasil s rozhovorem, ať si ho odchytnu před volebním mítinkem a domluvím se s ním. Klaus pomalu kráčel po parkovišti se svou suitou, v níž byl tehdy také Miroslav Macek a manželka Livia. Oslovil jsem ho, Klaus se zastavil a skočil mi do řeči. „Nejdřív mi řekněte, jestli jste tady jako novinář, nebo jako volič ODA,“ zaútočil s úsměvem. A na to, aby měl vždy k dispozici správnou munici, po­užíval svá „tykadla“. Takovým tykadlem byl v roce 1996 právě Langer.

 

Mimochodem v Šumperku na hotelovém parkovišti se odehrála ještě jedna etuda. Hlavních rolí se však zhostili Macek a Klausová. ODS tehdy na mítincích rozdávala plastové vrtulky, jež se roztočily mezi dlaněmi a vylétly několik metrů do vzduchu. A jednu takovou vrtulku měl v ruce i Klaus. Roztočil ji a vrtulka vylétla tak pět metrů nad Klausovu hlavu. V tu chvíli Miroslav Macek odložil tašku na asfalt, roztočil svou vrtulku a poslal ji tak o čtyři metry výš. Klaus se zamračil, ale Livia Klausová viditelně pookřála, podívala se na Macka a prohlásila: „Čím to je, Mirku, že ať děláte, co děláte, vždycky jste ve všem nejlepší?“

 

Na Klausovi bylo v té době poprvé vidět, že si přestává být jist vítězstvím. Jeho kouzlo začalo pomalu vyprchávat. A rozhodně to nebylo kvůli tomu, že Mackova vrtulka vystoupala o několik metrů výš. Opravdové drama si však Václav Klaus prožil až o rok a půl později.

 

ZA HODINU VE STRAKOVCE

Na sklonku roku 1997 přišel slavný sarajevský atentát. Proti Klausovi se vzbouřila část jeho vlastní strany. Objevila se první polistopadová ekonomická krize, Václav Havel začal mluvit o mafiánském kapitalismu a někdejší národní hrdina Klaus se postupně ocitl v izolaci. Kromě některých vlivných spolustraníků se proti němu postavili i koaliční partneři a do toho se objevily zprávy o nelegálním financování ODS. Klaus byl na odstřel.
Problém byl však v tom, že se v řadách vzbouřenců objevilo příliš mnoho lidí, kteří o nečistém stranickém financování věděli dost na to, aby odešli s Klausem. Například někdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec. Domnívali se však, že stačí obětovat Klause, aby mohli dál zůstat u moci. Přiznávám, tehdy jsem ke Klausovi poprvé v životě pocítil jisté sympatie. S tehdejším kolegou Tomášem Hořejším jsme se začali ptát vzbouřenců, jako byli tehdejší místopředsedové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip, jestli by také neměli odejít, nebo aspoň říct, co o černých fondech ODS sami vědí. Nevěděli však nic, odvolávali se jen na zprávy z médií.

 

Ještě před Klausovou rezignací jsem zavolal na Úřad vlády ČR a zeptal se, zda by bylo možné mluvit s Klausem. Chtěl jsem si prostě jen ověřit pár faktů. Za pět minut mi zavolal zpět tehdejší Klausův mluvčí Tomáš Chalupa a oznámil mi, že mám být za hodinu v Klausově kanceláři. Na obrázek, jenž se mi naskytl, do smrti nezapomenu. Ve Strakově akademii byl zlomený a zoufalý muž, který si nevěděl rady. A začal se mě ptát, jak má postupovat dál. Mluvili jsme spolu o zájmech Ruska, o privatizaci i o vstupu do NATO. Vyslovil jsem tehdy dokonce domněnku, že „převrat“ může být pokusem Ruska, jak Českou republiku zdiskreditovat před spojenci, a vyslovil názor, že by měl mnohem ostřeji prosazovat vstup země do NATO. „Mluvíte jako Albrightová,“ odpověděl Klaus. „Taky mi sem pořád volá a říká mi, ať vstoupíme do NATO co nejdřív.“

 

Poděkoval jsem za rozhovor a odešel. Bylo jasné, že tuto bitvu Klaus nevyhraje. Za dva týdny se ze Strakovy akademie poroučel i se zbytkem svých věrných.

 

Obdivuhodné však bylo, jak rychle se Klaus z prvotního šoku oklepal a přešel do ofenzívy. Na mimořádném sjezdu ODS ve Františkových Lázních to byl už zase sebevědomý a bojovný politik, jenž se nebojí žádného soupeře. Pilipa, Rumla a další vzbouřence tehdy s podporou stranické základny vyhnal z ODS a začal znovu. Ve volbách o půl roku později pak nově vzniklou Unii svobody porazil a uzavřel s Milošem Zemanem opoziční smlouvu. Klaus at his best.

 

PŘED DESETI LETY

O čtyři roky později šel Klaus znovu do parlamentních voleb jako předseda ODS. Už ne na severní Moravě, protože tam by ho tehdy čekal strašný výprask, ale ve spolehlivé Praze. Měl za sebou čtyři roky v čele Poslanecké sněmovny a bylo vidět, že by se rád vrátil k výkonné moci. Jenže únava z Klause po čtyřech letech opoziční smlouvy byla vysoká. Miloš Zeman si to uvědomil a stáhl se, Klaus prokázal nedostatek soudnosti a šel si pro porážku.

 

Setkal jsem se s ním pár dní před volbami, když jsme s Renatou Kalenskou natáčeli poslední předvolební rozhovor v Klausově parlamentní kanceláři. Byl očividně rozladěný a na začátku udělal věc, kterou jsem u něj do té doby neviděl. Kalenská položila první otázku, proč dosud neřekl, s kým chce jít po volbách do koalice – a Klaus vyletěl jako čert z krabičky. „Tak na takové otázky nebudu odpovídat,“ rozčilil se, vstal od konferenčního stolu a běžel se schovat za svůj psací stůl. Dal si ruce v bok a dožadoval se vymazání záznamu, což jsme odmítli. Klaus však trval na svém a atmosféra houstla. „Nedá se nic dělat, jdeme,“ otočil jsem se na svou kolegyni a zavelel k odchodu. V tu chvíli Klaus povolil a začal vyjednávat. My jsme souhlasili, že začneme znovu, a on nakonec souhlasil, že nahrávku nemusíme z diktafonu mazat. Po deseti minutách se opět posadil ke stolu a první otázka ve stejném znění padla znovu. Tentokrát na ni ovšem Klaus bez problému odpověděl. Bůh ví, co se mu honilo hlavou. Ale bylo zajímavé vidět, jak na Klause funguje odpor v situaci, kdy je nejistý. Prostě začne poslouchat jako hodinky.

 

Klaus volby prohrál a Vladimír Špidla sestavil vládu s Klausovými odpůrci z Unie svobody, která už tehdy byla součástí někdejší Čtyřkoalice. Místo premiérského křesla se musel smířit s poslaneckou lavicí. A mnozí jeho nepřátelé si náležitě užívali, že ho mohou oslovovat „pane poslanče“, samozřejmě s patřičně jízlivým tónem. Klaus skřípal zuby. Ale dál pracoval na tom, aby na Hradě nahradil Václava Havla.

 

Zhruba půl roku po parlamentních volbách jsem s Klausem mluvil naposledy. Potřeboval už jen přesvědčit komunisty, že bude i jejich prezidentem. Mluvili jsme spolu 26. února 2003 v malé poslanecké kanceláři s jednou asistentkou. A Klaus byl ještě pokornější než roce 1997, kdy čelil vzpouře ve své straně. Kdyby věděl, že pochválit Havla znamená dostat se na Hrad, udělal by to. Ale potřeboval mluvit ke komunistům, tak k nim promluvil. „Termín lacinost prázdného antikomunismu je kdesi v mé hlavě zakódován. Nebyl jsem nikdy člověk, který by s rozkoší poslouchal laciné hospodské vtípky o tom či onom komunistickém funkcionáři. Prostě to nebyl svět, který mě bavil.“ V tu chvíli jsem pochopil, že Klaus bude vždy a za všech okolností hrát jen na sebe, na svůj vlastní prospěch. Ale je schopen vnímat jen prospěch okamžitý, bez ohledu na to, že v budoucnu za něj bude muset zaplatit.

 

Tehdy mi došlo, že Klaus je vlastně postava nešťastná, jež v politice začínala prosazováním hodnot a skončila zamilovaná do moci bez ohledu na jakékoli pevné hodnoty, které se pro něj staly jen slovem, s nímž může v lepším případě šermovat, v horším případě za něco směnit. Prezidentská éra už na Klausovi nic nezměnila, všechno důležité se s ním odehrálo v letech 1990 až 2003. Později už jen všichni Klausové, z nichž je složen odcházející prezident, žili z podstaty.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama