S Klausovými a Tykačovými Motůrky ještě bude prča. Tři dny ve funkci a Micinka už stihl za sebe do Bruselu poslat nácka od Kotleby a zrušit na ministerstvu sekci ochrany klimatu. V pondělí zavede sekci dotací pro spalování petlahví s mourem a podpoří rybolov granátem...

@Miroslav Zita prozatím to působí leda tak, soudruhu, že jsi dostal hysterický záchvat.

@Miroslav Zita Ses rozhodl přebít ten tvůj včerejší trapas s těmi hakovými kříži? Noo, povedlo se😂😂😂

@Miroslav Zita nedělej ostudu homo sapiens a příštích sto let nic nepiš

Není vůbec vyloučeno, že takhle Macinka uvažuje 😀

Pod článkem se otevírá diskuse – ten zvláštní biotop, kde se čtení považuje za zbytečný luxus a porozumění za podezřelou intelektuální úchylku. Slaboduchý diskutér totiž ví své: proč číst text, když stačí titulek? A proč přemýšlet, když lze okamžitě reagovat na ostatní diskutéry rozhořčením.
Tito rytíři komentářů vyrážejí do boje s prázdným štítem logiky, ale s plnou zbrojí překlepů. Autor článku je pro ně polobůh – ne proto, že by psal dobře, ale proto, že píše pro ně. A to je zásadní. Jakákoli kritika textu je tedy útokem na jejich vlastní svět, kde se věta bez čárky rovná autenticitě a názor bez argumentu odvaze.
Diskutér tohoto druhu neargumentuje, on cítí. A když cítí, píše. Rychle, zběsile, bez háčků, bez čárek, bez myšlenky.

Vrchol grotesky nastává ve chvíli, kdy slaboduchý diskutér morálně povstane. Najednou je ochoten soudit, odsuzovat, dehumanizovat a v některých případech přát i smrt. Ne proto, že by chápal obsah sporu, ale protože se někdo dotkl jeho idolu – článku, který sám nečetl, ale cítil, že je správný. V té chvíli se z něj stává tribun lidu s rétorikou hospodského kata: žádná nuance, žádná empatie, jen klávesnicová zloba převlečená za spravedlnost.
A tak diskuse pod článkem nepřipomíná výměnu názorů, ale spíš kurník, kde každé zakokrhání je považováno za argument a kde ten, kdo umí psát celé věty, působí podezřele. Kritické myšlení je tam vetřelec. Gramatika nepřítel. A čtení? To už je vyloženě provokace.
Tito lidé nejsou hlasem lidu. Jsou ozvěnou prázdna. A jejich největší tragédie není v tom, co píší – ale v tom, že jsou přesvědčeni, že tím něco říkají.

Typ autora, který si myslí, že když politikovi přidá armádní letadlo, gripen, rysa a mloka do jedné věty, vznikne automaticky humor? Nevznikne.
Vznikne jen dojem, že pointa se někde ztratila mezi Rýnem a Popradem a autor se ji už ani nesnažil hledat. Stačí přece říct „dotace“, „green deal“ a „závodní okruh“ a čekat, že čtenář poslušně zafuní smíchy.

Celý text působí jako fake news o fake news: tváří se drzý, ale je ve skutečnosti strašně opatrný. Nekritizuje moc, jen si s ní hraje na pískovišti z klišé. Autor se stylizuje do role neohroženého satirika, ale připomíná spíš brigádníka, který dostal zadání „buď jízlivý“
A ten závěr s vycpaným mlokem? To už není satira, to je unavené zamrkání na čtenáře ve stylu: „Vidíš? Je to přehnané. Tak se směj.“ Jenže smích si nejde vynutit. Obzvlášť když je z textu cítit, že autor má jasno hlavně v tom, koho nemá rád, ale mnohem méně v tom, co vlastně chce říct.