Nardella zdůvodnil radikální krok vysvětlením, že většina turistů konzumuje svůj oběd, aniž by se chovala kultivovaně a případný nepořádek po sobě uklidila. „Nejsou v restauracích, ale u nábožensky a kulturně významných památek, které mají být respektovány a milovány.“ Mnozí však se starostou nesouhlasí a obdobné omezování turistů bez ohledu na to, jak se jako jednotlivci u památek chovají, považují za pobuřující.
Obdobný despekt je pochopitelný, pokud turisti památky ničí nebo se například chovají v pozdních hodinách v centrech měst hlučně, vykazovat však z veřejného prostranství lidi jen proto, že se nechtějí nebo nemohou stravovat ve většinou předražených restauracích v centru, je pobuřující.
Vzdáleně to tak trochu připomíná historky George Orwella, který ve 20. letech porovnával v knize Na dně v Paříži a Londýně život tuláků a nemajetných ve dvou evropských metropolích. Zatímco v Paříži mohli i největší chudáci prožít den volně na ulici a využívat veřejný prostor stejně jako milionáři, v Londýně byli v noci drženi v zavšivených chudobincích, odkud je ve dne vyhnali, aby si až do večera nesměli na ulici ani sednout na zem.
Zavádění paušalizovaných zákazů a omezení by vždy mělo mít závažné příčiny. Mnozí turisté se samozřejmě u historických památek chovají nevhodně, tak jako se ostatně chovají kdekoliv jinde. Pokud se však starostova nechuť vztahuje pouze k obecné konzumaci jídla mimo restaurace, zdá se to být důvod nedostatečný. Snad by se nabízela i jiná řešení problému – více laviček nebo peněžní postihování těch turistů, kteří kolem sebe opravdu vytvářejí nepořádek. Současný přístup je vzhledem k faktu, že jsou turisté přijíždějící shlédnout renesanční perlu Itálie zodpovědní za velkou část příjmu města, spíše nepochopitelný.
