Ve svých zemích v současné době nezastávají žádný důležitý úřad, přesto nadále v zákulisí tahají za provázky. Většina z nich těží z masové popularity u občanů. Někteří se znovu snaží vyšplhat na oficiální mocenský Olymp, jiným vyhovuje pozice šedé eminence. „Mocní bezmocní“ se stávají fenoménem nejen v Jižní Americe, kde najdeme bývalé prezidenty Luize Inácia Lula da Silvu a Álvara Uribeho, ale také v Evropě, kde se na výsluní líbí Jaroslawu Kaczyńskému nebo Matteo Renzimu.
Rozkol v polské společnosti je z mnoha důvodů daleko hlubší než ten, který v Česku v posledních letech produkuje klika Miloše Zemana a klika „pražské kavárny“. V Polsku se spor o směřování státu soustřeďuje kolem osoby bývalého premiéra Jaroslawa Kaczyńského. Bratr tragicky zemřelého prezidenta Lecha Kaczyńského a předseda vládnoucího Práva a spravedlnosti formuje antiliberální diskurz země, ačkoliv sám nezastává funkci předsedy vlády. Do této pozice instaloval v roce 2015 nevýraznou Beatu Szydłovou. Nepředpokládá se, že by znovu usiloval o získání křesla premiéra, zároveň však nikdo nečeká, že by se v blízké budoucnosti stáhl z vysoké politiky.
Teprve v prosinci loňského roku opustil úřad ministerského předsedy Itálie Matteo Renzi. Předseda středolevé Demokratické strany rezignoval poté, co Italové nepodpořili dlouho připravované návrhy na změnu ústavy, o kterých se hlasovalo v referendu. Novou vládu sestavil jeho stranický kolega bývalý ministr zahraničí Paolo Gentiloni. Příští řádné parlamentní volby mají sice proběhnout až v květnu 2018, v italské, stejně jako ostatně v jakékoliv jiné politice, se však může stát téměř cokoliv a Renzi je stále připraven chopit se moci. Bude se muset ale utkat s další stálicí italské scény, totiž bývalým premiérem Silviem Berlusconim, který údajně opět chystá jeden ze svých návratů.
V Jižní Americe se velké popularitě stále těší dva bývalí prezdienti. V Brazílii předal kdysi extrémně oblíbený Luiz Inácio Lula da Silva otěže vlády Dilmě Rousseffové v roce 2011. Ta však neměla na ekonomický cyklus takové štěstí jako její předchůdce. Z úřadu odstoupila v loňském roce poté, co začala být vyšetřována pro množství korupčních afér. Ačkoliv je Lula pod palbou opozice spolu s Rousseffovou, nedávno se nechal slyšet, že v „Brazílii ho může porazit jenom Ježíš“ a v příštím roce plánuje novou kandidaturu na prezidenta.
Nové vlně popularity se v Kolumbii těší i bývalý prezident Álvaro Uribe. Jeho nástupce Juan Manuel Santos sice po vyjednání mírové smlouvy s FARC získal loni Nobelovu cenu za mír, národ ji však v referendu, jež následovalo, odmítl a v podstatě se tak postavil na stranu Uribeho. Ten kontroverzní dohodu od počátku kritizoval. V současné době zastává Uribe post senátora, na prezidenta znovu kandidovat nemůže, založil však novou politickou stranu, která se se Santosem utká příští rok v parlamentních volbách.
Posledním z řady významných politiků, kteří dlouhodobě dirigují politické dění ze zákulisí, je irácký vice prezident Núrí Málikí. V roce 2014 byl nucen předat premiérské křeslo Haider al-Abadimu, který měl zmírnit rozkol mezi iráckými šíity, sunnity a Kurdy. Málikí si nadále udržuje významný vliv na šíitské milice účastnící se boje s Islámským státem.
