Speciální papežská komise již v roce 2014 vypracovala postup, jak se interně i navenek vypořádat se zneužíváním dětí. Nařízení a doporučení však pokradmu obešli úředníci ve Vatikánu a učinili je prakticky bezzubými. Ve školicí příručce pro nové biskupy uvedli, že není, striktně vzato, povinností biskupa hlásit případné prohřešky policii a světským úřadům. Stačí, pokud začnou věc řešit interně, a jestliže se pohybují v rámci zákona, mají hlášení civilním autoritám nechat na obětech a jejich rodičích.
Papež odmítl tento výklad a na pomoc mu přispěchal bostonský kardinál Seán O’Malley, který jím ustavené komisi předsedá: „Máme morální a etickou povinnost hlásit podezření na zneužívání nad rámec požadavku zákona.“ Komise vypracovala vzdělávací podklady a školicí materiály, jejich implementace ovšem spadla na Kongregaci pro biskupy, jež se ukázala žábou na prameni. Předsedá jí totiž francouzský monsignore Tony Anatrella, konzervativec, který je přesvědčen, že akceptování homosexuality v západních zemích představuje vážnou hrozbu pro děti.
Jistě, pane Svatý otče
Druhý papežův krok se týkal vyšetřování a trestání biskupů, kteří měli krýt případy zneužívání. Loni v červenci František s velkou slávou ustavil tribunál, jenž se měl čelem postavit k problému, který církev celá desetiletí tutlala. Ač schválený hlavou katolické církve a kardinály, i tento návrh nyní pomalu chřadne v Kongregaci pro nauku víry, hlídacím psu katolické doktríny ve věcech víry a mravů. Zdá se, že každý exekutivec má svého sira Humphreyho a zástupce svatého Petra na zemi není výjimkou.
