„Slečno, vypadáte nádherně. Vy chodíte do solárka? Jste zadaná? Rozepněte si tu blůzku, tak, ještě o knoflíček. Interview? Jaké interview? My si nepřišli povídat. Přišli jsme se na vás koukat; tak do toho, blůzku dolů, kamera běží.“ Takže takhle nějak ten nechvalně proslulý rozhovor proběhl – snad jen až na to, že pohlavní role v něm byly přesně naopak. Mění to něco na situaci?
„Jste svobodný?“ zeptala se Leslie a obdařila ho dravčím úsměvem. „Jsem...“ začal, ale ona ho nenechala domluvit. „Jste fešák!“ „Páni, děkuju,“ řekl a pokusil se zahnat nejistotu tím, že si upraví manžetu. Prst mu ale v rozrušení sklouzl. „Řekněte mi víc,“ zkusil to vybrat alespoň slovně. A tak se mu Leslie zadívala hluboko do očí – a pak mu také víc řekla. Mnohem, mnohem víc...
Tak snad se mi to podařilo napsat alespoň zčásti tak, jak je napsaných 50 odstínů šedi. Protože televizní rozhovor, který proběhl mezi fešáckým reportérem a herečkami Leslie Mannovou a Dakotou Johnsonovou jako by vyklouzl přímo ze stránek knihy E. L. Jamesové. Nejde přitom jen o to, že druhá z jeho protagonistek hrála hlavní roli ve filmové adaptaci 50 odstínů, byť se to hodí; jde o to, že rozhovor – stejně jako knížka – se točí kolem tématu genderové submisivity a dominance. Na rozdíl od knihy, kde drží důtky v ruce pan Grey, v rozhovoru ale vládnou muži dvě dominy.
„Odkud jste?“ zeptá se reportéra Leslie Mannová. „Z Miami.“ „Aha, tak nic,“ řekne herečka. Neudělá tím nic menšího, než že mu vezme mu vítr z plachet: což je současně také jedno z prvních pravidel pickupingu, čili profesionálního - a ryze machistického - balení: muži jsou v něm vedeni k tomu, aby dali dívce hned v úvodu konverzace trochu za uši, aby ji ani nenapadlo kočírovat rozhovor. Tentokrát to ale elegantně udělá žena, a ne muž. Když se rozhovor stočí k tomu, jestli reportér posiluje, nebo má jen šaty střižené „na tělo“, zasáhne do něj druhá herečka, Dakota Johnsonová z 50 odstínů. A jako správná wingmanka (ve světě pickuperů je to parťák alfabaliče) odvede reportérovu pozornost právě na takovou chvíli, aby mu mohla Mannová zasadit přímé: „Můžete si sundat košili?“
A pak už následuje obligátní rozepínání knoflíků – s hrozbou, že když si reportér košili nerozepne, tak mu herečky ten rozhovor prostě nedají. Atmosféra houstne a za několik málo vteřin – konkrétně v momentu, kdy se Dakota Johnsonová rozhlédne a se svým padesátiodstínovým pohledem raněné laně vyzve štáb „Mohli byste jít všichni pryč?“ začne klip dokonale naplňovat definici pornografické expozice na způsob „Přišel jsem vám opravit tu pračku“ - „Snad vám nebude vadit, že v koupelně se zrovna sprchuje má kamarádka Sandra“. Jen je to naopak.
První věc, kterou je potřeba smést ze stolu: jedná se o jeden z (doslova) řady rozhovorů, které herečky poskytly u příležitosti svého filmu How to be Single. Což je alespoň podle ukázky romanticky deziluzivní komedie o tom, jak ženské predátorky balí nesvéprávné chlapy.
Leslie Mannová a Dakota Johnsonová ve zmíněném rozhovoru nedělají nic jiného, než že jsou přepnuté do svých filmových rolí a pokračují v diskurzu nastaveném scénářem. Což je zvlášť pochopitelné, pokud takových rozhovorů poskytly předtím už padesát. Ve všech odstínech šedi.
Jenže proto rozhovor na Youtube za pár hodin čtvrt milionu přehrání nenasbíral. Stačí se podívat na diskuzi pod klipem: tenhle rozhovor rozdělil publikum (a mnohé internetové servery) do dvou protichůdných táborů.
Ten první říká (slovy jednoho z diskutujících pod klipem): „Takže je OK, když ženská celebrita sexuálně obtěžuje mužského reportéra, ale když to dělají muži, tak jsou to perverzáci.“
Ten druhý říká (slovy článku na serveru Mic): „Možná kdyby byly všechny ženy takhle agresivní, mohli by si muži uvědomit, jak absurdně (v takové situaci) znějí.“
(A pak je tu samozřejmě ještě třetí tábor, jehož mluvčí by se měl stát nějakým guruem nové lásky; pod klip na Youtube píše prosté: „Chtěl bych je vidět ve trojce.“)
Válka o pozice mezi pohlavními tábory nehasne a tohle je jen jedna z rozbušek, která proti sobě poslala muže a ženy na dalším internetovém bojišti. Jsou to dvě překrývající se roviny, v nichž už dávno nejde o tradiční mužské nebo tradiční ženské role. Je to mnohem komplikovanější:
Jsou tu například feministky, které se ovšem k věci staví z pozice mužské síly – a je otázkou na dlouhé zimní večery, nakolik se to, co používají v rozhovoru zmíněné dvě herečky, dá ještě označit za ženské zbraně. (Pokud to ženské zbraně jsou, proč pak rozhovor slouží mnohým jako zrcadlo mužského šovinismu?)
A jsou tu i nově emancipovaní muži, kteří se vracejí jako vlna z odlivu tradičního mužství, a ti dnes na mnohých kanálech Youtube a specializovaných webech mužského „empowermentu“ hovoří z pozice regulérní (a mnohdy utlačované) menšiny ve světě, kterému už dávno vládnou ženy – a jejich mentálně kastrovaní posluhovači.
Pokud vám situace tak složitá nepřipadá, vezměte si to základní nastavení, v němž si teď po všech serverech povodily herečky dvou zvučných jmen zmíněného fešáka. Ještě před nějakou dobou byla diskuze prostá: Je sexistické říkat profesionálnímu reportérovi „fešák“? A co reportérce „fešanda“? Nyní zní otázka ale například i takhle: všimli jste si, že reportér v tomhle článku na rozdíl od hereček Leslie Mannové a Dakoty Johnsonové vůbec nemá jméno?
(Pro úplnost tedy - jmenuje se Chris Van Vliet; a je držitelem tří cen Emmy.)
