V Saaldorfu v podhůří Alp se ve vyhlášeném místním hostinci Mayrwirt na konci týdne scházejí u večeře starousedlíci. Grilované bílé klobásky, preclíky s hnědou omáčkou, šťouchané brambory s cibulí a šnytlíkem, pivo. Nad Saaldorfem voní hnůj, krávy a jablka. Jen kousek odsud, u hraničního mostu s Rakouskem a Německem, dobrovolníci v rukavicích a rouškách rozdělují chléb, čaj a přikrývky desítkám nových migrantů v přestupním uprchlickém táboře…
Mezi mnou a ženou s dítětem je drátěný plot. Tenký, ne příliš vysoký. Nikdo se jej nepokouší prorazit, obejít, přelézt, přestože vojáci hlídkují ve velkých rozestupech a vlastně se o dění v táboře, který je plotem obehnán, nestarají. Uprchlíci se zády opírají o Salcburk a očima pátrají v kopcích Německa, kde je asi ten zaslíbený Mnichov, kam je už brzo převezou – jak doufají. A tak sedí. Ženy, muži, děti. Příliš se spolu nedruží.
Povídáme si. Přes plot. Mluví každý za sebe. Fotit se moc nechtějí. Hovoří špatně anglicky, německy vůbec. Přesto mi kostrbatě sdělují legendy o svých životech, jež jsou plné války, smrti, nespokojenosti, rozhořčení, zklamání, utrpení a špatné budoucnosti, pokud vůbec nějaké. Netuším, co z toho je pravda. Zvlášť když se příběhy až příliš často opakují a jediné, v čem se odlišují, je délka cesty z Eritreje, Nigérie, Konga, Sýrie, Afghánistánu… Do Salcburku, kde byli tito poutníci za lepším životem policií zadrženi.
„Vy k nim patříte, nebo co?“ promluví najednou za mými zády ostře starý muž. Trhnu sebou. Muž jede na kole na návštěvu z německého Freilassingu do rakouského Salcburku. Jen zpomalí, když kolem mě projíždí. Narovnám se, chci mu odpovědět, ale vidím už jen záda obalená ve vlněném saku. Starý muž se zlobí, každý jeho pohyb to prozrazuje.
Je to skutečný šok, zvlášť zde, v úhledném Salcburku. Nepatří to sem, ten chaos a nepořádek, vedle barvotiskového parkoviště obchodního domu.
Na dveřích toalet v táboře, které cestou zpět míjím, jsou nalepeny obrázky, jež vysvětlují, kterak záchody používat. Vidím dvě starší ženy, jak před kabinkou stojí a obrázky si prohlížejí. Pak odcházejí dozadu za zdravotnický stan, kde si přidřepnou. Voják stojící nedaleko odvrátí hlavu.
Ani ne o patnáct minut později stojím v lese na můstku přes řeku Sur. Míjejí mě dvě ženy na koních. Jsem zpět v krajině z pohádek bratří Grimmů. V pohádkové zemi hojnosti, jak věří uprchlíci. V téměř nedotčené přírodě.
U konce s dechem
Německo přesto zatím zvládá příliv uprchlíků efektivně a bez hysterie. Od jednotlivých policistů a vojáků, kteří ochotně donekonečna vysvětlují, hledají v jízdních řádech, ukazují na mapách, bez křiku a vzteku asertivně opakují, co se smí a co ne. Přes místní občany, kteří byli státem zaplaceni jako „domácí“ v dočasných ubytovnách a kteří uprchlíkům pomáhají hledat nějakou práci pro ukrácení dlouhých dnů. Po úředníky ve spádových městech i krajích, kteří se stále ještě na každého příchozího žadatele o azyl usmějí a snaží se pochopit, co jim říká.
Německo dočasně omezilo vlakové spojení s Rakouskem, neboť příliv uprchlíků začal atakovat hranici zvládnutelnosti. Na spádovém úřadě v Mnichově mi neoficiálně přiznali, že jsou na hranici možností. Systému dochází dech.
