Před dvěma lety byl vrchní státní zástupce Ivo Ištvan nejmocnějším člověkem v zemi. Dnes jsou ti dva možná k smíchu, ale zapomíná se, že pomáhali nastolit poměry, které se v Česku už zabydlely. Reflex.cz přináší ukázku z delšího textu, který vyjde ve čtvrtek v tištěném Reflexu.
V noci z 12. na 13. června 2013 se uskutečnila velká policejní akce, o níž nevěděl šéf tajné služby (BIS) ani tehdejší ministr vnitra. Přepadení Úřadu vlády ČR, Vojenského zpravodajství a vazební stíhání několika poslanců a představitelů vojenské rozvědky byly iniciativou Vrchního státního zastupitelství Olomouc, které se postavilo do čela protikorupční revoluce.
První oficiální zprávy naznačovaly, že jsme svědky zadržení mafiánských struktur, které pronikly do politiky. Kdo by něčemu takovému nezatleskal? Okolnosti celé akce však už tehdy vyvolávaly vážné pochybnosti.
Čí je to zlato?
Patnáctého června vystoupila na tiskové konferenci dvojice Ištvan a Šlachta a oznámila, že při prohlídkách domů a nebytových prostor bylo zajištěno 150 miliónů korun a desítky kilogramů zlata. Oba tehdy nesdělili, komu peníze patří a kvůli jakým trestným činům byly zabaveny.
Česká veřejnost to pochopitelně spojila se třemi zatčenými poslanci (Fuksa, Tluchoř, Šnajdr), dvěma vojenskými zpravodajci (Pohůnek, Páleník) a šéfkou kabinetu předsedy vlády Janou Nagyovou. Popřípadě nejmenovanými „mafiánskými strukturami“ na ně navázanými. A po dvou letech?
Ve skutečnosti se jednalo o 50 miliónů korun ve zlatě a hotovosti, které byly uloženy v bezpečnostní schránce jedné banky. V listopadu 2014 se v médiích poprvé objevilo, že se k jejich vlastnictví přihlásil podnikatel Luboš Pašek a soudní cestou se domáhá jejich navrácení. Veřejně tvrdí, že je legálně vydělal a zdanil. „Za celou dobu se ho nikdo nezeptal, odkud majetek má a jak ho nabyl,“ řekl Právu jeho advokát Beneš. Tyto peníze jsou dodnes v držení orgánů činných v trestním řízení a pražský soudce Pavel Vlach tento postup označil za „právní vakuum“.
Řád týdnů
Krátce po tiskové konferenci oznámil premiér Nečas, že odstupuje on i jeho vláda. Dosavadní ústavní zvyklost byla taková, že vládní poslanci ujistí prezidenta existencí parlamentní většiny. Ten pak požádá jejich lídra, aby sestavil vládu. Přestože vládní politici Miloši Zemanovi předložili dokument se 101 podpisem, prezident jejich žádost odmítl. Důvod?
Když padla Nečasova vláda, jako první se v nové situaci rozkoukala nově zvolená hlava státu. Bez konzultace s politickými stranami jmenoval Zeman už dvanáct dní po zásahu Rusnokovu vládu, jejíž charakteristikou by mohlo být „přátelé přátel“. Prezidentovou ambicí bylo vládnout skrze spřízněný kabinet, což připomínalo „legální převrat“, jaký provedl v roce 1958 ve Francii generál de Gaulle. Ten si k tomu ovšem nechal změnit ústavu, zatímco Zeman o totéž usiloval spíš neformálně.
Když se schylovalo k parlamentnímu hlasování o důvěře vládě, pozval Zeman na Pražský hrad Iva Ištvana a veřejně jeho akci, která vedla k pádu Nečasovy vlády, podpořil. Posléze řekl, že „jsem byl ujištěn, že toto vyšetřování skončí v řádu několika týdnů“. Na formulaci o „řádu týdnů“ se po dvou letech rádo zapomíná.
Miloš Zeman si Ištvanovu podporu následně vybral tím, že si na Parlamentu začal vynucovat vyjádření důvěry Rusnokově vládě. Svůj tlak doplnil výhrůžkou, že „i kdybyste mě lámali kolem, během těchto několika týdnů žádný druhý pokus jmenovat vládu nepodniknu“. A důvod?
Nic jiného než Ištvanovy argumenty, že celá kauza bude vyšetřena do několika týdnů. Navíc doplněné Zemanovým tvrzením, že možná budou zatčeni další politici z bývalé vládní koalice. Kdyby pak, jak řekl Zeman, byli tito lidé ve vládě, museli by svůj resort řídit z vyšetřovací cely. A to přece nejde, že? Ve vzduchu současně jako temná hrozba viselo: pro koho z vládní koalice si Ištvanovi a Šlachtovi lidé přijdou tentokrát? Na těchto argumentech pak Zeman oficiálně postavil smysl existence Rusnokovy vlády. A dnes?
Dvojici Ištvan a Zeman se důvěru pro Rusnokovu vládu nakonec získat nepodařilo. Dobře neskončil ani Zemanův záměr zavést poloprezidentský režim. Předčasné volby v říjnu 2013 a úspěch populistů – větších než on sám – znamenaly jeho zatlačení do ústavních mezí.
Destruktivní útoky dvojice Ištvan–Zeman na tradiční politické strany otevřely dveře pro nástup populistického hnutí Andreje Babiše. V nových poměrech se také změnila dosavadní měřítka hodnocení. Stručně řečeno: když je možné vtrhnout se samopaly na Úřad vlády ČR a vyhlašovat fatální hříchy celé politické třídy, je Babišův střet zájmů, kdy dnes a denně rozhoduje o miliardách pro své firmy, vlastně jen takový malý prohřešek.
Nové poměry
Razie dvojice Ištvan–Šlachta možná skončila jinak, než tito dva očekávali. Po dvou letech jsou všechna obvinění v mlze a horečně se vymýšlejí nové a nové větve a verze. Co se rozhodně povedlo, je nastolení jiné politické atmosféry, která by se dala shrnout do tří bodů.
- Policejní úniky z odposlechů se stávají běžnou součástí politického provozu. Z přepisů telefonních hovorů se stává nástroj pomsty a likvidace lidí. Když byl v roce 2007 odvoláván Ivo Ištvan z funkce šéfa vrchního státního zástupce, vytýkali mu jeho tehdejší nadřízení systematický únik z vyšetřovacích spisů. Dnes už nikomu nikdo nic nevytýká. Soukromí téměř přestává existovat a nikomu ve státní správě to zvlášť nevadí.
- Tím, jak se změnily politické poměry, se orgány činné v trestním řízení staly plnohodnotnou složkou politiky. S jejich podporou nebo odmítnutím se od té doby musí kalkulovat stejně jako s podporou nebo odmítnutím ze strany voličů. Převrat je dnes myslitelný ještě na jiné než parlamentní úrovni. K dalšímu posílení své pozice si státní zástupci připravili svůj návrh zákona o státním zastupitelství, kde se ještě víc rozvolňují kontrolní vazby.
- Razie na Úřadu vlády ČR v červnu 2013 byla také útokem na tradiční politický svět a předpřipravila půdu pro nástup spasitelů, jimž otřesené střední vrstvy s nadějí na klidnější poměry dávají svůj hlas. Tradiční politické strany a postupy jsou předmětem opovržení, což dvojice Ištvan a Šlachta přímo nezpůsobila, ale výrazně tento trend posílila. Pro slušné lidi přece v demokracii policie nechodí – bylo slyšet tehdy a vlastně i dnes. Politický soud už vlastně proběhl. Nyní se čeká ještě na výrok justice.
Celý článek Bohumila Pečinky najdete v novém vydání časopisu Reflex, který vychází ve čtvrtek 11. června.
