„Ale stojí! Pořád mi stojí... Co by nestál…?! Ale teď mi právě nestojí, proč by mi měl stát?! Stojí mi, když chci. Když nechci, tak mi nestojí... Ale proč by mi měl stát teď, když jsem v kavárně, tobě snad stojí, když seš v kavárně? Mám normální pracovní schůzku, tak mi nestojí, přijde ti to divný? Ale čuráka ti prostě neukážu!“ položil telefon. „Čurák,“ suše dodal. „Ty lidi mě pořád nechápou.“ Tak začalo naše první setkání s nejznámějším českým pornohercem Robertem Rosenbergem.
Před rokem chtěl vyučovat bezpečnou jízdu na motorce. Předat školákům své znalosti. Jako člen gangu Full of Energy ujel na motorce tisíce kilometrů, takže školáci se mohli těšit na nového pedagoga, který k nim bude mluvit skutečně z praxe. Jednal s ministerstvem školství a ministerstvem vnitra, ale jednání uvízla na mrtvém bodě. Po roce ho byrokratický aparát utahal a počet povolení a instruktážních cvičení přerostl únosnou mez. Možná ministerským úředníkům vadilo jeho tetování přes obličej a přes bicepsy a říkali si, že by mohl ve sborovně způsobit jistý nelad. Jak také učitelkám vysvětlit, proč má na pravé ruce vytetováno FTW?
„FTW je asi nejdůležitější,“ řekl mi. „Znamená Fuck the World, jako že kašlu na vládu, na stát, je to v podstatě protest proti předsudkům. Tedy že nedodržuju zákony a že jsem proti omezování všeho druhu. Ale neznamená to, že obchoduju se zbraněma nebo že bych byl vrah, to ne.“ Pak ukázal druhou kresbičku na levé ruce: „Tohle je moje cesta do pekla. Na začátku se rodí život,“ ukazoval k rameni. „A tady je konec, proto je to černý. Přestože jsem se celý život snažil být svatý, stejně skončím v pekle, tak to prostě u mě je.“
Neříkal to nabubřele ani zlostně. Zkrátka jen konstatoval.
Robert o svém dětství:
Můj první domov se nacházel na typicky komunistickém sídlišti na ulici Nechadská 346. Tomu sídlišti nikdo neřekl jinak než smeťák, protože bylo postavené na bývalém smetišti. Do jeslí mě vozili na káře, ale to si moc nepamatuji. Ve školce jsem byl normální, mírně aktivní dítě a nerad jsem po obědě chodil spát. Veselá vzpomínka je, že jsem říkával holkám, aby mi zavázaly tkaničku – a já jim za to dám pusu. Ony to dělaly rády a já zas byl rád, že se nemusím ohýbat.
Zavřeli ho pro vraždu, kuplířství, obchod s bílým masem a loupežné přepadení. Šel sedět. Po několika měsících ve vazbě se ukázalo, že zavražděný stále žije a bydlí na své trvalé adrese v Ostravě. Loupežné přepadení soudce zamítl během prvních dvaceti čtyř hodin vazby. Když ho po necelých šesti měsících propustili, že nic neudělal, stejně odcházel jako podezřelé individuum, na které je potřeba dávat si pozor. A začal trpět stihomamem.
„Já vím,“ říkal. „Já to vím, zcela bezpečně to vím, že mě sledují.“ Kdo, nechtěl přesně říct, pravděpodobně policisté. Lišácky se usmíval: „Mám kontakty. Já vím, že mi odposlouchávají telefon. Sledovačka? To už jsem taky zažil. Lezou do mýho domu, prošacujou mi celej barák, vím, že ty kontroly dělají. Proto si musím dávat dvakrát větší pozor.“
Bylo mu z té šikany smutno. Když ho obvinili, hrozilo mu zhruba dvacet let vězení, při zatýkání mu vzali dítě a chtěli je dát do dětského domova. Co s ním bude dál, tenkrát nevěděl. A navíc – v cele nemohl souložit.
Robert o výchově:
Můj taťka pracoval jako policejní technik, to znamená, že snímal otisky prstů a fotografoval na místě činu. Pořizoval i fotky věcí, které byly zabaveny. A tady nastal problém, protože mám asi geny po tátovi. Jednou totiž policie zabavila mnoho erotických a pornomateriálů. Táta je ofotil, rozmnožil a schoval doma. A když se blížily Vánoce a on nebyl doma, rozhodl jsem se předčasně hledat dárky. Dárky jsem nenašel, zato jsem našel diapozitivy, na kterých byly nahaté ženské a občas i nějaké porno. Pochlubil jsem se kamarádovi a rázem jsem byl za největšího krále. Každý chtěl mít alespoň jeden obrázek doma a já s nimi začal kšeftovat a vyměňovat je za angličáky, kazety do kazeťáku, plakáty z Brava a věci z kindervajíček. Prodával jsem nahé ženské za pět korun, souložící za deset. Měl jsem sto až sto padesát korun za den.
Miloval babičku. Není přesně jasné, jestli plně chápala, když za ní vnuk přišel a oznámil jí, že chce být pornoherec. Měl totiž nastoupit do teologického semináře, protože celá rodina si přála, aby se pro svou výřečnost stal farářem. Ale nestalo se. Dodnes na babičku vzpomíná s dojetím.
„Babička byla krásná. Řekla mi, že je jí jedno, jestli budu točit porno, nebo nebudu točit porno, hlavně když nebudu ubližovat lidem. Když umírala, poprosila mě, ať přijedu. Já jsem ten den zrovna točil, tak jsem k ní jel až později odpoledne. V devět hodin večer umřela. Na smrtelné posteli mi říkala: ,Lidé jsou hloupí, lidé tě budou vždycky pomlouvat, ale záleží na tom, jaký jsi člověk a jestli budeš dobrý.‘ A já se toho snažil celý život držet.“
Uznejte, není to jako z pohádky?
Maminka se sice rozčilovala nad novou synkovou kariérou, tatínek radši mlčel – asi vzhledem k rozkradené pornografické sbírce – a Robert vyrazil do světa.
Bydlel v kanále. Na pražském Proseku nalezl teplovod, díru v zemi, kde v zimě nebyla zima. Jíst chodil do azylového domu. Mělo to prý výhodu: v azylovém domě nemohla policie udělat šťáru a zatýkat. A hledal si nové povolání.
Pornografie jako umění
Nikdy nepoužívá slova mrdat, prcat, šoustat, píchat. Robert Rosenberg zásadně souloží, případně osouloží. Je to jeho výraz úcty k ženám. Rozhodně není typický „klátič“, co si s každou ženou posílí sebedůvěru. I když jich měl pět tisíc. Přes jeho kladný vztah k ženám je ale stejně zvláštní slyšet, jak je vnímá. A jak vnímá pornografii:
„Je to umění! Prostě je to umění jako každé jiné! Já nechápu, proč si ho nikdo neváží. Já bych měl bejt ceněnej! A váženej! Kdo dokázal to, co jsem dokázal já?!“
Niterně mu chybí úcta. Nechápe, proč by měl být vnímán jinak než jako člověk, který ráno chodí do práce, večer z práce, dá manželce pusu a jde si lehnout. O tom, že většina lidí v práci neosouloží tři až pět žen denně, nechce slyšet. Ve svých očích žije průměrný standardní život a cítí se nepochopený a nedoceněný.
„Podle mě by to měl stát dotovat,“ řekl.
„Co?“
„Pornoprůmysl. Víš, jaká je krize? Jak všechno upadá? Porno je komodita jako každá jiná, zaslouží si proto standardní státní pomoc.“
„Jako že bychom z daní platili tvoje osouložování?“ zeptal jsem se.
„Vždyť říkám, že je to umění,“ znovu se rozčilil. „Když může stát podporovat zemědělství, když může stát podporovat automobilový průmysl, proč by nepodporoval pornoprůmysl?“
„A nemyslíš, že mezi bramborama, řepkou olejkou a ženskou vagínou je přece jen rozdíl?“
„Proč? Je to komodita jako každá jiná.“
„Ale mně nepřijde ženská vagína a brambory jako porovnatelné zboží.“
„A to je to!“ znovu se mírně rozčilil. „Kdybychom měli demokracii tak, jak jsme si ji všichni přáli, bylo by všechno jinak. Když v Americe požádaly automobilky o dotaci pro povzbuzení trhu, tak ji dostaly. Když požádal Larry Flynt o dotaci na točení porna, tak ji dostal. Je to povolenej byznys? Je! Já myslím, že kdybych tady zažádal o dotaci na natáčení porna, znovu mě zašijou. To je rozdíl mezi demokracií a demokracií.“
Znovu byl krajně rozčilen.
Robert o prvním natáčení
Pak přišel ten památný den D. Pamatuji si, jak mi řekli: Když vám to půjde, dostanete dohromady patnáct tisíc. Když nebudeš fungovat, bude tam ještě jeden herec a ten to dodělá za tebe. A já že v pohodě. Tím dalším hercem byl taktéž už dost legendární mistr Stenly. Sešli jsme se na placu, všichni jsme se připravili – jako sprcha, make-up, oblečení. Šlo se na věc. Já měl sice malinko pomalejší start, byl jsem nervózní a nikdy jsem ještě nesouložil v trojici – dva kluci a jedna holka. Šlo se na věc. A potom jsem se odvázal a už to začalo lítat. Na konci scénky už jsem byl v pohodě a Stenly se necítil zrovna nejlépe. Dostali jsme další nabídky k práci a byli jsme šťastní.
Cítíte to? Žádný šok, žádná emoce. Robert šoustal a šoustal a šoustal, jako někdo řídí tramvaj, řídí tramvaj a zase řídí tramvaj. Jen se pomalu nořil do světa, kde je normální bavit se nahý o tom, co si dáte k večeři, a k tomu průběžně onanovat, aby váš penis byl připravený, když režisér řekne: Akce! Kde před souloží musíte vyplnit dotazník, jenž je přísnější než předmanželská smlouva, aby bylo jasno, jak jste na tom zdravotně. Kde osvětlovači čekají, že akci zvládnete a nebudete zdržovat, protože večer je fotbal. Erotického na tom není nic. Chcete vědět, jak natáčení vypadá?
„Lehneš si sem, jo?“ řekne herec.
„Tady mě budou tlačit kolena,“ odpoví mu herečka.
„Tak já se posunu a ty půjdeš zleva, jo?“ řekne herec druhému herci.
„Já jsem chtěl jít zprava,“ namítne druhý herec.
„Ale to se sem už všichni tři nevejdeme,“ rozčilí se herečka.
„Tak já se teda posunu a půjdu opravdu radši zleva.“
Do toho se ozve kameraman: „Ale takhle já nic nevidím.“
„Von nic nevidí, tak já budu muset jít zprava.“
„Tak jo, tak to teda vezmi zprava.“
Pak prskne osvětlovačům žárovka, všichni musejí počkat, než lampa vychladne, aby ji šlo vyměnit, většina štábu si jde zakouřit a aktéři znovu onanovat.
Svým způsobem se dá říct, že je to práce jako každá jiná, ale v tomto případě spíš jako práce v dole.
„Jaké jsou holky, co točí porno?“ zeptal jsem se.
„Málo mi jich přijde krásných. A mají nižší vzdělání než kdysi. Ale hlavně – točí jenom pro peníze, což je chyba! Na scénce je poznat, která herečka do ní dává své srdce, svou duši. Málokterá si uvědomuje, že i když dělá porno, pořád musí hrát, protože je herečka,“ mávl Robert nad vzpomínkou rukou jako nad starými zašlými časy.
Podle Roberta se v branži udrží jedna ze sta dívek čili jedno procento.
„A co ta holka musí umět, jaké musí mít předpoklady?“
Zase mávl smutně rukou.
„Nemají soudnost. Celulitida na denním pořádku, těla rozkydlá, nedbají o sebe. Proč by se na ně ostatní lidé měli koukat? Co se týče jazykových znalostí, měly by umět alespoň základy angličtiny.“
„Ale v pornu stačí přece jenom fuck! a fuck me!, ne?“
„To není pravda, musejí umět konverzovat. Aspoň říct dobrý den.“
„A jak dlouho v branži vydrží?“
„Do pornodůchodu chodí muži tak po šesti letech, holky po třech.“
Robert o sportu
Hlavně mi vyhovovalo, že se s klukama z americkýho fotbalu chodilo hodně kalit. Když jsme například vyhráli republiku, nechali jsme si vyrobit stříbrné prsteny ve tvaru šišky na fotbal s hlavou pantera. Každý na něj byl hrozně pyšný. Jednou jsem jel za kamarádem do Trutnova, domluvili jsme se, že půjdeme zapařit, tak vzal přítelkyni a ještě dvě známé a jeli jsme na takovou místní zábavu. Já se dobře bavil a s tou jednou holčinou jsem si moc rozuměl. Šli jsme ven, ona že je ještě panna. Tak jsem byl opravdu opatrný a snažil se být extra jemný. Šáhl jsem jí mezi nohy a ona tam měla tampón, tak jsem ho opatrně vyndal a vyhodil. Bohužel mi při tom vylítnul ten prstýnek a já ho začal hledat. Hledali jsme ho asi hodinu. Pak jsem uznal, že nemá smysl hledat prsten, pomilovali jsme se spolu, připravil jsem ji o panenství a hned jsem měl lepší náladu. Ztracený prsten mě do dneška mrzí, ale nechal jsem si vyrobit repliku, kterou dodnes rád nosím. (ukázka z životopisu)
Živí se všelijak. Většinou podivně zbytečnými akcemi pro stejně podivně zbytečné lidi. Podruhé jsme se sešli ve sklepě jedné z pražských vináren a chystali se na Playboy Party, pro kterou měl Robert vybrat hostesky.
Na Playboy Party chodí muži, co si myslí, že jsou playboyové, a vybrané dívky je v tom bludu mají utvrzovat. Proto si hostesky, do půl těla nahé, nasadí na hlavu růžové králičí uši, aby vypadaly co nejhloupěji. A muži si myslí, že jsou playboyové, když si kvůli nim někdo nasadí na hlavu růžové králičí uši a oni se mohou tvářit, že růžové králičí uši nevidí, přestože přehlédnout by je mohl jedině slepec. O to na celé akci šlo – nevidět růžové králičí uši a demonstrovat tak svou úspěšnost.
Před začátkem party měl Robert rozhodnout, která z dívek si růžové uši nasadí a která ne. Šlo o malý konkurs a panovala u toho jistá nervozita. Bylo jasné, že pro všechna děvčata růžová ouška nejsou a některá z dívek zůstane sedět ve sklepě bez nich – hůře zaplacená, odepsaná. Skoro všechny už podle vyžilých tváří brzy čekal pornodůchod. Bylo jim okolo dvaceti pěti let. Předváděly, co se dalo, aby si růžová králičí ouška mohly nasadit: lascívní neradostný striptýz, chůzi modelek, při níž občas klopýtly, studený ospalý tanec. Ale co také měly dělat? Po třech letech v pornobranži si nedovedly představit, že se půjdou ucházet o místo mzdové účetní, případně prodavačky párků v rohlíku. Seděly tam zasmušile, půlka z nich vychrtlá, že by jim žebra o sebe mohla cinkat.
Ptal jsem se jedné z úspěšných účastnic podivného setkání:
„Nepřipadáte si trapně s těma růžovýma ouškama?“
„Naprosto ne! Já to vnímám jako novou příležitost, nový start! Jako výzvu!“
Z jaké brožurky to vyčetla?
„Aha. A co si myslíte o Robertovi?“
Přišel sled povinných odpovědí:
„Je vynikající!“ vypálila ihned. „Naprosto vynikající! A frajer, jo, jo…“
Nemělo cenu se s ní dál bavit. Co s ní bude za pár let, bůh suď.
Vyrazila s růžovými králičími oušky roznášet šampaňské. Nikdo ji neviděl, jen ty sklenice na tácu. Šlo o jeden z posledních obnažených večírků, který Robert organizoval. Erotický průmysl už s konečnou platností opouští. Občas se ještě porozhlédne po zahraničních produkcích, ale spíš z nostalgie než z potřeby a touhy skotačit před kamerou. Rok už žádnou pornoscénu nenatočil, rok už nevystoupil v žádné live show, protože nasadil tak vysokou cenu, že všechny pořadatele i soukromé zájemce odradil.
„Pornoprůmysl se změnil. K horšímu,“ říkal otráveně. Neblahou změnu přinesla viagra. Dřív ze sto aktérů byli před kamerou úspěšní čtyři, dnes ze sta rovných sto.
„Je hrozné se na to dívat. Jemu stojí, ale ještě ho má v poklopci. A pak mu stojí, i když dávno skončil. Ale tohle fajnšmekři poznají. Tohle se fajnšmekrům pranic nelíbí...“
Přestal příležitostně šňupat kokain a s veškerou vervou se vrhl do boxu. Skoro ničemu jinému se teď nevěnuje. Posledních šest zápasů vyhrál, z toho pět K.O. Za pár týdnů se chystá zaútočit na titul mistra republiky.
Od kamaráda si propůjčil malou tělocvičnu v nenápadném paneláku uprostřed sídliště a vyučuje. Potřeba vyučovat je u Roberta skoro stejně silná jako potřeba souložit. Nejvíc je hrdý, že mu rodiče svěřují své malé školáky, aby je v boxu procvičil.
„Asi mají jistotu, že opravdu nejsem pedofil.“
Robert o kamarádech
Pozval nás Rocco Siffredi na natáčení do Itálie. Nějaký film, kde bude hodně lidí a superparty. První dva dny se točilo tak nějak normálně – pět kluků a jedna holka nebo jedenáct kluků a tři holky. Potom se točilo deset holek a tři kluci atd. Tenkrát jsem netušil, že se na jednom místě setkaly největší veličiny Evropy. Byl tam Rocco, pak John Stagliano, zvaný Buttman. Zhruba tři týdny po tomto natáčení se nakazil v Rio de Janeiru virem HIV, s nímž žije už víc než deset let. Přeji mu hodně zdraví. (ukázka z životopisu)
Jeli jsme spolu do Liberce, vyučovat – jak jinak. Na Roberta čekala placená přednáška, tentokrát nikoliv o boxu, ale o sexu. Jako pornodůchodce je skoro bez peněz. Všechno ve zlatých dobách utratil, o zbytek ho obrali společníci v době, kdy seděl ve vazbě. Vyučil se automechanikem, ale představa, že by měl nastoupit do nějakého autoservisu, je pro něj nepředstavitelná. A nemožná, protože neví, kde by ho vzali. Než se vrátil k boxu, neměl kam jít. Čtyřměsíční pobyt ve vazbě ho vyděsil – i to byl důvod, proč se před kamerou přestal obnažovat. A tak zúročuje své zkušenosti z úctyhodného sedmnáctiletého sexuálního života.
„Já jsem nejslavnější Čech!“ křičel v autě, „Když se podíváš na internet, nejvíc odkazů tam mám já! Mám třicet Oscarů, kdo má v Česku třicet Oscarů?!“
„Ale to jsou Pornooscaři, to je rozdíl...“
„No a co!! Mám je hezky na poličce a jsou to Oscaři! Ani se mi tam nevejdou.“
„Miloš Forman má těch normálních Oscarů asi sedm.“
„A já víc! Nikdo mi nenamluví, že nedělám umění.“
Dojeli jsme do cíle. V malém domku, kde sídlilo klempířství a kosmetický salón, se těsnalo asi dvacet pět lidí. Všichni si chtěli potvrdit, že sex je užitečný, zábavný, ujistit se, že by mohl být záchranou jejich nicotného života. Působili ošuntěle, trochu smutně. Většinou nehezké mladé dívky a ženy těsně před konečným zestárnutím. Přilákala je voyeurská zvědavost a ochota se za peníze svlékat.
Robert začal: Jak to chodilo v Číně před třemi tisíci lety – všichni souložili se všemi. Jak to chodilo v Aténách – všichni souložili se všemi. Jak to chodí v Evropě – všichni souloží se všemi, jenom o tom nemluví. Dychtivost, touha a temná vášeň byly vidět v očích všech diváků.
Po přednášce jsme seděli v přilehlém laciném baru.
„Kolik tak plánujete mít letos sexuálních partnerů?“ zeptal jsem se jedné z mladších Robertových divaček.
„Nevím... Odhadla bych to tak na deset...“
„A letos jste už měla?“
„Asi patnáct.“
„Já jsem skromnější,“ ozvala se druhá, její kamarádka.
„No.“
„Já chci už jenom tři nebo čtyři, nechci to nějak přehánět.“
Lhaly? Připadalo jim nepatřičné říct menší číslo? Na autobusové zastávce byste si ani jedné nevšimli.
Jeden z mladíků vedle nás náhle vyhrkl:
„Chtěl bych být pornohercem!“
Mluvil zarputile, zajíkal se a dýchalo z něj skoro fanatické odhodlání. Obě dívky si ho začaly náhle prohlížet jako případné zboží. Jako kus masa, s nímž by se ve vysněných pornovýšinách mohly jednoho dne setkat. Pak se na něj usmály, říkaly si, že by to s ním možná někam dotáhly.
„Nedělej to,“ řekl Robert. „Nevíš, do čeho se pouštíš.“
Ale mladík byl omámený představou mnoha žen, které dělají, co si zamane. Slova kolem něj protékala, jako kdyby je nikdo nikdy nevyslovil.
Robert mu sepsal šest důvodů, proč pornohercem nikdy nebýt. Tady jsou v plném znění:
1. Nikdy lidi nebudou věřit, že je to extrémně náročné a za málo peněz.
2. Lidi tě budou soudit – budeš ten, co dělá porno, ne kdo a jaký jsi.
3. Je těžké sehnat partnerku pro život – a je jedno, jestli točí, nebo ne.
4. Rodiče, i když stojí za tebou, stydí se o tom mluvit s okolím.
5. Všichni si myslí, že jsi ze spodiny společnosti, všichni, co točí, jsou kriminální živly a feťáci.
6. Stále tě udávají za daně. A že točíš s dětma atd.
Tohle jsou odpovědi mladého pornoherce:
1. Je mi jedno, co si o mně lidi myslí.
3. Když je rozumná a ví, že je to práce, pochopí to.
4. Vím, že mám rodiče bez předsudků.
5. Viz bod 1.
6. V tom případě jsou to zmrdi.
O mladíkovi možná ještě uslyšíme, protože Robert vyklidil pole a jemu nechyběla dostatečná dávka naivity, odhodlání a touhy. Být pornohercem bral jako úspěch a jako čest. Rovněž do něj byste na autobusové zastávce neřekli, co se mu honí hlavou. Ale půjde za svým cílem.
Jeli jsme s Robertem domů. Byl v povznesené náladě, že výlet nebyl nadarmo. Každý z účastníků mu zaplatil dvě stě korun.
„Teď si budu muset jet zasouložit,“ řekl na rozloučenou.
Text byl původně publikován v Reflexu č. 13/2015.
