Mnohým tradičním politickým stranám klesají počty členů. Není se moc co divit, politika se stala tak odpudivou záležitostí, že se k ní málokdo chce hlásit. Kdyby syn doma oznámil, že zakládá nevěstinec, rodiče by byli asi proti, ale pochopili by to. Kdyby řekl, že zakládá politickou stranu, hledali by nenápadně v příbuzenstvu diskrétního strýčka psychiatra. Co se děje?Proč straníci mizí?
Karel Čapek předpověděl dnešní dobu už v roce 1930. Popisuje s nadhledem politické stranictví v různých zemích. Tak třeba o Spojených státech píše: „Jak známo, v americkém politickém životě se druhdy užívalo takzvaných gangsterů. Byly to tlupy rváčů, kasařů, bootleggerů a zabijáků, dobře organizované a slepě poslušné svého náčelníka. Politickým partajím sloužily námezdně tím, že – dejme tomu – unesly nebo trvale odstranily nepříjemného protivníka, vymlátily redakce a kluby druhé strany nebo terorizovaly voliče. Zato se jim krom stálé gáže a kořisti dostávalo ochrany před policií. Ponenáhlu se ovšem politické strany (v Americe jsou jenom dvě) dostávaly víc a víc do závislosti na svých mocných gangsterech. Záhy se pak ukázalo, že v politickém životě mohou sice existovat dvě navzájem se potírající partaje, ale ne dvě navzájem se potírající tlupy banditů.“
V Americe se to vyřešilo pouliční válkou gangsterů, u nás tím, že bossové dle potřeby přelévají svůj vliv ze strany do strany a spíše je to tak, že bossové (kmotři) pasou své politiky, než že by bylo možno bosse použít k vítězství nad politickým protivníkem, což by bylo vlastně čistší. No nejsme v Americe ve 20. letech, ještě se máme co učit.
Kdo by se chtěl uschůzovat
V každém případě strany lidi nepřitahují, protože ať jsou většími padouchy politici, nebo jejich sponzoři, nově přicházející člen, pokud to není osoba bytostně politická a milující nekonečné schůze a četné schůzky a dohledávání, kdo je kdo a s kým a za co, půjde se raději věnovat něčemu jinému. Neznamená to, že by společnost nebyla zpolitizovaná, to ona je, až nezdravě. Není jen normálně politická. V osm a půl milionovém Rakousku má Rakouská lidová strana 700 tisíc členů. Pro srovnání, před únorem 1948 měla ČSSD, než byla násilně sloučena s komunisty, 370 tisíc členů. O takových číslech ve srovnání se zahraničím nebo zlatou minulostí si naše strany mohou nechat jen zdát a úpadek pokračuje.
Když pomineme devítičlenný Okamurův Úsvit, kde se člověk zdráhá pro toto politicky podnikatelské politbyro použít výraz politická strana, nejsou na tom strany s členstvem nijak slavně. Kromě ANO, kde laně tuší prameny čisté vody a prasátka korýtka, jde to dost dolů.
Vládní hnutí ANO mělo ke konci března 1 529 členů, oproti loňsku se jeho členská základna zdvojnásobila. Zájemců o členství v ANO je nyní zhruba 6500. Ke komunistické straně se ke konci loňského roku hlásilo 50 353 lidí, což je podle mluvčího Martina Kalouse o 3126 méně než o rok dříve. Loni přišlo asi 800 nových zájemců, prý převážně o středoškoláci a vysokoškoláci ve věku do 35 let. Lidovci ke konci února registrovali 28 541 členů, loni stejnou dobou to bylo 30 352 lidí. Stejně jako u komunistů tu roli hraje věkové složení členstva. ČSSD meziročně přišla asi o 400 lidí a má teď 23 202 lidí. Kdysi hrdá ODS měla v roce 2010 30 201 členů, loni už to bylo jen asi 21 580 a od Nečasova pádu ubylo dalších asi 3500 lidí. Celkem stabilní počet členů vykazuje TOP 09, která ke konci března evidovala 3825 členů, což je o 26 více než loni.
Dost velký problém
Málo straníků je pro politický život dost fatální problém. Stačí potom v místní nebo krajské organizaci přitáhnout pár desítek lidí, které nikdy nikdo neviděl a už ani neuvidí a pomocí nakoupených černých duší je možné zatočit s vedením. Proč by si sociálně slabší občan nevydělal nějaké koruny, když je mu to stejně jedno, kdo tu vládne?
Kdyby to mělo být jako v západní Evropě, musely by naše strany v poměru k počtu obyvatel mít násobně více členů. Jenomže proč by se tam někdo hlásil, když má dojem, že stejně nic změnit nemůže. Lidé jsou ještě ochotni dát se na kandidátku jako nestraníci, což je lepší než nic, ale problém zatuchlého stranického života to neřeší.
Jak se ukázalo, zakládání nových stran zatím přineslo většinou hlavně tragikomické okamžiky, zvláště když šlo o strany spasitelského typu. V blízké budoucnosti nemůžeme čekat ani nic jiného. Jak lidi přimět ke skutečné politice, na to není žádné kouzlo. Buď to udělají, nebo ne. Podle toho to dopadne.
