Pohrom pro Československo ještě nemělo být v roce 1938 dost. Po okleštění země po Mnichovu a postupném ubývání demokracie zemřel 25. prosince spisovatel Karel Čapek. O jeho smrti psaly druhý den Lidové noviny, jejichž autorem Čapek po mnoho let byl.
Pod titulkem Karel Čapek mrtev shrnují Lidové noviny 26. prosince 1938 poslední spisovatelovy dny: „Asi před deseti dny onemocněl chřipkou, ale při přechodném zlepšení opět vstal. V pondělí 19. prosince se však choroba zhoršila, takže musil opět ulehnout. K recidivě chřipky se připojil ještě zánět ledvin. V pátek večer nemoc vyvrcholila prudkým zánětem plic. V sobotu se zdálo, že nastává zlepšení. Toto mírné a přechodné zlepšení trvalo až do 14. hodiny o Božím hodu. Ale od té chvíle počalo nemocnému prudce ubývat sil. (...) Kolem 18. hodiny ztratil Karel Čapek vědomí a upadl do agonie."
Na Národním divadle nebyl tehdy ani vyvěšen černý prapor. Čapek byl spojen s první republikou, která před nedávnem zanikla a teď začínal hon na představitele minulého režimu. Už předtím si spisovatel vytrpěl své od různých anonymů.
Prchněte, vy ničemo
V povídce Anonym nechává vypravěče, adresáta dopisů bez podpisu, říkat: „Zvláštní je, že v těch posledních vzrušených dobách těm dopisům nápadně přibylo na počtu i na vehemenci. Ten bojovný řezník či kdo mi začal tykat a napsal mi, ty prase vypasené, na tebe už mám nabroušený nůž, a takové věci. Ten s remingtonkou se začal podpisovat Očistná liga a radil mi, abych se rozloučil se svými velkostatky - to víte, já mám, co se půdy týče, jenom truhlík s pelargóniemi za oknem - neboť pracující lid prý už vynesl rozsudek nad takovými parazity, jako jsem já. Ty negramotné dopisy o mé ženě byly ještě o poznání surovější; a ten krasopisný anonym mě činil osobně odpovědným za všechno, co se stalo, a končil slovy: Prchněte za hranice, vy ničemo, dokud není pozdě‘! Tentokrát se podpisuji: Furor.“
Čapek píše nesporně z vlastní zkušenosti.
Jeho bratr Josef Čapek údajně nad mrtvým bratrem řekl: „Ten Karel měl vždycky v životě štěstí. Dovedl i včas zemřít. Už ho nic dobrého nečekalo. Uvidíte, že to za něj já odsedím v koncentráku."
Přišli si pro něj pozdě
Josef měl vlastně pravdu. Jakmile Němci v březnu 1939 okupovali Československa, gestapo ihned přišlo Karla zatknout. Tentokrát pro jednou smrt jejich asistenci už nepotřebovala. Josef Čapek zemřel v koncentračním táboře pár dní před koncem války. Eduard Bass, který byl Karlovým posledním šéfredaktorem, připomněl, že hrob, do kterého byl Čapek pochován, „měl původně být hrobem Karla Hynka Máchy. Za básníka, který se uštval při požáru města, přišel básník uštvaný při požáru své země“.
Můžeme si jen hrát s alternativní historií a uvažovat, co by se s Čapkem stalo, kdyby nezemřel. Odešel by včas před nacisty do exilu? Zavřeli by ho komunisté? Musel by se odmlčet?
To nejspíš ano, komunisté ho na nějakou dobu vyřadili z literatury. Paradoxně mu k návratu dopomohli sovětští literární vědci, u kterých se těšil úctě, takže pak už nebylo možné ho ignorovat doma. Možná by mu pomohl přežít nějaký sympatizant z kulturních kruhů, tak jako básník Nezval pomohl Jakubu Demlovi. Nebo by musel utéci.
To se nedovíme. Jeho smrt se ale sama stala působivým symbolem, který připomíná dobu, kdy dějiny (rozuměj lidé) zvlčí a uštvou svou vyhlédnutou oběť. V každém případě je dokladem Čapkovy geniality to, že při mnoha životních i historických situacích se nám jeho texty vybavují. Třeba ten z Války s mloky, kdy svět pod mločí nadvládou už klesá ke dnu a najednou se mločí hlava vynoří i z Vltavy…
