Expremiér Jiří Paroubek se vždycky litoval, i tehdy, když byl nahoře. Teď je politicky úplně dole a lituje se pochopitelně i nadále. Celkem je to pochopitelné. Jiným se daří lépe.
O katastrofálním neúspěchu v politice rozhoduje náhoda. Kdyby tehdy byly volby v jiném termínu, mohl Jiří Paroubek slavit triumfální návrat. Z „presumptivního premiéra“, jak si rád říkal, se ale stal řadovým poslancem, zakladatelem neúspěšné strany a nakonec začínajícím podnikatelem, živnostníkem, ekonomickým poradcem.
Zatímco Mirek Topolánek a Stanislav Gross si ekonomicky spíše polepšili, Paroubek zjevně velké úspěchy neslaví. Věnuje se poradenství, ale klientů má zatím jen pár. Ani akademická dráha se mu moc neotvírá. Pro MF DNES si postěžoval: „Bylo by logické, aby mi nějaká univerzita nabídla angažmá. Moje přednášková činnost by byla jistě přínosem,“ soudí poněkud neskromně Ing. Paroubek. Je pravda, že byl proslulý používáním slov, jež neznali ani kovaní jazykovědci, a oblékal se lépe než novináři (což zase v některých případech není až takový problém), ale jinak je na akademické posty přece jen dneska trochu tlačenice mladých ambiciózních asistentů a docentů. Takových, co mají za sebou studia v cizině a publikační činnost a taky by asi stáli méně peněz.
Komu by se chtělo pracovat s Paroubkem?
Jde vlastně o dvě otázky, poněkud odlišné. Proč Paroubek osobně takhle dopadl a jestli by se měl stát o bývalé činitele nějak starat. Když ho srovnáme s expremiérem Grossem, zdá se, že je skutečně intelektuálně o patro jinde. Pro přihlížejícího je vlastně trochu záhadou, že se při tolika kontaktech sahajících desetiletí dozadu o sebe nepostaral nějak lukrativněji. Můžeme jen teoretizovat, jestli mu skutečně nohy tolik podráží jeho schopnost vytvářet kolem sebe prostředí „nulového koaličního potenciálu“. Kdyby si někdo mohl vybrat, komu by se chtělo spolupracovat s Paroubkem?
Druhou věcí je, jestli se má stát o expremiéry starat. Věcně vzato, je to práce jako každá jiná. O běžného občana se taky nikdo nestará a politik by po letech v různých vrcholných funkcích nemusel být na pracovním trhu zrovna bezradný. Koneckonců bývá i hůř, expremiérka Ukrajiny Julija Tymošenková je v base, Berlusconiho čekají veřejně prospěšné práce, francouzský prezident Chirac je pořád souzen za zpronevěru, exprezident Pákistánu Mušaraf je zadržen a hrozí mu trest smrti, tak co si stěžovat.
Zhrzený byl však i bývalý polský prezident Lech Wałęsa, ten po konci v úřadu neměl odsouhlasenou rentu, tak šel protestně zase s brašnou do loděnic. Bývalí slovenští prezidenti Michal Kováč a Rudolf Schuster dostávali po odchodu od státu 30 tisíc korun měsíčně, ochranku a služební BMW s řidičem. Kováč si stěžoval, že se s tím nedá vystačit a reprezentovat stát.
A nekušněte, občané
S kým dělá Paroubek obchody, říci nechce: „Je také otázka, jestli je vůbec nutné, aby to veřejnost věděla, když bývalým premiérům nenabídne žádný servis po odchodu z funkce. Pak nemá veřejnost co kušnit,“ propadá Paroubek hněvu na osud. To Gerhardu Schröderovi stát platí sekretariát a „apanáž“. „Mně nedává stát vůbec nic,“ konstatuje expremiér.
Je to takové tragikomické. Osobnost se pozná podle toho, že bychom o ní věděli, i kdyby neměla funkci, a osobností je, i když funkci už nemá. Na tom žádná „apanáž“ nic nezachrání. Na druhou stranu je pravda, že ať už si o bývalých hodnostářích myslíme cokoli, bylo by pro stát asi lepší si je za přijatelnou cenu nechat ve svých službách. To by pochopitelně znamenalo dát jim nějakou trafiku, na což je teď veřejnost trochu alergická, ale vždycky se to tak dělalo a bude se to tak dělat vždycky. Odklidit někam do politického důchodu Paroubka je přece jen něco jiného než trafika pro Livii Klausovou, která státní funkci nikdy neměla.
Ale dopadne to jako s Paroubkem vždycky. Jestli ještě párkrát pronese, že veřejnost „nemá co kušnit“, každý usoudí, že tenhle člověk by stát nebyl schopen reprezentovat za jakoukoli sumu. Bude lepší za trafiku ušetřit a nechat ho napospas jeho klientům.
